Mirela ZUKALOVÁ je Polka provdaná za Čecha, žije tady víc jak dvacet let, ale trvalo dost dlouho, než zapustila kořeny, než našla místo pro svůj pomyslný stůl. V Polsku je totiž stůl fakticky i obrazně, základem rodinné pospolitosti. "K rodině patří nejen rozvětvené příbuzenstvo, ale i přátelé. To místo jsem nakonec našla v rozpadající se chalupě ," řekla Mirela, když jsem za ní přišla do galerie U Zlatého kohouta, kde se právě připravovala výstava výtvarných prací romských dětí.

Bylo zvláštní, že jsem už při prvním pohledu na tu ruinu věděla, že to je právě ono, že to je to správné místo pro můj stůl. A že když mu dám kus svého já, dá mi kus ze sebe a zakořením.

Nebála jste se toho?

Ne. Protože už mám za sebou nějakou zkušenost z rekonstrukce domu mých rodičů v Polsku a také se zakládáním téhle galerie. Základy domu U Zlatého kohouta sahají do gotiky, až někam do 14 století. Za baroka prošel různými stavebními úpravami, ale sklepení jsou všude gotická. Opuka, kámen, staré cihly, gotické zdivo, které mnohde vystupuje nad úroveň terénu. Tady ty prostory mě doslova okouzlily, jako by zachovaly otisk lidí, kteří v nich kdysi dávno žili. A tak jsem si tady vymyslela a zrealizovala svou galerii. Nevěděla jsem, co mě čeká. Zachovat původní charakter stavby, dohadovat se se zedníky a instalatéry, spoustu materiálu jsem navozila sama. Nakonec se mi podařilo skloubit staré s novým a původní atmosféra zůstala. Proto jsem se té chalupy nebála. Věděla jsem, že to dokážu, bylo to pro mě až životně důležité. Navíc má víc jak stoletou historii a historii miluju.

Kdo vás k ní přivedl?

Můj otec. Pochází z vesnice, kde měl hrabě Potocki letní zámeček. Když Potockého vyhnali, zámeček zabrali, majetek zabavili a knihy začali pálit, lidi je z ohně vytahovali a odnášeli domů. U nás doma byla spousta takových knížek.Už jako malá jsem prolézala půdu a oprašovala je. Později jsem si je odvážela do Varšavy. Mám ráda staré věci, je v nich kus historie. Vždycky jsem tahala domů staré věci, obrazy, rámy, obcházela jsem bazary, hledala v kontejnerech v naději, že tam najdu věc, která by se dala ještě nějakým způsobem využít.

Souvisí s tím i váš "stůl"?

Svým způsobem ano, i když musím připustit, že moje láska ke starým "krámům" rodinu někdy zatěžuje. Nevyhodila jsem ani hrábě, které jsem našla na půdě té ruiny. Prostě jsem to nemohla udělat, našla jsem je ve stodole, která dodnes voní po seně a po obilí. Někdo je tam pohodil a už tam tak zůstaly. Přitom nás ty často a mnohdy nesmyslně vyhazované předměty spojují s minulostí. Naše děti sotva vědí, co bylo povříslo, jak prabáby vázaly obilí do snopů, co byla oj u žebřiňáku a snad ani co byl žebřiňák… teď trochu přeháním.

Ani bych neřekla ..

Když jsme ten dům viděli poprvé, byla zima. V rozbředlém sněhu, s rozbitými okny zakrytými dekami, které se už při lehkém doteku rozpadaly, byl pro mého muže spíš katastrofou. Prohnilé podlahy, plíseň, práce na léta. Jenomže já ho viděla už hotový, všude kytky, travnatý dvorek, od prvního pohledu jsem věděla, že to je můj Dům, že mu patřím a on patří mně i se svým tajemstvím. Mohu ho odkrývat, anebo nechat být. Ráda si představuju, jak se v něm žilo, jaké byly osudy, trápení, přání těch, co v něm žili. Někdy si myslím, že s tou svou opuštěností čekal na mě. Asi to tak bude, protože i můj muž se nechal po čase ke koupi přemluvit. A z jeho pohledu to muselo být opravdu těžké rozhodování. Dneska jsou pod kuchyňským oknem záhony voňavých růží, z patra mezi dvěma okny shlíží na silnici baculatý andělíček a můžeme jíst u stolu z čistých talířů. Ale Dům si své tajemství uchovává. Neberu mu ho, čekám, až mi ho sám vydá. Jednou mi někdo říkal, že tu kdysi žila rodina bohatších sedláků a na mši do Postoloprt jezdili všichni v nazdobeném kočáře. Byl tu prý ještě dlouho po jejich odchodu, viděla jsem staré fotografie. Kočár se pak rozpadl. A nejen kočár. V poslední době pozoruju, jak se rozpadá i půvabný starý postoloprtský zámeček.

Jak často jezdíte do Polska?

Jak nejvíc to jde. Mám své rodiče velice ráda. Když se občas zamýšlím nad polskou a českou náturou, pravda, už ne tolik, mám někdy pocit, že tady chybí ten náš "stůl", naše dávná tradice setkávání. Možná, že to trochu souvisí i s vírou. Nevím. Už o tom tolik nepřemýšlím. Spíš se snažím, aby se lidi u mého stolu cítili dobře.

Stýská se vám?

Rodiče vídám možná častěji než ten, kdo je má v sousedním městě. Mohu je vidět kdykoliv. Horší je to s časem. Člověk si jen stěží dovede představit smutek těch, kteří se vídat nesměli. A není to tak dávno.

Trvalo dlouho, než jste si tu zvykla?

Říká se, že nejtěžších je prvních pět let. Hodně záleží na tom, jestli zvládnete řeč. Nebylo to nejhorší.

Jak jste začínala?

Chodila jsem na výstavy a do galerií. I s dětmi, to mi hodně pomohlo.

Proto jste se rozhodla založit vlastní galerii?

Asi ano. Když se dívám zpátky, tak si čím dál víc uvědomuju, že to byl dobrý odrazový můstek, rozhodnutí zbudovat galerii logické a nabídnout její prostor i začínajícím umělcům správné. Chci, aby se tady cítili dobře.

Máte výtvarné ambice?.

Ne. Spíš hodně čtu.

V češtině?

Bez problémů.

A vaše první česká knížka?

Myslím si, že pro dobrou asimilaci je velice důležitá znalost historie země, ve které se rozhodneme, nebo jsme přinuceni žít. Moje rozhodnutí bylo svobodné, následovala jsem svého muže a chtěla jsem vědět víc, než kde je v mém novém domově nejbližší samoobsluha. Zase přeháním, ale fakt je, že mě historie zajímá. Takže jsem sáhla po Jiráskovi. Myslím, že první byly Staré pověsti české.

Řekla jste, že se už nezabýváte rozdíly mezi českou a polskou náturou. Ale přesto, v čem je ten rozdíl nejpatrnější?

Na to nejde tak jednoznačně odpovědět, ale třeba Poláci jsou usměvavější, snáz navazují kontakt, jsou bezprostřednější. Ale už to vnímám čím dál míň.

Co je podle vás v životě nejdůležitější?

Každý den, protože si ho tvoříme každým dnem, který prožijeme. Ale to už někdo moudrý řekl. A pak také, mít rád bez podmínek. O zdraví nemluvě.

Chodíte na výstavy?

Samozřejmě, musím být v "obraze".

A váš umělecký zážitek z poslední doby?

Byl opravdu silný a nebyl z výstavy, ale z věcí Olbrama Zoubka, shromážděných na dvorku jeho ateliéru. Jeho sochy, před časem rozmístěné na pražském Ovocném trhu, tady působí zase jinak. Stála jsem tam mezi nimi a ptala se sama sebe, proč jsou lidé na sebe zlí. A pak mě napadlo, že na tuhle otázku už kdysi odpověděl Josef Váchal, když řekl: "Zlo všechno, násilí a krutost člověkem páchané, vyvěrá ze studnice lidské pýchy, nepodepřené poznáním kosmických pravd, s jakou postavil člověk sama sebe, do středu všeho stvořeného, co bod kol něhož vše se točí.."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.