Láska… ten zázrak nad zázraky. Jiskra niterné něhy, jež – zažehnuta v našich srdcích – probouzí v nás úpěnlivou touhu být druhé bytosti nenahraditelným… Kdo z nás však doopravdy ví, co je láska? Co dokáže? Čím nás může povznést, uchvátit, rozradostnit… učinit náš život šťastným? Dost často bývá láska spojována s truchlivými stránkami našich osudů. Trápíme se bolestí nad nešťastnou láskou, svíjíme se nemohoucně v palčivých iluzích, aniž bychom sebrali odvahu a uskutečnili svá přání. Ačkoli to sotva přiznáme, bojíme se zrady, žárlíme, nenávidíme a zabíjíme kvůli lásce. A co je nejhorší – přestáváme sami sebe nahlížet jako bytost hodnou lásky, neboť nevěříme, že je zde někdo, kdo by nás mohl doopravdy milovat…

A přesto je láska velký dar. I když to zní zdánlivě jako paradox, láska nám skutečně dává křídla a tato křídla znamenají volnost. Volnost v představách, myšlenkách, touhách, podvědomých přáních…v pocitech, které v danou chvíli patří pouze nám a jež činí naše srdce lehkým a bezstarostným, ale nikoli prázdným… Také nebe má však svého nepřítele. Jsou jím plameny slepé vášně a strachu, jež šlehají do výšky a nemilosrdně spalují bělostná křídla volnosti. Právě strach je úhlavním nepřítelem lásky; přesto tak často spolu kráčejí ruku v ruce…

Nechci milovat – chci být milován

Je to smutný paradox. Člověk touží milovat a být milován, ale zároveň se lásky bojí. Někdo se děsí závislosti a sebeodevzdání, prožívaného jako ztráta vlastního "já". Proto směřuje k tomu stát se co nejvíce nezávislým. Střeží si svůj odstup od ostatních, vyhýbá se každé důvěrné blízkosti ze strachu před otevřením se a oddaností. A neboť právě pocity náklonnosti, něžnosti a lásky nás k sobě přivádějí nejblíže, prožívá je jako zvlášť nebezpečné a stává se v takových situacích odmítavým či dokonce nepřátelským.

Jiní vidí lásku jako východisko z osamění. Snaží se být závislými na druhém člověku nebo udělat druhé závislými na sobě. Čím méně se naučí rozvíjet svou vlastní svébytnost, o to více potřebují druhé. Nejdůležitější pro takové lidi je, aby nezůstali sami. Snadno se zamilují a ochotně se přizpůsobí svému partnerovi. Žijí poté jeho život místo svého.

Mnozí z nás, aniž si to možná uvědomují, trpí strachem z proměny, prožívaným jako pomíjivost a nejistota. Proto se snaží mít své city pevně pod kontrolou. Na city totiž není spolehnutí, jsou příliš subjektivní, kolísavé a pomíjivé. Nemluvě o vášni, která je ještě více nebezpečná, totiž zcela nevypočitatelná a nerozumná. Takový postoj může v citových vztazích působit jako studená sprcha. Občas dokonce žádáme, aby byl náš partner spolehlivý, dochvilný a bezkonfliktní a aby fungoval bez vlastních přání a citových nároků jako dobře namazaný stroj.

Snad je zdrojem našich obav svíravý pocit čehosi fatálního a definitivního. Poté usilujeme o změnu a svobodu, přitakáváme všemu novému a z rizik všeho druhu máme vyslovené potěšení. Budoucnost, jež leží před námi otevřená se všemi svými možnostmi, je pro nás velkou šancí. Obáváme se omezení a pevně daných zákonitostí. Milujeme lásku, neboť nám pomáhá zvětšovat pocit vlastní hodnoty. Z téhož důvodu prahneme po absolutním opojení, vášni a extázi, vedoucí snad až za hranici bezvědomí. Partner nám slouží jako zrcadlo, v němž chceme vidět obraz sebe samých jako člověka, jenž je hoden lásky. Pocit naší vlastní hodnoty mnohdy závisí na počtu naších obětí a láska je pro nás pouhá hra, v níž musíme za každou cenu zvítězit.

Překročme své hranice beze strachu

Ano, láska vyžaduje, abychom překročili své hranice. Když to učiníme, lze říci, že naše "já" vstupuje na nové, dosud neznámé území. Děláme věci, na něž nejsme zvyklí, a měníme se. Prožitky změny a neobvyklé činnosti, jiný způsob jednání a neznámé okolí s sebou přirozeně přinášejí strach.

Láska s sebou vždycky nese riziko ztráty nebo odmítnutí. Jestliže se zamilujeme, je zde reálné nebezpečí, že nás ten druhý odmítne. Jestliže se s ním přece jen sblížíme, pak s rizikem, že nás opustí a zanechá nás v samotě ještě krutější než předtím. Každý, komu důvěřujeme, nám může ublížit. Každý, na kom jsme závislí, nás může zradit. Každý, koho milujeme, může zemřít. Cenou, kterou platíme za lásku, je bolest. Jestliže se rozhodneme neriskovat bolest, pak se musíme obejít bez řady věcí: bez partnera, bez přátelství, bez radosti z milování, bez dětí i bez ctižádostivých plánů. Odměnou za každý pohyb a růst v kterémkoliv rozměru je však nejen bolest, ale také a především radost.

Jestliže volíme život a růst, volíme současně změny a perspektivu konce a smrti. Kdo se schovává před věčnou proměnlivostí života, ten se schovává i před životem samotným…

Život jako takový představuje riziko, a čím více je v něm lásky, tím více riskujeme. Ale tento risk nám otevírá cestu k dimenzím netušených radostí, splněných přání a čirého štěstí; cestu do nejskrytějších niter našich vnitřních chrámů, kde se oddáme modlitbám za lásku, kterou poté položíme na oltář jako vzácný dar tomu, jehož milujeme. S vděčností, pokorou a lehkým srdcem, s vědomím radosti i bolesti a s nádherným pocitem svobody, že máme možnost lásku přijímat a dávat. Právě tady a teď…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.