Útěk nebo boj. To jsou hlavní činnosti v krizové situaci ohrožení. V civilizovaném světě se lidé přemísťují pomocí  různých dopravních prostředků, a proto běh zapomněli používat k cestování. Zůstal nám v genech pouze běh iniciovaný strachem. Na krátkou vzdálenost a na kyslíkový dluh.

Proto každý, kdo se pokouší začít běhat pro potěšení a radost, případně i pro přemísťování, potkává se s křečovitostí, zadýcháním, pícháním v boku apod. Příčiny krize při běhu jsou jednak v psychice a jednak v podmínkách, ve kterých vyrůstáme. Je to vlastně stres, který nám nedovoluje se při běhu narovnat a zhluboka uvolněně dýchat.

Co se s tím dá dělat?

Jediným řešením je nepřestávat a pomalu přivykat organismus na běžeckou zátěž. Spolu s tím je však dobré pracovat s psychikou.

V meditaci zkoumat původ vnitřního napětí a strachu. Hlavní a limitující traumatické zážitky pocházejí z dětství. Jak se však dostat k tomu omezujícímu "softwaru"?  Je totiž zapsán hluboko v podvědomí, protože v dětství ještě tolik (nebo vůbec) nefungovala analytická mysl, která by označila, omluvila a zatřídila zážitky. Možná, že se do činnosti zvané běh nepříznivě zapsaly zážitky s dětským během, spojeným se strachem a obavami rodičů, kteří se bojí, aby si dítě nějak neublížilo. Neustále ho upozorňují, aby chodilo pomalu, že spadne a rozbije si nos, nebo nějak jinak si ublíží. Také my jsme v tomto duchu vychovali naše dva syny, ale tenkrát jsme si to vůbec neuvědomovali, co těmi svými řečmi vlastně způsobujeme. Alibisticky jsme na ně pokřikovali, abychom byli krytí, kdyby přece jenom k nějakému karambolu došlo. Pak jsme mohli říct: "Vidíš, já jsem ti to říkal, že nemáš běhat jako šílenec."

Věříme, že zbavit se těchto obtěžujících programů z dětství je možné pomocí léčebných kódů. My je cvičíme rok a výsledky jsou znát. Proto vřele doporučujeme přečíst si knihu od Alexandra Loyda a Bena Johnsona Léčebný kód, ale hlavně tuto jednoduchou a účinnou metodu praktikovat. Zlepšila se vytrvalost, zvýšila rychlost, ale hlavně je běžecké pohoda.

Při hledání prvotních zážitků, které v nás zanechaly stres, je dobré spojovat otázky s konkrétními symptomy. V případě, že při zvýšeném tempu nedochází dech, může mít otázka podobu: "Mé moudré podvědomí, najdi příčinnou událost k tomuto mému problému." Odpověď může přijít okamžitě, ale také až za několik dnů. Je třeba v tom být trpělivý a vytrvalý. A tak jako ve všem, co je ze začátku neznámým terénem, po určitém čase se stane známým prostorem a k potřebným situacím se dostaneme celkem lehce. Hlavně zkoumáme emoce, které jsme tehdy prožívali. Z dnešního pohledu zcela banální událost mohla tehdy pro nás znamenat hotovou katastrofu a vyvolávat až pocity zoufalství. Potom, když takto "vygooglujeme" dávno zapomenutou emoci, využijeme její energetický potenciál pro sebe tak, že ji pomocí rozhodnutí přeměníme na lásku. Stačí si to 3x zopakovat. Například: zoufalství přeměňuji na lásku, zoufalství přeměňuji na lásku, zoufalství přeměňuji na lásku.

Nedávno jsme se vraceli z dovolené a čekali jsme asi dvě hodiny v letištní hale na letadlo. Byli tam také mladí rodiče s malou holčičkou, která se musela snad naučit chodit předevčírem. Touto novou možností byla tak nadšená, že lítala křížem krážem bez nejmenších známek únavy asi půl hodiny. Za tu dobu jsme napočítali, jak jí rodiče asi šedesátkrát řekli: "Běhej pomalu!", "Spadneš!", "Neběhej tak rychle!" a podobně. Pak už jsme nevydrželi a zeptali jsme se jich, zda by pro ně bylo příjemné, kdyby jejich dcerka byla olympijská vítězka v běhu například na 10 kilometrů. Moc se jim ta představa o dceři líbila, a tak jsme jim řekli, že už nyní tomu můžou položit základy. Místo negativních poznámek ať ji povzbuzuji, jak krásně a rychle běhá.

Jinak dětský běh je skutečně nádherný. Je hladký, plynulý a pružný. Dítě nedělá dlouhé kroky, ale drobčí, dopadá a odráží se přes špičky. Pokud ovšem běhá na boso. To dítě v hale běhalo pouze v ponožtičkách. Je to ten archaický pravěký styl běhu, pomocí kterého naši prapředci lovili zvěř tak, že ji prostě uštvali.  Šlachy chodidla ve spolupráci s achillovkou jako pružiny kompenzují nejprve energii z dopadu a pak ji využijí a vymrští tělo dopředu. To je velmi hospodárný proces, při kterém se téměř neztrácí energie. Po vymrštění má achillovka chvilku čas na odpočinek, než zase dopadne špička na zem, a celý proces se krok za krokem opakuje.

Moc se divíme, že ještě i v dnešní době můžou být zastánci běhu s dopadem na patu, když to fyziologicky není vůbec přirozené.

V tomto případě funkci pružení a tlumení, bez užitku pro tělo, zabezpečuje běžecká bota. Proto se v úžasné knize Born to run (Zrozeni k běhu) říká, že čím je dražší bota, tím horší pro chodidla a vůbec pro zdraví. V takové dokonalé botě a stylem přes patu prostě chodidlo zvadne a nevyhnutelně přicházejí zranění. Chodidla jsou základnou celého těla, takže uvadají li ona, vadne i ostatní tělo. Naopak při dopadu přes špičky se posilují šlachy a vazy, které spolu s kostmi vytvářejí klenby (dvě podélné a jednu příčnou) chodidla. Z pohledu reflexní terapie to má příznivý účinek na všechny orgány, které v nich skrze reflexní plošky mají zastoupení. Například zlepšuje se kondice slinivky, žaludku, tenkého a tlustého střeva.

Ještě jeden zajímavý průvodní jev se vyskytuje při běhu "přes patu". V chladném počasí je běžcům zima na nohy. Proto výrobci vymýšlejí speciální ponožky, které to mají vyřešit. Ale problém není v zimě, ale málo zaměstnaných šlachách. V ochablém chodidle je totiž slabé vnitřní tření ve šlachách. Důkazem tohoto tvrzení byl experiment, při kterém jsem běžel v pětiprstých botách (značky vibram) v mrazu mínus sedmnáct stupňů 10 kilometrů, samozřejmě bez ponožek a vůbec jsem necítil zimu. Naopak chodidlo bylo po běhu červené, dobře prokrvené a horké.

To, že se západní civilizovaný člověk nemůže vyrovnat ve vytrvalosti a rychlosti Keňanovi, má na svědomí i fakt, že nás v dětství brzo strčili do bot, navíc nevhodných. Dětská noha se do tří až pěti let ještě vyvíjí, a proto by děti co možná nejvíce měly běhat bosé. Jenom pro případy přesunu v nepohodě by se jim měly dát boty. Ty by však měly být bez podpatku, široké, měkké a s tenkou rovnou podrážkou. Například boty od Hanáka.

Dopřejme chodidlům už v dětství to, co potřebují, a zdraví populace se zlepší.

Jaká chodidla, takový člověk.

www.patakyovi.cz

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2014.