S bolestí tančíme různé tanečky. Zpravidla se jí chceme co nejrychleji zbavit a také se jí do budoucna pokud možno vyhnout. Ostatně, kdo z nás by chtěl dobrovolně trpět? A tak když se objeví nějaká bolest na těle či na duši, hledáme co možná nejrychlejší a také co možná nejméně bolestivý způsob, jak se jí zbavit.

Bolest má ovšem také svoji hlavu. Jen co jí zalepíme na jednom místě, vykoukne nám na jiném. Už už se nám zdálo, že z psychiky jsme jí vyhnali ven, a vtom se nám projeví někde na těle. Je to jako když se budete snažit pod vodu zatlačit nafukovací míč. Na chvíli možná zmizí pod hladinou, aby se za chvíli s ještě větší silou vynořil ven.

My a ti zlí oni...

Způsobů, jakými se snažíme nad bolestí vyhrát, je nekonečně mnoho. První věc, která nás zpravidla napadne, je, že za naši bolest může naše okolí. Takže je logické, že pokud bychom dokázali naše okolí přetvořit k obrazu svému, musela by zákonitě zmizet i naše bolest. Řekněme, že vaší bolestí je třeba strach z opuštění. Možná, že když jste byli ještě úplně malí a potřebovali jste být se svojí maminkou, tak to z nějakého důvodu nešlo. Začalo to třeba už v porodnici, kdy vás odnesli na jiný pokoj, a vy jste vůbec nechápali proč. Ač se to nezdá, pro malé dítě, které tak nějak tuší, že se bez pomoci okolí o sebe nedokáže postarat, je to opravdu obrovský šok, kdy se strach z opuštění v podstatě rovná strachu ze smrti. Pak léta plynou a zdá se, že je všechno vlastně úplně v pořádku. Nenechte se ale oklamat, bolest je velmi trpělivá a jen čeká na vhodné podmínky, aby se mohla plně projevit. A pak to přijde. Najdete si partnera. Ze začátku je to velká láska, jste stále spolu a je to prima, jenže pak se ten zlý partner rozhodne, že začne chodit třeba na ryby. Ač si zdravým rozumem říkáte, že vám ho u rybníka, kde sedí dvacet rybářů, asi žádná mořská panna neodloudí, tak vždy když odchází, vás přepadne ohromná úzkost a strach, že o partnera přijdete. A teď teprve začne ten správný tanec s bolestí.

Tanečky, které s bolestí tančíme

Nejdříve se pokusíte logickými argumenty sami sebe přesvědčit, že není čeho se bát, takže takovéto pocity vůbec nejsou na místě. Rozebíráte problém ze všech stran, analyzujete ho, rozum vám říká, že je všechno v pořádku. Přesto ale nepříjemné pocity nikam nemizí. Ba naopak. S rostoucím počtem dnů, kdy váš partner sedí u rybníka, jsou tyto pocity bolesti, strachu a odloučení čím dál silnější. Je vám sice jasné, že jsou naprosto neadekvátní dané situaci, ale nemůžete si prostě pomoct. Takže rozum vás zradil, je třeba postoupit do dalšího kola. Jinou taktikou, kterou se můžete pokusit nad bolestí zvítězit, je, že obviníte druhého, popřípadě že se ho budete snažit zmanipulovat tak, aby vám nejitřil vaše rány, a vaše bolest mohla dál klidně spát ve vašem podvědomí. Takže to třeba nejdříve zkusíte po dobrém, jakože máte partnera rádi a chcete být s ním. Když to nezafunguje, můžete nasadit tvrdší kalibr. Když chodí radši na ryby, tak vás nemá rád, je sobecký a myslí jen na sebe ...Variací je celá řada. Možná to na chvíli zafunguje, partner bude sedět doma, ale po nějaké době opět někam vyrazí a vaše bolest bude zpátky v plné síle. Pak můžete ještě také zkusit partnera vyměnit, nalézt si jiného a doufat, že tenhle už opravdu nikam chodit nebude. Anebo si také říct, že to takhle prostě máte, že za to může genetika, anebo výchova, anebo že za to může vesmír, Bůh, Vaše špatná karma, zkrátka kdokoli nebo cokoli jiného, jen ne vy sami. Ale bolest je trpělivá. Zatím jste se s ní ještě nepotkali. Klouzali jste po povrchu a snažili se odstranit z povrchu zemského všechny věci, které vám vaši bolest jitří. Bolest však zatím zůstala nedotčena.

Čert a Káča

Pokud se ale se svojí bolestí nepotkáte, neuvolníte ji, je to jako by část vás samotných vlastnil někdo jiný. Pokud jde o výše uvedený případ strachu z opuštění, vlastní část vašeho já váš partner. Jste jeho rukojmí. Kdykoli vyrazí s přáteli ven, Vaše bolest je tu zase. Je to podobné jako v té pohádce Čert a Káča, kdy Káča chce ženicha. Takže pokud to převedu do naší terminologie, tak Káča nechce prožívat pocity samoty, odloučení, pocity že je k ničemu, když si není schopná najít ženicha. A za to, že nebude muset tyto pocity prožívat, daruje čertu svoji duši. Jenže od té doby ji má čert ve své moci. Protože přeskočila fázi, kdy by se musela ponořit do své bolesti, strachu ze samoty, z vlastní neschopnosti, prozkoumat ji, smířit se s ní a uvolnit ji. Strach z této bolesti z ní dělá loutku v rukou čerta. Protože strach, že by jí čert ženicha vzal a ona musela naplno prožívat všechny tyto pocity, ji nutí skákat tak, jak čert píská. Až teprve když sestoupí do své bolesti, strachu ze samoty, pak nad ní teprve její strach a tím i čert ztratí moc. Káča teď má svého ženicha, ale má i svoji duši. Už ví, že pokud by ženich odešel, dokáže svojí bolestí znovu projít, už ji zná, ví, že už jí jednou prošla, že ji tato bolest nezabila, ale že ji naopak posílila. Rozsah její duše je zase o něco větší, je zase o něco celistvější.

Jak se původní bolesti dopátrat

Způsobů, jak se dopátrat původní bolesti, která nám způsobuje všechny naše současné potíže, je celá řada. Jedním z nich je například kineziologie One Brain. Ta vychází z toho, že pokud prožijeme nějakou bolestnou událost, dojde k zablokování proudění energie v mozku a následně i v příslušné části těla. Tato bolestná událost je schopna vyřadit z fungování až 75 % kapacity našeho mozku. Největší potíž ovšem spočívá v tom, že pokud v budoucnu narazíme na nějakou situaci, která se byť jen vzdáleně podobá prožitému traumatu, reagujeme stejně jako "tenkrát". To vysvětluje, proč je v našem příběhu strach z opuštění tak silný. Nejedná se totiž o strach dospělé ženy, jejíž parter jde na ryby, ale o strach malého dítěte, které se stejně jako "tenkrát" bojí, že zemře, pokud se o něj nikdo nepostará. Pokud se tedy pomocí některé z terapeutických metod nedotkneme příčiny našeho problému, bude náš mozek, naše tělo i naše duše neustále přehrávat starou bolest, aby přilákala naši pozornost a donutila nás podívat se na ni zblízka. Pokud zde mluvíme o tom, podívat se na svou bolest, znamená to efektivně jí projít, uvolnit, ne se v ní utápět či dokonce vyžívat. Pokud má někdo například fóbii z vody, tak to, že bude každý večer brečet do polštáře a trápit se tím, z něho ještě plavce neudělá. Vždy je třeba najít prvotní zážitek, kdy došlo k zablokování energie v těle, uvolnit tuto energii, čímž teprve tento prožitek nad námi ztrácí svojí moc.

Jediná cesta z bolesti ven vede "skrz"

A tak jediná cesta z bolesti ven vede "skrz". Hrát si s bolestí na schovávanou můžeme, jak dlouho chceme, ale naše duše pak není celistvá. Její střípky vlastní ti, které se snažíme přesvědčit o tom, jak jsme chytří, hezcí, silní, pracovití, anebo ti, které se snažíme přesvědčit či zmanipulovat tak, aby nám naši bolest nevyvolávali. Možná se nám to na nějakou chvíli podaří, ale stále je v nás někde ukryt strach, že přijde čert se svým dlužním úpisem a bude chtít naši duši. Čert se ale směje, protože ví, že tím, že s ním hrajeme jeho hru na schovávanou před vlastní bolestí, naši duši už dávno má?A tak mi nezbývá než znovu zopakovat: "Jediná cesta z bolesti ven vede skrz." Pokud budete chtít získat svoji duši zpět, budete muset, stejně jako lovci pokladů, sestoupit do hlubin své duše a propátrat každý její kout. Mnohem horší než bolest sama je totiž strach z ní. A právě to je největší čertova lest. Když se se svojí bolestí totiž potkáte, projdete jí, pak pro vás bude mít připraven jeden veliký dar, a tím bude vaše svoboda. Už se nebudete muset dál snažit přesvědčit svět o tom, jací jste, už prostě jen budete...

www.spokojenyzivot.net
tel.: 776 668 632

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2014.