V minulých článcích jsme se zabývali komunikací s tělem a nyní se zaměříme na komunikaci s vlastní duší. Naslouchat svému tělu je nezbytné pro zdraví a fyzickou pohodu a přináší dlouhý a spokojený život.

Vše, co se odehrává v duši (v naší psychice), se projevuje i v těle. Trvá však delší dobu, než se duševní pochody zhmotní a často dojde k onemocnění. Tělo může být značně poškozeno, než nám informace "dojde". Pokud se naučíme vnímat informace přímo od duše, můžeme nepříjemným tělesným projevům předejít, a tím se náš vývoj nebude brzdit.

Každá duše zde na zemi plní určité konkrétní poslání, které souvisí s karmickým úkolem, jež představuje nedořešené a nepochopené záležitosti z minulosti. Společným jmenovatelem pro všechny duše je pochopení vesmírných zákonů. To znamená naučit se milovat sama sebe, převzít za sebe zodpovědnost, uvědomit si svou svobodu a rovnost všech lidí. Jde o pochopení všech souvislostí zákona karmy a jednoty protikladů. Cílem každé duše je neustálý rozvoj a sebepoznání. Znamená to uvědomit si všechny zákonitosti, které naši duši ovlivňují, a naučit se vyslyšet její požadavky a potřeby. K tomu je však nezbytná upřímnost a pravdivost. Probereme si nyní překážky, kterými sami sobě bráníme v kontaktu se svou duší. Někdy totiž podlehneme iluzím a uvěříme jim natolik, že odmítneme slyšet volání své duše.

Co je iluze?

Iluze je falešná představa, ideál, vzdušný zámek, blud, sebeklam, který se nezakládá na skutečnosti a je v rozporu s vesmírnými zákony.  Jde o promítnutí nesplnitelných přání do života. Člověk je schopen podlehnout iluzi natolik, že odmítá realitu a všechno a všechny, kdo mu ji chtějí připomínat. Vyžaduje sliby, závazky, přísahy a nutí své blízké, aby s ním hráli jeho hru.

Konkrétní příklady: zidealizované představy o dětech, partnerech a ostatních lidech (to by mi nikdy neudělal, toho není schopen); přesvědčení, že nemůžeme bez někoho žít a nebo že někdo nezvládne nic bez nás; představa, že nás všichni mají rádi, nebo že nás všichni nenávidí; že můžeme někoho vlastnit; že nás někdo ovládá; že musíme poslouchat ostatní; přesvědčení, že nás někdo pronásleduje (stihomam), nebo že nám se nemůže nic stát; snaha, aby všichni kolem nás byli šťastní; představa, že ostatní se musí chovat podle našich přání...

Iluze může existovat za podmínek, že je živena další spoustou lží a člověk je schopen na její udržení odevzdat všechnu životní energii. Nakonec v ní může prožít celý život a stane se smyslem života, čímž se jedinec odsoudí k nespokojenosti a zklamání. Kdo se rozhodne žít v iluzi, v podstatě se jí obětuje, nutí ostatní, aby mu v tom pomáhali a všechny, kdo s ním nechtějí hrát tuto hru, odstrčí, aby mu ji nebořili. Někdy to skutečně vydrží až do smrti. To jsou extrémní případy, kdy jedinec odmítá vidět fakta a zcela jasné skutečnosti.

Lze říci, že každý si vytvořil nějaké iluze, jiné převzal od rodičů, nebo si je nechal vnutit od různých autorit. Každý člověk někdy uvěřil něčemu, co neodpovídalo pravdě. Záleží na tom, nakolik žije v realitě a nakolik podléhá iluzi. Lidský vývoj je sebepoznání a to znamená rozlišovat, co je skutečné, co je pravda, co funguje a co ne. Cílem je pochopení naší duše a jejích neomezených možností při využití vesmírných zákonů. Pokud uklouzneme směrem k iluzím, vývoj se zbrzdí nebo zastaví, protože svou energii použijeme nikoliv na objevování pravdy, ale na její zakrývání.

Zákonitě nakonec nastane vyhrocení skutečnosti do té míry, že se iluze zboří, protože fakta a jejich dopad už skutečně nelze ničím zakrýt ani překroutit. Nová doba po roce 2012 je přímo zaměřena na tato odhalování. Pak má každý dvě možnosti. Buď se smířit a přistoupit na existenci opravdové reality, což znamená přiznat si, že jsme se mýlili. To je většinou velmi bolestivé, ale zároveň je to jediná záchrana. Nebo dojde k úplnému odmítnutí skutečnosti i života, nastane obviňování "zlého světa" a hledání nových iluzí. Někdy lidé zboření iluzí nepřežijí, protože se jim zhroutí vše, pro co žili, čemu věřili a co "budovali" celý život a pak kolabují, onemocní, nebo zvolí dobrovolný odchod z odmítnutého života.

Iluze, nebo skutečný život?

Pokud chceme skutečně žít a řídit si svůj život, je nezbytné přijmout skutečnost takovou, jaká je, a pak se svobodně rozhodnout, co je třeba změnit, co ukončit a s čím začít.

Skutečný život probíhá v přítomnosti podle přírodních zákonů. Lidé se kdysi rozhodli, že skutečný život v souladu s přírodou a jejími zákony jim nestačí a začali si budovat vlastní prostředí i pravidla. Postupně si vytvořili iluze o životě a ty iluze se více a více vzdalovaly a odtrhávaly od skutečnosti, až přestalo být jasné, co je pravda a co je jen představa.

A pak byly vesmírné zákony zapomenuty a lidé žili podle svých vlastních pravidel, ale přestali být šťastní a spokojení. Začali spolu stále více bojovat o moc a o majetek. Protože se odřízli od vesmírného zdroje lásky, začali bojovat mezi sebou o energii, která se stala nedostatkovým zbožím. Tak lidé umí vyrobit jinou energii, která pohání stroje a přístroje a pracuje místo nich. Ale životadárná energie chybí víc a víc. Nelze ji nahradit tou ze zásuvky. I když elektřina dělá už tolik věcí za nás, život a zdraví nám nenahradí.

Nové tisíciletí přineslo řadu změn a tak nastal čas návratu k přirozenosti, k vesmírným zákonům. Před každým vyvstává důležité rozhodnutí - vybrat si skutečný život, anebo se snažit dál držet bludů a iluzí i za cenu další ztráty energie, jež vede k onemocnění a smrti.

Ať už se lidé rozhodnou jakkoliv, stejně jsou všechny pracně budované a udržované iluze předurčeny ke zhroucení a zániku, protože jsou uměle živeny lidskou životní energií a jejich strachem. Energie lidem začíná chybět víc a víc a už přestává stačit i na přežití. Lpění na iluzích a falešných představách o životě je mnohdy silné a někteří nic jiného neznají - nechtěli znát. Kdo procitne sám, ulehčí si, kdo se bude pevně držet, bude to mít těžší, ale stejně neudrží to, co už udržet nelze...

Stalo se nakonec to, že se lidé začali bát skutečného života, protože už zapomněli, jaký vlastně je. Bojí se sami sebe a bojí se vlastní zodpovědnosti za sebe. Zdálo se jednodušší nechat se řídit a nadávat a obviňovat. Ale to nebyl skutečný život, to byly hry a iluze.

Ano, zapomněli jsme, jak je skutečný život nádherný, jak chutná svoboda, co je to láska k sobě a co je skutečné tiché lidské štěstí. Mysleli jsme si, že ta hra na život je snadnější a hezčí než to skutečné. Ale šlo jen o to, prožít tu zkušenost a poučit se. Ano, mýlili jsme se všichni, báli jsme se, že obyčejný život je moc obyčejný.

Mysleli jsme si, že vymyslíme něco lepšího. Byla to slepá ulička, ale teď už konečně můžeme nacházet každý tu svou skutečnou cestu, která je jen naše a vše se tam řídí naší svobodnou volbou. Můžeme být šťastní každý sám za sebe a přestat žít jako dav, jako stádo ovcí bez vlastní hlavy.

Pro každého je to otázka vlastní volby. Problémem lidstva se stala lež, faleš, přetvářka, pýcha, závist, žárlivost, boj o moc a majetek, manipulace, vydírání, zastrašování, války, boje, nemoci ? to vše jsou jen formy strachu. Stačí si to přiznat a vpustit do všeho lásku a život. Žít skutečný život v přítomnosti a věřit tomu, co prožíváme. Život je úžasný. Můžeme se sami rozhodnout, zda zůstaneme součástí problému, nebo se staneme součástí řešení.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2014.