Subjektivní hodnocení - blázen je člověk, který se odchyluje od představy konkrétního člověka o tom, co je normální.

Relativně objektivní hodnocení - blázen je člověk, který se odchyluje od představy převládající v konkrétní společnosti o tom, co je normální.

Různé společnosti hodnotí stav normality a bláznovství velmi rozdílně, až protichůdně. Kromě toho každý génius je svým způsobem blázen, ale ne každý blázen je génius, tak jak si to nesprávně vykládá spousta bláznů.

Vzhledem ke svým názorům, které zveřejňuji, pravděpodobně splňuji z pohledu většiny lidí obě kritéria bláznovství, ale při svém optimismu to vidím tak, že jsem blázen, který je přínosem pro ostatní blázny tím, že jim říká, že je lepší být blázen.

Jsou názory, hypotézy či teorie, které jsou pro současnou západní oficiální vědu stále zcela nepřijatelné, a jejich obhájci jsou považováni za blázny, i když se situace přece jen podstatně zlepšuje, a autoři těchto teorií nejsou již zavíráni do blázince. Na druhé straně sama věda často pracuje způsobem, který silně připomíná Konfuciův výrok: "Nejtěžší ze všeho je najít černou kočku v temné místnosti, zejména tehdy, když tam žádná kočka není."

Existence vědomí nezávisle na těle je jedním z jevů, které vzbuzují mimořádně silný odpor, protože nabourávají všechny zažité představy o funkci mozku a mysli. Přesto existence vědomí nezávisle na těle je pro mnoho lidí již prokázaným a prokazatelným faktem, i když se k tomu oficiální věda tváří stále poměrně skepticky a raději se zkoumání tohoto fenoménu úzkostlivě vyhýbá. To se ovšem netýká vojenských výzkumných programů, kde například tak zvané dálkové vnímání (remote viewing) je vysoce rozvinuté.

Vědomí existuje nezávisle na těle

V dnešní době již existuje dost lidí, kteří nepotřebují žádné důkazy od ostatních, protože mají vlastní dostatečně průkazné zkušenosti s tímto jevem. I ve vědeckých kruzích se objevují lidé, kteří tento fenomén zkoumají za pomocí vědeckých postupů, a jejich výsledky jasně hovoří o prokázání existence vědomí nezávisle na těle. Zajímavé je, že někteří, jestli ne většina, začínali s tím, že chtěli prokázat neexistenci tohoto jevu. Nedávno proběhla internetem informace o americkém neurochirurgovi, který po zážitku blízké smrti (NDE) na tuto věc zcela změnil názor a zařadil se mezi ty, kteří vědí, že vědomí smrtí nezaniká.

Pokud připustíme existenci jevu nezávislosti vědomí na těle, nutně se začne vkrádat otázka závislosti inteligence bytosti na velikosti mozku. Věda přes zřejmá a evidentní fakta má stále tendenci vidět mezi velikostí mozku a inteligencí vztah přímé úměrnosti. Názorně je to vidět na teoriích o údajných předcích člověka, kteří jsou jen z titulu své menší mozkovny bez dalšího považováni za méně inteligentní. Trochu to sice narušuje člověk neandertálský, ale "věda" si "šikovně poradila" již i s většími nesrovnalostmi.

Přitom existují ve zvířecí říši zcela evidentní příklady, které přímou úměrnost mezi inteligencí a velikostí mozku jednoznačně popírají. Stačí k tomu pro nás všechny dostupné porovnání například mozků dogy a kočky, myší nebo některých ptáků (ptáci z čeledi krkavcovitých stále více udivují vědce svými mentálními schopnostmi, například používáním nástrojů či početními úkony) a je zřejmé, že je vše asi trochu jinak. Dalším příkladem je chobotnice, které někteří vědci přisuzují inteligenci až na úrovni delfínů přesto, že ve srovnání s nimi mají velmi malý mozek. Mravenci a včely již zcela překračují všechny limity vztahu velikosti mozku a inteligence. I současná věda však začíná tento vztah chápat jinak, i když zatím ještě toto téma relativizují (viz http://www.lidovky.cz/vetsi-mozek-nezarucuje-vyssi-inteligenci-tvrdi-vedci-pf6-/ln_veda.asp?c=A121022_104349_ln_veda_sk).

Uvedené příklady ze zvířecí říše z jedné strany podporují teorii o nezávislosti vědomí na těle a ze strany druhé teorie o nezávislosti vědomí na těle vysvětluje, proč mentální schopnosti některých bytostí jsou "neúměrné" velikosti "orgánů" (například mozku), který má být původcem těchto mentálních schopností.

Pokud k výše uvedenému ještě přidáme ověřené mentální a komunikační schopnosti rostlin, u kterých se o mozku, tak jak si ho běžně představujeme, nedá vůbec hovořit, tak to, co považujeme za indicie o nezávislé existenci vědomí, se začíná silně podobat důkazu.

Vědci zjistili (je trochu mimo moji představivost jak), že v každé buňce za jednu sekundu proběhne až 100 000 různých chemických reakcí. V lidském těle jsou triliony buněk a všechny spolupracují v neskutečně složitém procesu bez účasti naší vědomé mysli. Je možné, aby tyto procesy nebyly řízeny vědomím? Soudím, že ne, a že každá buňka i každý orgán v těle mají svébytné vědomí, i když je to možná pro nás obtížně představitelné. Je vůbec možné, že by se takto složité lidské tělo poskládalo během evoluce z aminokyselin, když už  i evoluční vznik aminokyselin je za hranicí zázraku?

Jestliže budeme považovat za prokázanou nezávislost vědomí na těle, není důvod proč nepředpokládat, že vědomí mohou mít i rostliny a dokonce i tak zvaně neživé věci. Pod pojmem neživá věc je v této souvislosti možno zahrnout i "věci" jako je Země, Měsíc, Mars, hora, kámen, krystal, molekula, atom, foton, ale také auto, dům nebo hračka.

Myslím, že kdybychom se k některým takovým "neživým věcem" chovali jako k bytostem, které "mají" vědomí, možná bychom se divili, o co lepší by u těchto výrobků byla delší životnost a lepší funkčnost.

Proto je vhodné být stále ve stavu pozorovatele a být si vědom, že vše nejen kolem nás, ale absolutně vše, je projevem vědomého života. Každý kamínek, každá větvička na cestě je projevem vědomého života a nic se neděje náhodou. Hranice mezi jednotlivými formami vědomí, jako jsou například vědomí nerostů, rostlin a zvířat, jsou z úrovně všezahrnujícího vědomí daleko méně zřetelné, než si představujeme.

Vše je relativní

Představa toho, že každá entita v Universu má vědomí, nebo přesněji řečeno je vědomím, nás přivádí k obrazu nekonečného vědomí, skládajícího se z nekonečného počtu relativně autonomních vědomí, která vzájemně interagují v neuvěřitelné disharmonické harmonii nebo harmonické disharmonii. Pro naši mysl je zcela nad rámec možného chápání (při její současné úrovni) fungování tohoto vědomí nekonečna (Teoversa) v jeho komplexnosti. Teoversum je možné si představit i jako neuvěřitelně velkou síť relativně autonomních vědomí. V této síti dochází k neustálému pohybu informací všemi směry v podstatě v přítomném čase.

Vše je jen relativní. Naše Galaxie či dokonce celý náš Vesmír je jako zrníčko prachu u cesty nějaké bytosti. Zrníčko prachu u naší cesty může být galaxií či vesmírem jiných bytostí.

Prvním stupněm na cestě k chápání nekonečného vědomí je pochopení toho, kdo jsem. Zkusili jste někdy někomu položit otázku "Kdo jsi?" Odpovědí může být jméno, povolání, druh momentální formy v inkarnaci (člověk, muž, žena), ale ani při dalším tázání a vylučování nevhodných odpovědí se pravděpodobně nedostaneme k odpovědi "Vědomí" nebo "Duše". Kdy se potkáme poprvé vědomě s lidskou duší? Když si uvědomíme, že lidská bytost je duší a ne egem.

Když se hovoří o egu, a to ještě v negativních souvislostech, tak ve velké většině případů si lidé představí tělo a jeho funkce a tím i mysl jako funkci těla. Ego skládající se z těla a mysli je tak většinou nevědomky redukováno na tělo, což mívá za následek, že pokud chceme se svým egem pracovat, většinou pracujeme pouze se svým tělem.

Mezi lidmi, kteří si uvědomují, že jsou vědomím, však existují velké rozdíly. Někdo je schopen si uvědomovat své vědomí na úrovni duše, ale někdo i na úrovni ducha (vícedimenzionální bytosti).

Zrovna tak, jako se naše vědomí koncentruje při snění konkrétního snu na určité astrální prostředí, tak vícedimenzionální bytost (duch) se částí svého vědomí koncentruje (sní svůj vědomý sen) při inkarnaci na určité 3D prostředí. Vícedimenzionální bytost však sní všechny své sny paralelně najednou.

Lidské (ale i mnohé další) bytosti je možné chápat i jako výsledek nekonečné tvůrčí invence a smyslu pro humor Stvořitele.

Pro lepší chápání rozpornosti náboženských a filosofických názorů, a z nich plynoucích paradigmat, je vhodné provést určité zjednodušení na tři základní pojetí vztahů hmoty a vědomí. Z nedostatečného uvědomění si výchozích hledisek pak často vznikají zbytečná nedorozumění a neřešitelné rozpory.

Existují tři základní pojetí ve zjednodušené podobě

1. Hmota je prvotní a vědomí je projev vysoce organizované hmoty.
2. Vědomí a hmota existují jako relativně nezávislé prvky světa a vědomí je prvotní a ovládá hmotu.
3. Existuje pouze vědomí a hmota (čas a prostor) je jen virtuální realitou, hrou vědomí.

Tomu odpovídají i tři představy o obrazu boha

• Ad 1. Člověk stvořil obraz boha k obrazu svému.
• Ad 2. Bůh stvořil svět a bůh a svět jsou oddělené entity.
• Ad 3. Existuje jedno jediné vědomí, které je současně bohem i světem (Teoversum).

Tomu odpovídají i rozdílné teorie o člověku, a případně ostatních bytostech a jejich stvoření. Dle bodu 1. Vše (včetně vědomí člověka) vzniklo víceméně náhodnou evolucí.

Dle bodu 2. Bůh stvořil člověka a vložil do něj část sebe, boží jiskru, zatímco ostatní bytosti jsou stvořeny pouze z "materiálu", z kterého je stvořen svět.

Dle bodu 3. Všechny bytosti jsou z "materiálu" Teoversa (protože jiný neexistuje) a jsou si tímto rovny. Vše je jen vědomí, vše je projevem života.

Vzhledem k nekonečnému tvůrčímu potencionálu vědomí každé bytosti lze pochopit, že nebe, očistec a peklo opravdu existují, nejsou jen pouhými výmysly náboženství. Ony skutečně existují, ale v odlišné formě, než jak nám jsou předkládány většinou náboženství.

Existuje mnoho astrálních vibračních úrovní. Každý se po své smrti dostane do takové astrální vibrační úrovně, která odpovídá frekvenci jeho vibrací. Proto se dá říct, že existuje astrální nebe, peklo i očistec, i když i tyto jednotlivé kategorie mají více úrovní.

Z jiného zorného úhlu je možné vše vnímat jako očistec, a pak se dá mluvit o očistci "nebeském" a o očistci "pekelném". Princip pekelného očistce bude zřejmě každému pochopitelný, ale princip nebeského očistce už pravděpodobně méně.

Po smrti se dostáváme (naše vědomí - duše) do úrovně astrálního světa, která odpovídá vibrační úrovni duše. Zde si každé vědomí vytváří v souladu s vibrační úrovní "ráj" dle svých představ. Po určité době však většinou takto stvořený ráj se všemi svými okamžitě a snadno splněnými přáními přestane uspokojovat a začne nudit.

Tak duše zjistí, že mnohé její představy o ráji a ideálním životě v něm byly založeny na neuspokojení nedostatků pociťovaných v uplynulém životě. Následně jí dochází, že toto není "pravý" ráj a má šanci postoupit na vyšší astrální úroveň.

Kromě frekvence vibrací rozhoduje o "zařazení" do konkrétního "časoprostoru" astrálního světa i představa konkrétní bytosti o tom, co má po smrti následovat, jakými náboženskými či filosofickými idejemi byla ovlivněna. Některá náboženství mají poměrně důkladně zpracovány obrazy pekla i ráje, a tak je značná pravděpodobnost, že obraz astrálního prostředí konkrétní bytosti bude odpovídat obrazům předkládaným náboženskými učenci během života bytosti. Záleží i na síle víry v tyto obrazy a ve vlastní hříšnost během uplynulého života. Takovýto "pobyt v pekle" (ale i v ráji, kde je to však snáze pochopitelné) je umožněn tím, že v této formě reality si vědomí vytváří své okolní prostředí.

Lidé se bojí pekla po smrti, a proto na utrpení v něm trénují tak, že peklo vytvářejí už za života sobě a často i ostatním. Tím, jak vytvářejí peklo ostatním, pak mají větší pocit vlastního hřešení a tím i větší šanci dostat se do pekla. O to více se pak bojí.

Název očistec je pro pobyt duše v astrálním prostředí mezi životy poměrně vhodný název, protože se zde duše skutečně očišťuje. Očišťuje se v dvojím smyslu. Očišťuje se ve smyslu zjemňování, ale zároveň při přechodu do další inkarnace se očišťuje od všech vzpomínek na minulé životy.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2014.