Rozhovor s Danou Hájkovou

Asi nebude nikdo z čtenářů Phoenixu, kdo by nevěděl, do jaké oblasti zařadit jméno Henri Monfort. Tento breatharián, tedy člověk živící se jen pránickou energií (prána, Světlo, kosmická energie, čchi a jiná synonyma?), vzbudil v naší zemi obrovský zájem.

Díky Jaroslavu Duškovi a jeho přátelům jsme měli možnost ho naživo poznat při jeho přednáškovém turné po Česku i Slovensku na podzim v roce 2011 a zjara 2013. Ale jméno Dana Hájková všem známé nebude, jen těm, kdo ji viděli i slyšeli na některé z přednášek při druhém turné v roce 2013, a kdo četl Henriho i Dany společnou knížku "Pránická výživa - Jiná cesta ke spiritualitě". Na jedné ze zastávek dlouhého turné jsem si ji mohla poslechnout také já.

Během přednášky sice vyplynulo, že má Dana hodně společného s breathariánstvím, ale co a jak přesně, to se mi objasnilo až z textu jmenované knížky. Štíhlá, vysoká a křehce působící blondýnka, bývalá zdravotní sestřička, později i podnikatelka ve zdravotnictví, totiž také prošla v roce 2012 procesem 21 dní a stala se členkou po světě volně rozprostřené rodiny prániků. Ve společné knize popisuje svůj životní příběh, který je plný osudových zlomů. Nelehké dětství a dospívání v rodině, kde vládla energie neúcty k ženám a násílí, ji donutilo odejít brzy z domu. Partner, kterého si přitáhla skrze své tehdejší energie, měl také podobné sklony jako otec. Současně se v Daně projevovaly pečovatelské vlohy.  Měla potřebu pomáhat lidem, kteří  trpěli, a stala se zdravotní sestrou. Na cestě hledání svého štěstí a snahy o léčení vnitřního zranění rozšiřovala Dana na tehdejší dobu nebývale své odborné vzdělání u nás i v zahraničí, cestovala, dosáhla v zahraničí velkého profesního uznání. Přesto nebyla šťastná a rozhodla se změnit svůj život. Ten se však ubíral trochu jinak, než předpokládala? Začneme pěkně od začátku:

Můžete v krátkosti zmínit pocity z Vašeho dětství, jaké zkušenosti jste si do dospělosti odnášela?

No ano, moje dětství. To byla jedna velká hra strachu s láskou. Stále dokola. Až se unavila a umřela ta hra (to se projevilo psychospirituální krizí skrze utrpení mého těla) a tak jsem se musela znovuzrodit (smích).

Po přečtení knihy mne napadlo, že Váš nelehký život byl již od dětství přípravou probouzející se šamanské duše. Je to tak?

Ano, teď už jsem se přijala taková, jaká jsem.

Domnívám se též, že důležitým úkolem bylo pro Vás osvobodit své ženství, což se myslím podařilo. Předtím ovšem v důsledku prožitého: ... "došlo k uzavírání páté čakry...  z krásné ženy se stávala ledová královna... věrná rodu a rodinné karmě..." to jsou Vaše slova z knihy.

Mé ženství dostávalo pořádné rány. Často jsem se divila, že se to dá přežít. Bylo to pokračování mého osudu z minulého života a v tomto životě jsem měla tuto kapitolu uzavřít. Tak se stalo vloni v Avignonu ve Francii. Až jsem byla schopna tu hrůzu vidět, přijmout, že je to minulost, ukončit reakce na tyto vzpomínky v tomto životě, a tím se osvobodit pro život budoucí. A je to krása. To Vám teda řeknu, že to stálo za to.

Co se stalo v Avignonu?

To je na další kapitolu. Opravdu to nedovedu v krátkosti říct. Je to tak silný, prožitý a očištěný opravdový příběh o tom, jak mne ovlivňoval minulý život v tomto životě. Nechme to na další vyprávění, možná to může pomoci přivést na "stopu" potíží v tomto životě některé čtenáře, co Vy na to?

To je dobrý nápad! Psychosomatický pohled na dřeň problému! Píšete také doslova:  "Dnes vím, že jsem se narodila, abych nit násilí, neúcty a strachu rodinné karmy přerušila a rozpustila."

Ano, je to tak. Čištění hluboké  buněčné paměti  během přechodu na pránickou výživu tomu napomohlo. Tak hluboký a mocný proces to je. Opravdu. Jakmile jsem si u sebe uvolnila tuto nitku energií a tím, že jsem se "změnila", změnily se energie především v hladině odvahy u žen v celé rodině. A pozorovat to, to je opravdové dobrodružství.

Nejen Henri Monfort, ale i Vy se zmiňujete, že dochází tímto způsobem k léčení fyzického zdraví!

Vždyť odjakživa platí, že jen ve zdravém těle je zdravý duch. Energie prány je pro mne jeden z nejmocnějších a nejužitečnějších pomocníků na cestě sebepoznání, sebeléčby a výživy. Těla, ducha i duše. A pokud se pro to rozhodneme, může nám i nahrazovat běžnou stravu.

Ano. Jednoduché a všeobecně platné konstatování platí, ale moc se o jeho hloubce nepřemýšlí... Tedy jste předpokládám zdravá. Zkracuje se Vám také potřeba spánku? Pokračuje detoxikace těla a duchovní vývoj?

Ano, spím hodně málo. Mám po úraze postižená záda, denně cvičím a párkrát za den si lehnu na zem a urovnám páteř. Ale životní energie mám dostatek. Detoxikace těla pokračuje v situacích například při a po besedách intenzivně, ale bezbolestně. Sepne se tzv. společná buněčná paměť a hluboko uložená témata, která si přinesou lidé, ať vědomě, nebo nevědomě, a ta se nám společně dočišťují. Probíhá u mne doba adaptace, integrace a znovuobnova těla. Jako po náročné úspěšné operaci. Buduji svalovou hmotu, která uvolněním toxinů ubyla. Pro mne je důležité, aby páteř měla po úraze podporu. Nyní to nejsou svaly, jak je vidíme v reklamě, ale jsou to svaly komunikující s vědomím. A duchovní vývoj? No ten nikdy nekončí. Naopak. Je o moc intenzivnější. Rozšířené vědomí Vás vystavuje takovým situacím, kdy bez odevzdání, víry a vnitřní osobní síly nelze vyjít ani z domu.

Naznačila jste svým příkladem směr, kterým by se měly ubírat i další ženy, neboť ženství se dostává opět na přední stránky velkolepého seriálu zvaného Lidská evoluce? dochází dle Vás k rehabilitaci ženství?

Dochází! Na setkáních se již projevuje, že dochází k zásadním změnám ve vnímání se navzájem mezi muži a ženami. Začínáme se více přijímat takoví, jací v tuto chvíli jsme, a odpadávají předsudky, jak by měla žena nebo muž vypadat. Vidím, že se začíná v celé kráse projevovat soucit a pochopení namísto ponižování a podmiňování.

Taky v knížce prozrazujete, že jste prošla několikrát zkušeností blízkou smrti. Přičemž po autohavárii jste měla zážitek projití tunelem na druhou stranu. Poté jste po návratu pociťovala bolesti, o kterých píšete, že byly průvodním jevem, čištěním "po setkání se Světlem"...

Ano, dnes vidím, že každá nemoc je ne moc. Absence osobní síly. Nic jiného. S duchovní příčinou. Úbytek energie a signál těla, o jaké téma se jedná. Nabídka zalistovat si ve vlastní knize života. Zastavit se a číst, co je pro mne dobré udělat v tu danou chvíli. Pokud ale nemám čas, nevnímám tak své tělo, odpojuji se od něj, jede si pak svůj rytmus až do vybití energie. Ale nikdy není pozdě na změnu. A jak se říká: bez pádu není vzestupu. Není potřeba ovšem rýt nosem v zemi. Jde to při dnešním vědomí zvládat i bez odřenin. Stačí se tak rozhodnout.

Váš profesní život byl velmi pestrý...

Vzdělání zdravotní sestry  jsem si ihned po revoluci v roce 1990 rozšířila zahraniční stáží v Univerzitní nemocnici v Paříži na oddělení transplantace kostní dřeně a jednotce léčby AIDS. Na tuto stáž navazovalo dálkové  roční studium v Bruselu na Erasmus s praxí v Institutu Jules Bordet. To bylo úžasné. Již tenkrát zde pojímali nejen nemocného a příbuzné z pohledu celostní medicíny. Starali se tak i o zaměstnance, a to zvláště pečlivě o zdravotní sestry jako o  důležité "puzzle" v procesu pomoci v léčbě druhým. Na těchto oddělením jsem se denně setkávala se smrtí tváří v tvář. A také se strachy nemocných a příbuzných. Se strachy svými a kolegů. O své zkušenosti jsem se po návratu dělila na přednáškách. Na jedné  si mě všimli zástupci zahraniční firmy, a nabídli mi spolupráci. Odešla jsem z nemocnice, ale s nemocnicemi a kolegy jsem zůstávala v kontaktu z "druhé strany". Protože mě rodiče naučili hlavně dobře  pracovat, byla jsem opět velmi úspěšná. Šťastná ovšem ne.

Co Vám bytostně chybělo ke štěstí? Dokázala jste to tehdy pojmenovat? Nebo si to uvědomujete zpětně až teď?

Co mně chybělo? Láska. I k sobě samé. Ta bezpodmínečná láska, která pak přirozeně utváří spokojený, a ve zdraví prožívaný ŽIVOT. Láska, kdy musím něco dělat, aby si mě druzí všimli, a tak na oplátku  hodně dělám, mluvím, hraji různá dramata ze strachu, abych nebyla jiná než ostatní, to není láska bez podmínek, bez očekávání, jen naplňování očekávání druhých. Žila jsem s pocitem, že když něco nedělám, třeba i odpočívám, že je něco špatně, že to není život. Dnes vím, že dělat a tvořit jsou dva různé způsoby vyjádření sama sebe. Stejně jako lítost je protiklad soucitu a strach není láska.

Ovšem také píšete, že vzdělávací stáž ve Francii v roce 1990 byla pro Vás velká iniciace: "...daleko od energií domova jsem mohla okusit celý potenciál své duše."

Tak tam ano. To je můj domov. V loňském roce se i toto vyjasnilo, proč právě Francie. To je ten hluboký Avignonský příběh, ale to až příště.

V roce 2000 jste se v Americe v Grand Canyonu rozpomněla... Zde začala Vaše nová cesta, která pokračovala autohavárií? a skončila přechodem na pránickou výživu.

Nic neskončilo. Začala další etapa, zkoumání terra nova incognita. Vždy jsem byla zvídavá. Nyní si s pránickou výživou hraji, pozoruji tělo, ducha i duši, programuji se a sleduji a zapisuji si, co se děje, pokud něco z hmotné stravy čas od času z radosti nebo záměrně sním. Tato poznávání jsou opravdu dobrodružství.

Sepsala jste svůj příběh, vydala společnou knihu s Henri Monfortem. Jak se díváte na svůj příběh s odstupem jednoho roku od procesu sepsání a vydání knihy?

Jako na krásný a naplněný osud ženy, která měla tak, ale tak zraněné srdce a duši, že tento život dostala jako šanci, DAR a odměnu v jednom od milosti Vesmíru, že i tu radost a lásku okusím. A tak to je.

Nádherné! Ale Váš život zdaleka nekončí. Co nyní děláte a kam se ubíráte?

To je na další, tentokrát nádhernou, humornou, láskou a zázraky naplněnou knihu. Těšte se.

To je kniha. A další aktivity?

Knihu píši stále, co z ní vyjde a kdy, teď nevím. Další aktivity neplánuji. Vůbec neplánuji. Žiji v synchronicitě. Jsem tam, kde být mám, tvořím pro radost z procesu tvoření. Pokud to někoho osloví a potěší, to je ta odměna. Pokud by ne, je to výzva: co mně to má říct?

Byla jste myslím posunuta velmi dopředu a získala jste svou zahraniční praxí ve Francii, ještě před šamanskou transformací, poměrně rychlý a nebývale široký nadhled o tom, jak funguje a jak by měla nebo mohla fungovat humánní medicína v celostním pojetí... Hodláte těchto zkušeností využít?

Ne, již jako zdravotní sestra jsem byla nemocnými a jejich rodinami vnímána jako anděl. V podstatě jsem ji využívala stále a nyní je to také tak. Tyto dary mi byly odebrány v době krize, abych se s nimi během uzdravování naučila krok po kroku vědomě pracovat. A to ne podle své vůle, ale z vůle Velkého Ducha pro obecné blaho. Pro prospěch všeho, všech a všude. V souladu s Vesmírem a energiemi, které přicházejí, léčí, uzdravují a pokud se rozhodneme, tak i vyživují.

To je úžasné a já Vám za všechny čtenáře přeji hodně úspěchů na této další krásné cestě, aby se Vám dařila všechna přání a jejich naplňování nejen ve službě druhým, ale i v soukromém životě! A taky se těším na další spolupráci!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2014.