Nejlepší kamarádky v životě už od mládí jsem měl takové, kterým je mezi šedesáti až osmadevadesáti. Takový vztah aspoň není rušen tušenými možnostmi. Této hranici se blíží i paní Kolářová, klientka z našeho střediska péče o seniory.

Její příhoda z mládí je jako vystřižená z prvorepublikového filmu. Jako patnáctiletá šla naše klientka Anička z hájovny, kde bydlela, s vědrem ke studánce pro vodu. Na zpáteční cestě si zvesela zpívala Bože, dej mi mládenečka... Tu, kde se vzal, tu se vzal, vystoupil zpoza stromu mohutný muž s dlouhatánským vousem. Spustil: "Šohájka se ti zachtělo?" Leknutím ztuhla v domnění, že je to jakýsi lesní muž, pak ale na nic nečekala, vylila na něho celé vědro a uháněla domů. Odpoledne přišel k jejímu tatínkovi, hajnému, jeho nadřízený, fořt, se slovy: "Tak kde máte toho drzého fracka? Mám tu na návštěvě ministra lesnictví a ona ho na jeho obhlídce zlila odshora až dolů!" Vzpomínky, jak zlila ministra, jsou staré tři čtvrtě století, byly v několika novinách, ba i v rozhlase. K večeru pak přišla nečekaně cizí dáma, kterou charakterizovala jako "navoněná, nastrojená, naondulovaná". Byla sladší než předcházející návštěva a ptala se dívky šetrně: "A děvenko, nechtěl tě ten pán brát do náručí? A nechtěl tě pusinkovat?" Děvenka popravdě odpověděla, že nic takového. Po pár letech zpětně pochopila, že to jistě byla paní ministrová, která si přišla ověřit mravopočestnost svého chotě. Inu, přijít z procházky politý děvčetem, to budí podezření.

Ach, ta někdejší mravopočestnost pana ministra. O něčem takovém ze sdělovacích prostředků dnes neslýcháme. A ten kyblík studené vody – občas by některému ministrovi neuškodil, že?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.