aneb Bible 3. tisíciletí

Na jaře 1992 kolem velikonoc se mi přihodilo něco neobyčejného. Bůh s vámi začal hovořit, skrze mne. Dovolte mi, abych vám to vysvětlil. V té době jsem byl velmi nešťastný; celý svůj život jsem považoval za naprostý neúspěch. Protože jsem měl už dlouhou dobu ve zvyku zapisovat si své myšlenky ve formě dopisů, vzal jsem si svůj věrný poznámkový blok a začal jsem na jeho stránky vylévat své city. Tentokrát jsem však nepsal dopis určitému člověku, o kterém jsem si myslil, že mě šikanuje, ale adresoval jsem jej přímo tomu, kdo mě šikanuje ze všech nejvíce. Rozhodl jsem se, že napíšu dopis Bohu.

Byl to vášnivý, záštiplný dopis, plný zmatených odsouzení. Obsahoval hromadu zlostných otázek, jako např.: Proč se mi v životě nic nedaří? Co mám udělat, aby se můj život zlepšil? Proč nemohu najít štěstí ve svých vztazích k druhým lidem? Nebudu mít nikdy dostatek peněz? Co jsem udělal, že si zasluhuji tak těžký život?

Když jsem napsal poslední hořkou a nezodpověditelnou otázku a připravoval se odložit pero, má ruka zůstala nad papírem, jako by ji tam držela nějaká neviditelná síla. Najednou se pero začalo pohybovat samo od sebe. Neměl jsem nejmenší představu o tom, co budu psát, ale zdálo se, že mě něco napadá, a tak jsem se rozhodl pokračovat. Na papíře se objevilo:

Opravdu chceš, abych ti odpověděl na všechny tyto otázky, nebo si psaním jen ulevuješ? Zarazil jsem se, ale po chvíli má mysl našla odpověď. Napsal jsem ji tedy na papír.

Samozřejmě že si psaním ulevuji, ale jestliže existují odpovědi na tyto otázky, zatraceně rád bych je slyšel!

Vy lidé jste "zatraceně" přesvědčeni o mnoha věcech. Ale nebylo by pěkné, kdybyste o něčem byli "požehnaně" přesvědčeni?

Napsal jsem tedy: Co to má znamenat?

Aniž jsem si to uvědomil, začal jsem rozhovor a psal jsem, jako by mi někdo diktoval.

Tento diktát pokračoval tři roky, ale tehdy jsem neměl ani ponětí, kam to všechno povede. Odpovědi na mé otázky nikdy nepřišly dříve, než jsem je napsal na papír a než jsem se přestal zabývat vlastními myšlenkami. Často mě odpovědi napadaly rychleji, než jsem byl schopen psát, a tak jsem škrabal, abych jim stačil. Když jsem začal být zmatený nebo jsem zapomněl, že slova přicházejí odjinud, položil jsem pero a přestal psát, dokud jsem opět nedostal inspiraci - lituji, ale to je jediné vhodné slovo, abych se k dopisu mohl vrátit.

Tyto rozhovory stále pokračují. Mnoho z nich najdete na následujících stránkách, které obsahují ohromující dialog, jemuž jsem zpočátku nevěřil, pak jsem jej považoval za důležitý jen pro sebe, ale dnes už vím, že nebyl určen jen pro mne. Byl určen pro vás a pro každého, kdo čte tuto knihu. Neboť mé otázky jsou také vašimi otázkami.

Přál bych si, abyste se do tohoto dialogu zapojili co možno nejdříve, neboť tu jde především o vás ? nikoli o mne. Co vás sem přivedlo, je váš život. Tato kniha se týká vašich osobních zkušeností. Jinak byste ji teď nečetli.

Začněme tedy náš dialog otázkou, kterou jsem kladl velmi dlouho: Jak a ke komu hovoří Bůh? Na tuto otázku jsem dostal následující odpověď:

Hovořím ke každému. Stále. Problém není v tom, ke komu hovořím, ale v tom, kdo mě poslouchá. To mě zaujalo, a proto jsem Boha požádal, aby mi to vysvětlil podrobněji. A Bůh mi řekl tohle:

Především zaměňme slovo hovořit za slovo komunikovat. Je to mnohem přesnější výraz. Kdykoli se snažíme hovořit jeden k druhému - já k lidem, vy ke mně - slova nás okamžitě začnou omezovat. Proto nekomunikuji jen slovy. Ve skutečnosti to dělám jen velmi zřídka. Nejčastěji komunikuji skrze city. City jsou jazykem duše. Chcete-li zjistit, co je pro vás v danou chvíli pravdivé, zeptejte se svých pocitů. Pocity je někdy obtížné objevit a často ještě obtížnější přiznat. A přesto se ve vašich nejhlubších pocitech skrývá vaše nejvyšší pravda. K těmto pocitům se však musíte umět dostat. A já vám ukážu jak. Znovu. Pokud si to budete přát.

Řekl jsem Bohu, že si to opravdu přeji, ale že bych byl rád, kdyby mi nejdříve odpověděl na mou první otázku. A Bůh řekl:

Komunikuji také prostřednictvím myšlenek. Myšlenky a pocity nejsou totéž, přestože k nim dochází zároveň. Při komunikaci prostřednictvím myšlenek často užívám představ a obrazů. Z toho důvodu jsou myšlenky mnohem účinnějším prostředkem komunikace než pouhá slova. Jako účinného komunikačního prostředku užívám také zkušenosti. Teprve když pocity, myšlenky i zkušenost zklamou, užívám slov. Slova jsou ve skutečnosti nejméně účinným prostředkem komunikace, neboť jsou velmi často interpretována nesprávně. Je tomu tak proto, že slova jsou jen slova. Jsou to pouhé zvuky, které symbolizují pocity, myšlenky a zkušenost. Jsou to symboly, značky, insignie. Slova nevyjadřují Pravdu. Nejsou skutečností. Slova vám mohou pomoci něco pochopit. Zkušenost vám dovoluje něco poznat. Existují však věci, které nemůžete zakusit. A proto jsem vám dal další nástroje poznání. Ty se jmenují pocity. A také myšlenky.

Největší ironií však je, že všichni připisujete tak velký význam slovu Božímu a tak malý význam vlastní zkušenosti. Ve skutečnosti si ceníte zkušenosti tak málo, že když se vaše vlastní poznání Boha liší od toho, co jste o Bohu slyšeli, automaticky se vzdáte vlastní zku-šenosti a přijmete slova, zatímco byste měli udělat pravý opak. Vaše zkušenost a vaše pocity představují to, co o něčem intuitivně víte. Slova jen symbolizují, co víte, a často vás mohou zmást.

Tohle jsou tedy nástroje, kterými komunikuji. Nicméně to nejsou metody, neboť ne všechny pocity, ne všechny myšlenky, ne všechny zážitky a ne všechna slova pocházejí ode mne. Mnoho slov bylo vyřčeno jinými mým jménem. Mnoho myšlenek a mnoho pocitů je podporováno něčím, co jsem přímo nestvořil. To je zdrojem mnoha vašich zkušeností a zážitků. Problém spočívá ve správném rozlišování. Někdy je obtížné rozeznat, co přichází od Boha a co z jiných zdrojů. Rozlišovat je snadné, užijete-li tohoto základního pravidla:

Vaše nejvyšší myšlenky, vaše nejsrozumitelnější slova, vaše nejvznešenější pocity přicházejí vždy ode mne. Všechno ostatní přichází z jiného zdroje.

Nyní se rozlišování stává snadným, neboť ani pro začátečníka není obtížné rozpoznat, co je nejvyšší, nejsrozumitelnější a nejušlechtilejší. Přesto vám dám tato pravidla:

Nejvyšší myšlenka je vždy ta myšlenka, která obsahuje radost. Nejsrozumitelnější slova jsou ta slova, která obsahují pravdu. Nejvznešenější pocit je ten pocit, kterému říkáte láska. Radost, pravda, láska.

Tyto tři pojmy jsou zaměnitelné a jeden vždycky vede k druhému. Nezáleží na jejich pořadí. Jakmile s pomocí těchto pravidel zjistíte, která poselství jsou ode mne a která přicházejí z jiného zdroje, záleží jen na tom, zda mým poselstvím budete věnovat pozornost. Většině z nich pozornost nevěnujete. Některým proto, že vám připadají příliš dobrá na to, abyste věřili, že jsou pravdivá. Jiným proto, že se vám zdá příliš obtížné řídit se jimi. Mnoha si nevšímáte proto, že jim prostě nerozumíte. A většinu prostě nepřijímáte. Mým nejlepším poslem je zkušenost, a dokonce i tu ignorujete. Obzvlášť tu ignorujete. Kdybyste naslouchali své zkušenosti, váš svět by nebyl v takovém stavu, v jakém je. Protože to však neděláte, neustále svou zkušenost znovu prožíváte. Mé poselství však nakonec dostanete. Dříve nebo později,  neboť můj záměr nebude zmařen, má vůle nebude ignorována.

Nebudu vás však nutit, neboť jsem vám dal svobodnou vůli - schopnost dělat to, co si vyberete, a to vám nikdy nevezmu, nikdy. A proto vám budu i nadále posílat stejná poselství, znovu a znovu, po tisíciletí a do všech koutů vesmíru. Donekonečna vám budu posílat svá poselství, dokud je nepřijmete za svá.

Má poselství k vám budou přicházet ve stovkách podob, v tisících okamžicích, miliony let. Budete-li skutečně poslouchat, nepřeslechnete je. Jakmile je skutečně uslyšíte, nebudete je moci ignorovat. A tak začne naše skutečná komunikace. Neboť v minulosti jste se ke mně jen modlili a prosili mě. Ale nyní vám mohu odpovídat, jako to dělám právě teď.

Jak poznám, že toto poselství je od Boha? Jak poznám, že není výplodem mé vlastní představivosti?

Jaký by v tom byl rozdíl? Copak nechápeš, že bych k vám mohl hovořit skrze vaši představivost stejně jako skrze cokoli jiného? V každém okamžiku, tak či onak, vám budu dávat správné myšlenky, slova nebo pocity. Poznáte, že tato slova jsou ode mne, neboť vy sami jste nikdy nehovořili tak srozumitelně. Kdybyste si na tyto otázky již odpověděli tak srozumitelně, nekladli byste je.

Ke komu Bůh hovoří? Hovoří k nějakým výjimečným lidem? V nějakou výjimečnou dobu?

Všichni lidé jsou jedineční a všechny okamžiky jsou zlaté. Žádný člověk není lepší a žádný okamžik vhodnější než druhý. Mnoho lidí věří, že Bůh sděluje své myšlenky zvláštními způsoby a jen výjimečným lidem. To zbavuje většinu lidí odpovědnosti slyšet a přijímat má poselství a dovoluje jim spoléhat se na slova druhých. Nemusíte poslouchat mne, protože věříte, že druzí již slyšeli mé slovo a že stačí, když budete naslouchat jim. Nasloucháte-li tomu, o čem jsou druzí přesvědčeni, že slyšeli ode mne, nemusíte vůbec myslit. Z tohoto důvodu většina lidí neposlouchá má poselství. Přiznáte-li však, že má poselství přijímáte přímo, pak jste nuceni interpretovat je sami. Je mnohem snazší přijímat interpretaci druhých (i těch, kteří žili před dvěma tisíci lety) než interpretovat poselství, které přijímáte v tomto okamžiku.

Proto vám doporučuji nový způsob komunikace s Bohem. Dvoustrannou komunikaci. Ve skutečnosti jsi mě o to požádal. Neboť jsem k tobě přišel tímto způsobem, v tomto okamžiku, abych ti vyhověl.

Proč se zdá, že někteří lidé, například Kristus, slyší více tvých poselství než druzí?

Protože někteří lidé jsou ochotni skutečně na?slouchat. Jsou ochotni poslouchat i ve chvílích, kdy to ostatním připadá nebezpečné, bláznivé nebo naprosto nevhodné.

Neal Donald Walsch v knize Hovory s Bohem I,
nakladatelství Pragma

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2014.