Začněme Janáčkem. Když se vracíval z úspěšného provedení svých oper v pražském Národním divadle domů nočním vlakem, říkával svou krátkou ostravskou výslovností, že jede "s piclavou" - mínil tím "zpit slávou".

Byla to jeho typická humorná nadsázka. Rozumím mu. To bylo před zhruba sto léty. Dávno se s mým hudebním idolem cítím i lidsky spřízněně (i v nectnostech). Míval obyčejnou radost, že se některá jeho opera, často po dlouhém martyriu, konečně dostala k lidem. Najednou jsem rád, že nejsem skladatel, jak bych taky toužil, ale jen píšu, protože kniha se může dostat k lidem kdykoliv, a sáhnout po ní lze taky kdykoliv, zatímco skladatelé minulosti to měli horší, byli závislí na orchestrech a živých provedeních. Takhle se mohu radovat, že se něco po pár měsících či letech či desetiletích úsilí (počínajíce vstřebáváním tématu, přes jeho dozrávání až k napsání) dotáhlo až k vydání. To by měla být čistá radost, vděčná za možnost oslovit víc lidí tím, co se nějakému nastrčenému jedinci, třeba Funkovi, podařilo s vyšší pomocí udělat.

A kdo je ta vyšší pomoc?

Přichází jí tolik, na kolik jsme se aspoň drobátko připravili. Raději nebudu popisovat, co taková příprava obnáší, je to ve všech mých knihách. A možná, že pomoc přichází někdy i trochu nezaslouženě, z jakési vyšší laskavé pozornosti, jako výzva, aby si to člověk snažil zasloužit aspoň dodatečně. Ač nejasnovidný (naštěstí), cítím tu z těch devíti posvátných božích hierarchií nad námi zejména pomoc Duchů Forem (ti inspirují pro tvorbu správným uchopením tématu, rozvržením, výrazivem atd., či spíše ji korigují, usměrňují), Duchů Pohybu (dávají i pohyb mysli, elán, zaujetí, nadšení pro věc), Duchů Lásky (i k tématu a k budoucím čtenářům), Duchů Vůle (té neegoistické, poskytující klidné vytrvání), Duchů Moudrosti a Duchů Harmonie.

A samozřejmě Anděla Strážce, který - tím že je člověku nejblíže - mu  to všechno, řekněme po lidsku, "zprostředkovává". Ale to vše jsou jen letmé doteky, aniž by si je člověk plně uvědomoval. Ale nešlo by to ani bez pomoci "nižší", viditelné a taky velmi milé, totiž nakladatele Jakuba Hlaváčka, kterýžto mnohovrstevnatý svobodomyslný lidsko magický živel s jakousi alchymistickou zbožností, pozornýma očima a laskavostí širokého srdce mi naložil další knížku. Neb nakladatel nakládá knížky (to já leda okurky nebo knihy do auta, nejsa skutečným nakladatelem). Stíhá toho tolik, jako by měl den třicet hodin. Nikdo mu asi neřekl, že to nejde, a proto mu to jde. V jeho pražské čajovně-čítárně-knihkupectví-medukupectví-výstavní minisíni a přednáškovém "sálíčku" U Stepního vlka se dějí zajímavá setkávání na kus popovídání a vzájemného "kusudušepředání". Na prezentaci knížky "Provázení stářím a umíráním aneb o prolínání obou světů" jsme se tentokrát sešli den před svátkem Hromnic ve waldorfské školičce v Praze na Jarově. 1. a 2. února je totiž podle druidských legend (a nejen jich) otevřené nebe a spirituální světlo nás očisťuje a připravuje na nový cyklus Matky Země. Je to přechod od zimního slunovratu k počátku jara, přechod mezi dvěma stavy. I téma semináře a knihy je takovým přechodem mezi dvěma stavy. (Nemusíme zde podléhat módní keltománii, tuto náladu kolem Hromnic prožívali citliví lidé všech dob až po dnešek.)

A o čem kniha pojednává?

O péči o seniory a umění citlivé komunikace s nimi, o tom, co potřebuje duše a tělo umírajícího, o důstojném a nedůstojném umírání, o vznešenosti chvíle přechodu "tam" a jak se na ni připravovat, o prožívání odchodu našich blízkých, o stavech od smrti až k dalšímu zrození (panoráma života, průchod kámalokou, devachanem, přijímání předsevzetí, sestup k zemi, vyhledávání vhodného rodičovského páru, vztah maminek k očekávanému človíčku...), o tom, jak se nám naši zemřelí projevují a jak jim můžeme pomáhat a oni nám, či o odchodech některých známých osobností. A prezentace knížky? Já totiž pořád nevím, co taková prezentace má obnášet. Ohňostroj vystřelovat - to ne, dělové rány taky ne. Vyvěsit transparent? Na to taky nejsem. Nebo se opít? To taky není ono. Obyčejně se při tom lidé poobjímají a poté pohádají (ostatně mou oblíbenou becherovku a poté i slivovici mi jistý známý rozbředlý alkoholik znechutil). Tedy jsem knihu milým přítomným - krom běžného semináře - jen tiše ukázal. Ona skutečná radost z toho, že lze opět něco dalšího sdílet se spřízněnými dušemi, ať se osobně známe nebo ne, ani nemůže být halasná. Není to vítězství ve volbách, spíše vítězství niterné volby nad vlastní pohodlností a mentální netečností. Jak jsem kdesi u kohosi četl (že by u Funka? Asi jo, toho čtu nejvíc...): "V dotyku lásky, moudrosti a tvůrčího činu pro druhé a s druhými je onen silový průsečík, který nás oživuje, elektrizuje blahem užitečnosti a správné seberealizace, souznějící s vyšší vůlí."

Prolínání a sdílení...

Kniha se pak stává průsečíkem, kde mizejí hranice mezi autorem, čtenářem, myšlenkami díla samotného a někdy i duchovními bytostmi. Ty se nad námi "vznášejí" s inspiracemi, kterými se lze, při ztišení a zpokornění, nechat oplodnit a zrodit je snad znovu, svou individualitou a svou formou, pro náš viditelný svět. Role se mohou pak otočit. Skutečný čtenář knihu znovu spoluvytváří, oživuje, a autor ji pak čte i z pozice "obyčejného" čtenáře. A někdy se k němu ve chvílích ztišení přichvívají i niterné ozvěny prožívání ostatních. Vytváří se pak v neviditelnu komunita sdílení. Vyzařované étery knihy a nitra čtenářů se prolínají. Možná že to leckdo lehce zavnímá, aniž by tušil, jak je to jednoduché, a že právě toto je to pravé, tedy i jemu dostupné. Nečekejme totiž na nějaký jednorázový markantní vstup do světa mystiky, metafyziky či ezoteriky, doprovázený andělskými fanfárami či energetickými třesky. Prvky toho v nás mohou klíčit i nepozorovaně.   V nepřeberných a nepřehledných krajinách počítače, ve kterých se už asi v životě nezorientuji  (o "papírstvu" ve svém pokoji radši nemluvím) jsem před prezentací našel následující odstaveček: Při dnešním dokončení knihy mám zas ten úžasný pocit či stav té osvobodivé vděčnosti, že bylo dáno to skrze mne dokončit. Stojím už jen tiše vedle hotové práce. Hledím na ni, je už vedle mne, není moje. Jasně prožívám, že nejsem skutečný autor, jen aktivní nástroj toho, jak vyhledat to, co je kdesi trvale lidstvu k dispozici. Můj nepatrný úkol je jenom ty nápady v sobě "lovit" a připravit je k vyjadřovací tvorbě onoho myšlenkového plynutí knihy. A snad vše jen dynamizovat svým nitrem pro druhé. Jak je úžasné být nula a jen pozorovat dění, které tudy prochází, já ho jen zachycuji a tím, co mi bylo propůjčeno nebo darováno a mnou opečováno, dávám do slov. Jak pravdivá a živá jsou ta slova "Služebníci neužiteční jsme". To není apel na násilnou přihrblou chvilkovou pokoru, které člověk sám ani moc nevěří, ale stav svobodného vědomí v mohutném celku kosmických myšlenek, k jehož otevření se dobírá a touží být průchodem... Já člověka se pak stává bdělým prostředníkem ozvěn z různých úhlů světového jasu.

Pak jsem si všiml, že tímto odstavcem jsem uzavíral předcházející knihu o vytváření domova. Vida, zas se tu cosi zčistajasna symbolicky navázalo, aniž jsem to měl takto v úmyslu.

A jak jsme vítali na svět tuto knihu? Poseděli jsme, popovídali, početli ukázky, popili, potěšili se svou přítomností, poděkovali si navzájem, poplácali po zádech a v pohodě poodjížděli. A to je asi všecko. A protože jsme si dali nakonec drobátko medoviny, odjížděl jsem "s pitmedem". Nebo že by i "s piclavou"? Snad ne. I když to jeden u sebe nikdy neví. Třeba knihu půjdeme s "kluky" Rakem a Strejčkem zas někam oslavit - hrou a přednesem. Určitě si ale už odteď budu tiše představovat to podstatné - jak lidi čtou zas další knížku a já ji čtu po večerech s nimi, abych jim ji v éteru na dálku drobátko oživil, zdynamizoval a rozposílal všemi směry, protože třeba pak do jejich niter snáz "poleze".

PS: A kdybyste knihu chtěli, tak se ozvěte na 773 036 273 nebo na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2014.