Alban Arthuan – zimní slunovrat
-
Vytvořenopátek 19. leden 2024 17:24
-
AutorLenka Marečková
-
Oblíbené2363 Alban Arthuan – zimní slunovrat /propozice/item/2363-alban-arthuan-zimni-slunovrat.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Narození světla
"Slavnosti zimního slunovratu trvaly dvanáct nocí (dvanáct nocí mezi narozením a Zjevením Páně ? tzv. svaté noci). Po celých dvanáct svatých "kouřových nocí" se dům i chlévy vykuřovaly vonnými bylinami, které přinášely blaho ? pelyňkem, jalovcem, tomkovicí, jedlovou smolou."
Wolf Dieter Storl (Magické rostliny Keltů)
V předvečer 20. nebo 21. prosince slavíme zimní slunovrat - Alban Arthuan, Meán Geimhridh, Yule nebo také Midwinter.
Alban Arthuan - překládá se jako Artušovo světlo
Alban Arthuan odpovídá prvnímu srpku nové Luny, početí života, vnitřnímu zrodu nového, dosud neprojeveného světla. Zimní slunovrat je dnem, kdy temnota, která předtím zvítězila o Samhainu, dospívá ke svému vrcholu, přináší nejdelší noci a nejkratší dny a vzápětí slábne a vzdává se světlu.
O slunovratové noci v nejhlubší tmě bohyně rodí Slunce - sluneční dítě - nové světlo. Oslavujeme jeho návrat - zapalujeme světla a rozžíháme ohně a oslavy pojíme se symboly znovuzrození. Noci kolem slunovratu byly posvátné již v naší nejstarší historii ? podle staré víry se při zimním slunovratu Slunce na 12 nocí zastavilo. Nastává "solstutium, doba, kdy se sluneční kolo neotáčí", zůstává v klidu. Zdánlivé zastavení Slunce trvá právě těchto 12 nocí.
Podle jednoho názoru pochází jméno Artuš, Arktur z Ar Thór, Jasný Pán, třináctý v kruhu dvanácti - božský muž. Hvězdný protějšek Siria kralujícího v zimě, zatímco Arkturovi patří letní vláda.
Podle Michaela Vescoliho se noc zimního slunovratu nazývá Nocí stříbrných smrků - ilm, a odpovídá samohlásce "a". Pokud se při meditaci ztišíte a budete samohlásku "a" chvíli prodýchávat, pocítíte otevírající se srdce, probouzející se lásku, porozumění a laskavost - vydechnutí oživlé lásky do světa. Podle jiného pramene se tatáž noc označuje jako Noc bílé jedle. Jakkoli je význam obou stromů odlišný, oba patřily již v předkřesťanské době k těm, které v době zimního slunovratu naši keltští předkové zdobili.
Možná s principem duality (i keltským dělením roku na světlou a tmavou polovinu) souvisí, že v keltském kole času vždy dvě noci ležící naproti sobě spolu nějak tajemně souvisí: podobně jako Samhain a Beltine (dvě noci, kdy se dva světy spolu nejúže stýkají a brány jsou otevřené), tak u obou slunovratů vynikají v obou případech tři dny jim vzdálené jiné noci, spojené pro nás s křesťanstvím, aniž bychom přinejmenším u první z nich tušili cokoli o jejich původních mystériích: noc Narození Páně, tedy 24. prosinec, a noc sv. Jana Křtitele ? kdy síla Země je na svém vrcholu, byliny mají nejsilnější moc a dějí se mnohé čarovné věci.
Rostliny Albanu Arthuan
Jsou to stálezelené rostliny, odolávající moci koloběhu času, každá z nich ale navíc uctívaná pro další zvláštní moc: cesmína, jmelí a především břečťan. Patří mezi ně ale i již zmíněný smrk, jedle, borovice, jalovec, jasan, benedikt, kadidlo a vavřín vznešený.
Domy se zdobily cesmínou, jmelím i břečťanem (jejichž větvičky se dávaly i jako dary), a chvojím z jehličnanů. Zdobily se i stromy v okolí domu zvláštními ozdobami (při vykopávkách byla v keltských oppidech nalezena spousta ozdob k zavěšení: keramické a kovové předměty ve tvaru figurek, korálků, symbolů slunce apod., u nichž se vědci dlouho dohadovali, k jakému účelu asi sloužily), rituálním pečivem, pentlemi, zvláště červenými. S výzdobou zelených rostlin byl dům připraven sloužit jako útočiště k přijetí přírodních duchů, hledajících útočiště před mrazem a tmou.
O jmelí se traduje, že zajišťuje ochranu domova a lásky ? polibek pod jmelím měl přinést věrnost a štěstí po celý rok. Ve všech keltských jazycích znamená jeho název všelék. Někdo se jmelí obává pro jeho jedovatost, tyto účinky však mají pouze bobule. Jmelí je rostlina pomáhající např. při léčení i těch nejzatvrzelejších nádorů, epilepsie, neplodnosti ? a jedna z mála, která upravuje tlak oběma směry a je tedy vhodná i tam, kde jde o problém s kolísavým tlakem (podobné účinky má např. i zelený čaj). Jmelí se ovšem muselo sbírat předepsaným rituálním způsobem tak, aby se nedotklo země ? do bílého šátku, v určené době a předepsaným způsobem. I tak ale přípravky ze jmelí fungují, a často tam, kde jiné zcela selžou. Jmelí se věšelo i do stájí jako ochrana proti astrálním bytostem a proti blesku.
Cesmína a břečťan zdobily dům po celý rok. Keltský název cesmíny je "kolenno", anglicky holy (svatý, svatá). Cesmína byla posvátná rostlina druidů, vysazovaná jako ochrana proti duchům, kteří by chtěli škodit (ale zároveň i na čištění vstupní brány, aby mohl "vánoční duch" vjet dovnitř a požehnat obyvatelům domu - proto se zdobí cesmínou krby). Podle pověsti právě cesmína vyrašila z hole Josefa Arimatijského, který ji zasadil po své daleké pouti v Anglii, v Avalonu - Glastonbury do země.
Břečťan - nebeský žebřík - s kořeny v zemi, obrací se a roste až do nebes. Dožívá se až 400 let a byl tu už před sto miliony lety. "Pozvedá archaické, prastaré, atavistické vzhůru k světelnému. Rostlina se podobá ovíjejícímu se hadu, je prodchnutá duchem reptilií a tím spojená s Matkou zemí, se zemním drakem. Jako had hlídá vstup do nadpřirozeného světa před nepovolanými.
Mezi všechny tyto stálezelené více či méně jedovaté rostliny patří i tis. Tis je však nikoli strom znovuzrození nebo věčného života, ale strom smrti a našeho spojení s předky, což jej předurčuje k jinému účelu. Keltové chovali k tisu velikou úctu, že mu dokonce přiřadili jednu z pěti tajemných nocí, a to jedinou, u níž zůstala utajená dokonce i její doba.
O smrku i jedli jsme už hovořili. Smrk je strom zrození, kterému poskytuje ochranu. Jedli se připisuje vznešenost a zvláštní důstojnost. Je dobře si jí vážit i pro léčivou sílu pryskyřice, kterou oplývá. Borovice je považovaná za matku moudrosti, pojí se se skromností a s očištěním. Pro borové louče se jí říkalo také ohnivý strom. Její chvojí má do domu přinášet radost a zdraví.
Měsíc, v němž zimní slunovrat slavíme, se nazývá ruis - měsíc černého bezu. Bezu se připisuje zvláštní magická moc i léčivá síla. V Německu se nazýval strom paní Holle nebo Ellhorn - říká se, že v každém květu sedí víla. "Když svět začal být špatný, ukryly se všechny víly do bezu..."
Bez je uctíván nejen pro svou léčivou sílu, jako strom života a smrti a pro spojení se světem předků, ale také jako vstupní brána bohů a duchů, kteří podle víry národů spojených s přírodou, tu žili v dobách před příchodem křesťanství. Podle této víry černý bez absorbuje negativní síly a záření, neštěstí a nemoc. Ještě v 18. století před bezem prý sedláci smekali s úctou a nikdo jej bezdůvodně neosekával, natožpak porážel. Neměl se ani vysazovat, protože jeho paní si sama vybírala místo, kde má růst. Pokud musel být ořezán, předcházel tomu úkonu rituál žádosti a obětování.
Božstva Alban Arthuanu
Božstvy uctívanými o Alban Arthuanu jsou Dagda (Velký otec, Veleučený Rudý - božský válečník a archetyp vůdce, vlastník kotle, z něhož může kmeni poskytnout uzdravení, nové síly a potravu) a jeho dcera Brighid. Brighid je někdy označovaná jako Velká bohyně ? Matka a Stvořitelka, bohyně, která o slunovratové noci rodí sluneční dítě. Jedním z jejích atributů je oheň (další je např. bílý býk).
Dagdův nevyčerpatelný kotel v nás posiluje a obnovuje jistotu, že příroda se o nás postará, a že nebudeme ani na sklonku zimy trpět. V předkřesťanské svatyni v Kildare (Cill Dara chrám dubu) v Irsku, až do příchodu křesťanství, vždy devět žen udržovalo Brigitin oheň, poté je v křesťanské svatyni nahradily řádové sestry. Podle legendy jí totiž již při narození z hlavy vyrazil plamenný sloup k nebesům. Sestrám pečujícím o oheň prý sesílala mnohá zjevení týkající se využití léčivých bylin a hledání léčivých pramenů. Oheň v Kildare udržovaly až do rozhodnutí anglického krále Jindřicha VIII. Důsledkem anglické okupace Irska a sporu krále Jindřicha s papežem, bylo rozhodnutí krále o vyvlastňování klášterů (v době své vlády v letech 1509 1547 Jindřich VIII. zrušil 542 klášterů, 99 kolegiálních kapitul, 2374 kostelů a kaplí v Anglii a přes 700 klášterů v okupovaném Irsku).
Brighid byla patronka druidů, bardů a kovářů. Učila kováře tavit a kout kov a pečovat o oheň. Zároveň byla oním sloupem ohně - a silou inspirace pro bardy i druidy. Voda ze studní Brighid - sv. Brigity léčí lepru a neplodnost.
Zvyky Alban Arthuanu
O zdobení zelenými větvičkami jsme hovořili už výše. Tak, jako my zapalujeme svíčky, naši předkové zapalovali ohně na polích i doma, a to od rituálního, z předchozího roku zanechaného dřeva (Thórovo, Tórovo, Donarovo poleno). To také našlo svůj pozdější obraz v tradičním moučníku téhož jména, připravovaného na vánoce např. ve Francii. Podle tradice musí jít o dřevo z vlastního stromu, anebo o dřevo, které jste dostali darem. Mělo by pocházet z dubu, buku anebo jasanu, jinde ze smrku nebo jedle. Říkalo se mu Donarův anebo Thorův špalek. Poleno se ozdobilo zelení a polilo se trochou piva nebo moštu. Smělo hořet dvanáct dní, než bylo obřadně uhašeno (tedy v podvečer prvního novoročního dne). Nespálený zbytek polena se připevnil k pluhu, aby požehnal půdě. Popel z polena se přidal dobytku do vody a také do jarního osiva ? tak byla síla a záře Slunce, symbolicky představovaná hořícím dřevem, zaseta do půdy.
Ústředním symbolem slunovratu je Slunce
Symbolizovala ho jablka, pomeranče s hřebíčky. Děti obcházely domy s košíčky poprášenými moukou, v nichž bylo chvojí, sláma, jablka a pomeranče. Jablko představuje Slunce, zdroj všeho života. Chvojí je symbolem nesmrtelnosti. Sláma připomíná žně.
Pokrmy
Tradičním jídlem slunovratu bylo cokoli, co připomínalo slunce nebo energii (spirálu) ? klobásy a pečivo zatočené do tohoto tvaru anebo kola - věnce, dál placičky i velké placky, linecké pečivo a tmavé bochánky.
Ve Francii našlo vánoční poleno svůj obraz i jako sladká pochoutka na vánoční stůl. Někde se podává ale už o slunovratu. K pití se v tomto období podávají zejména horké nápoje - jablečná šťáva, svařená se skořicí a hřebíčkem, čaje se sušeným ovocem, zdobené kolečky pomeranče, na britských ostrovech teplé pivo anebo slunovratový punč.
Celé zimní období můžeme využít především k introspekci, uklidnění, očištění a vnitřnímu úklidu. Kelti jej označovali jako dobu sekání dřeva a dobu odpočinku.
Tato doba také nejsilněji vybízí ke ztišení a koncentraci na rodící se světlo uvnitř a na jeho posilování a šíření.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2014.