Antroposof Rudolf Steiner, velký znalec duchovních věd a zakladatel Waldorfských škol, žijící na konci 19. a počátkem 20. století, zdůrazňoval vždy, že schopnosti nadsmyslových prožitků dřímají v každém člověku. Podtrhoval také, že tu nejde o vizionářské zážitky nebo mediální zjevení – ta podle něj patří spíše do světa podsmyslového. Jsou svědky plné závislosti na těle, a duševní náplň se při nich stává pouhým projevem tělesného života. Naproti tomu vstup do nadsmyslového světa se při vývoji duševních prožitků děje přesně opačným směrem, tedy vede k menší závislosti na smyslovém i volním životě.

Stupně vyššího poznání

První stupeň poznání známe z obyčejného smyslového světa. I když máme již přístroje, jimiž můžeme přesněji zkoumat i to, co nedostatečně vybavené smysly nevidí, i tehdy náš stupeň poznání zůstává vlastně týž. Uměle zdokonalené pozorování činí naše poznání obsáhlejší, logičtější i komplikovanější, ale nevede nás k vyššímu způsobu poznání. Tento první stupeň je poznání hmotné a k němu se připojují tři další: imaginativní, inspirativní a intuitivní.

U hmotného poznání jsou ve hře čtyři prvky: předmět, který je smysly vnímán, obraz, který si o něm člověk tvoří, pojem, který bychom mohli též nazvat duchovní uchopení věci nebo děje, a konečně naše "já", které si na podkladě dojmu z předmětu tvoří obraz a pojem. Obraz vnímáme na podkladě předmětu; když se odvrátíme, obraz zůstává. Pojem pak vzniká na podkladě obrazu neprodleně. "Teprve když jsme si učinili o věci pojem, dostali jsme se k jejímu pochopení." Čtvrtým prvkem je naše "já", v němž se uskutečňuje sjednocení obrazů a pojmů a které uchovává obrazy ve své paměti. Kdyby tomu tak nebylo, nevznikl by souvisle probíhající vnitřní život závisející na tom, že se vjem řadí k vjemu. "Já" se orientuje ve světě "dnešního dne" tím, že se mu u jistých předmětů vynořují obrazy stejných předmětů ze "včerejška." Jen si představme, jak nemožný by byl duševní život, kdybychom si podrželi obraz každé věci jen tak dlouho, dokud je ta věc před námi. Také u pojmů vytváří "já" jednotu. Spojuje je, a tak získává přehled, tj. pochopení světa. Toto spojení pojmů se děje "usuzováním." Všechna činnost člověka se zakládá na jeho schopnosti spojovat pojmy, tedy na jeho "usuzování." Při obyčejném poznání se u zdravého člověka netvoří obraz ani pojem tam, kde smyslový předmět není. "Já" zůstává v nečinnosti. Kdo si pak utvoří obraz i tam, kde ve skutečnosti smyslové předměty nejsou, žije ve světě fantazie. Avšak okultní žák si získává schopnost utvářet obrazy tam, kde smyslové předměty nejsou. Namísto smyslového vnímání u něj nastupuje imaginace. Obrazy nepřicházejí z hmotného světa, ale z oblasti "duše" a "ducha." "Člověk imaginace má takový svět obrazů, který přichází z vyššího světa. Je však třeba pečlivého školení, aby se v tomto vyšším světě obrazů odlišil klam od skutečnosti." V dalším Steiner varuje, aby na jedné straně nezamítal žák obrazy, které předstoupily před jeho duševní zrak, a nepokládal je za výplod své obrazotvornosti, ale na druhé straně, aby se nestal fantastou. "Rozhodování o tom, co je skutečné a co je pouhou iluzí, může vycházet jen ze skutečnosti."

Přes inspiraci k intuici

U třetího stupně poznání, jímž je poznání inspirativní, odpadnou i obrazy. Člověk tu má co činit jen s "pojmy" a vlastním "já" a žije v ryze duchovním světě. "Čím je pro první stupeň smyslový vjem a pro druhý imaginace, tím je pro třetí stupeň inspirace. Inspirace vytváří dojmy a "já" tvoří pojmy. Má-li se s tímto světem srovnávat něco smyslového, pak je to svět slyšitelných tónů. Je to ovšem ryze "duchovní znění". Člověk začíná slyšet, co se děje v nitru věcí. Kámen, rostlina atd. se stávají "duchovními slovy". Svět sám začíná vyslovovat svou podstatu. Zní to groteskně, ale je to doslova pravda. Na tomto stupni "člověk slyší duchovně trávu růst". Formu krystalu lze vnímat jako "znění," otevírající se květ k člověku mluví. Všechny věci vyvstávají před jeho duší v nové podobě. Inspirovaný mluví řečí pocházející z jiného světa, která však činí teprve pochopitelným náš všední svět.

Na čtvrtém stupni poznání přestává i inspirace a zůstává jen "já". Žák má pocit, že už se nenachází mimo věci a děje, nýbrž uvnitř nich. Obrazy nejsou předmětem, pouze ho vytvářejí. "Já" se rozlilo po všech bytostech, splynulo s nimi. Život věcí v duši, to je intuice. Intuicí člověk – jak se říká – vklouzne do všech věcí. Všechny věci vnímáme zvnějšku, pouze "já" nikoli. Objasňuje to tato prostá úvaha. Věci vnímáme všichni v principu a z prvního pohledu stejně. Stolu řekne každý "stůl", květinu pojme jako "květina". Je jen jediné slovo, které vyslovuje každý za sebe, je to "já" a samozřejmě odvozeniny "mé" atd. Vnímání vlastního "já" je předobrazem pro intuitivní poznání. Má-li se člověk dostat do věcí, musí vystoupit ze sebe, zbavit se sebe, aby splynul s druhým, s jeho "já". Podobně je tomu s věcmi.

"Bezpečným prostředkem k tomuto stupni i ke dřívějším rovinám jsou meditace a koncentrace. Musí se ovšem cvičit v tichosti a trpělivosti." Kdo se domnívá, že svůj postup urychlí násilnými prostředky, velice se mýlí.

Úloha spánku

Stejně by se ovšem mýlil ten, kdo by se domníval, že skutečnost vyšších světů se před ním objeví stejně hmatatelně jako skutečnost smyslová. Steiner zdůrazňuje, že ač jsou vyšší světy živé a bohaté, jsou současně jemné a subtilní – na rozdíl od hrubého a tvrdého světa smyslů. "Člověk musí nejprve získat správný cit pro duchovní svět a pak nebude duchovnost pouze pozorovat, ale bude ji i uznávat. Velká část duchovního školení se vztahuje právě ke správnému uznávání a oceňování ducha." Pro pochopení imaginativního poznání je třeba nejprve pozorovat stav spánku. Steiner upozorňuje, jak důležitý je pro dobrý stav těla správný spánek. Totiž, "člověk, který přiměřeně nespí, neumožňuje duši konat na těle nutnou opravnou práci… Síly, jimiž duše ve spánku pracuje na těle, jsou tytéž, jimiž je činná i za stavu bdění. Ve dne jsou však použity k přijímání a zpracování dojmů zevních smyslů. V imaginativním poznání se část sil věnovaných ve spánku tělu, spotřebovává jinak." Vytvářejí se jimi duchovní orgány, které "umožňují duši, aby ve vyšším světě žila i vnímala. Tak pracuje ve spánku na sobě a nikoli jen na těle." Na podporu této "práce" doporučuje Steiner opět meditaci, koncentraci i jiná cvičení, ty pak způsobují, že se duše jakoby vytrhne ze svého spojení se smyslovými orgány a je pohřížena sama do sebe. Její činnost se obrací do nitra. Čím více si zvyká být jaksi slepou a hluchou ke svému smyslovému okolí, čím více žije sama v sobě, tím se činí schopnější k vnitřní činnosti. Ta nese své ovoce nejdříve ve stavu spánku. Z temnoty nočního okolí vystupují světelné jevy vyššího světa. Zprvu je tento styk jemný a intimní. A člověk musí rozhodně počítat s tím, že po dlouhou dobu při probuzení okamžitě zase denní světlo stáhne neproniknutelnou oponu za nočními zážitky. Vzpomínka, že v noci člověk vnímal, se dostavuje jen velmi zvolna a pomalu. Pouze nesnadno se žák učí všímat si jemných výtvorů své duše, které se vměšují do hrubých zážitků všedního smyslového života. Zpočátku se mu jeví jako náhodné duševní dojmy a vše záleží na tom, aby se naučil rozlišovat mezi tím, za co vděčí vnějšímu světu, a tím, co je projevem světů vyšších.

"Z uvedeného je zřejmé, že při kontaktu s vyšším světem duše část své činnosti věnované tělu mu odnímá a přenechává je do jisté míry sama sobě."

Elementární svět

V dalším Steiner hovoří o elementárním světě a jeho důležitosti. Člověk náleží k viditelné přírodě. Říše nerostů, rostlin, zvířat, která nás obklopuje, je pro nás nepostradatelná. Když duše pracuje na těle, hlavní část její činnosti tkví v tom, že upravuje vlivy elementárních říší tak, aby člověku prospívaly. Po dobu, kdy se duše z těla vzdaluje, je nutné dbát, aby tělo samo bylo přístupné jen dobrým vlivům z elementárního světa. "Může se stát, že zatímco duše žije ve vyšších oblastech, zahnízdí se ve fyzickém těle škodlivé síly. To je důvod, proč určité špatné vlastnosti, dříve potlačované vyrovnávacím působením duše, mohou při nedostatku opatrnosti vystoupit na povrch. Lidé předtím v zásadě dobří a morální mohou po prvním styku s duchovním světem začít projevovat nízké sklony, jako je zvýšené sobectví, lhaní, pomstychtivost, zlost atd." Steiner radí bránit se nebezpečným elementárním vlivům vědomým pěstováním ctností. Doporučuje v první řadě učit se oddělovat to, co je pomíjivé od nepomíjivého, a pozornost věnovat právě věcem nepomíjivým. To ovšem neznamená na pomíjivé zapomínat, naopak, spíše jakoby vidět za věci. To se však týká i lidí. "V každé věci i bytosti může člověk tušit nebo poznávat něco, co je trvalé a co zůstává, i když pomíjivý jev zmizí." Má-li snad někdo obavy, že se člověku, který obrací pozornost k duchovně nepomíjivému, ztrácí "svěží přirozenost života," ten podle Steinera neví, oč tu jde.

"Je nutné upnout své srdce k tomu, co je cenné a ryzí, a učit se hodnotit to výše, než cosi přechodného a bezvýznamného. Při všech svých pocitech i činech nechť má žák před očima hodnotu, která něco má v souvislostech s celkem."

Důležité vlastnosti

Neméně důležité je pak vypěstovat si šest vlastností: kontrolu myšlenek, kontrolu činů, ovládání nálad, nepředpojatost, důvěru v okolní svět a vnitřní rovnováhu. K jednotlivým vlastnostem Steiner uvádí: "Kontrolu myšlenkového světa dosáhne člověk tenkrát, když se snaží potlačit těkavost myšlenek i pocitů, které se stále vzdouvají i klesají. Chce-li vstoupit do vyššího světa, musí nalézt aspoň krátké chvíle, kdy se stane pánem svých myšlenek i pocitů. Postaví pak v úplné vnitřní svobodě jednu myšlenku do středu své duše, a pokusí se vzdalovat všechny ostatní vstupující myšlenky a zvenku dotírající představy." S vybranou myšlenkou pak spojuje jen to, "o čem sám chce, aby to k ní patřilo… Takové cvičení působí blahodárně na duši a tím i na tělo. Přivádí je do harmonického stavu, takže se úspěšné brání škodlivým vlivům." Podobně je tomu s kontrolou činů, která se má také dít "v jejich svobodném řízení". Steiner doporučuje pravidelný návyk vykonávat něco, co se vymyká běžnému životu. Má zde na mysli zřejmě stále doporučovanou meditaci a koncentraci. Důležité je též ovládání nálad, zejména střídání krajních extrémů, létání "mezi jásotem a smrtelným zármutkem". "Slast člověka rozveseluje a bolest ho skličuje. Kdo však hledá cestu k vyššímu poznání, musí se umět v slasti i bolesti mírnit. Musí snášet vše, co mu život přináší, a umírněně se oddávat jak slast vzbuzujícím dojmům, tak i bolestným zážitkům. Obojím musí procházet důstojně, ničím se nedat přemoci ani vyvést z rovnováhy. To nevede k bezcitnosti, ale činí to člověka pevným ve vlnách života, zvedajících se a klesajících kolem něho. Vždy se takový člověk má ve své moci." Zvlášť důležitou vlastností je kladný vztah ke všemu. Ten si můžeme vypěstovat, jestliže obracíme pohled k dobrým, pěkným a účelným zvláštnostem věcí i lidí, a nikoli v první řadě k tomu, co je hanlivé, ošklivé a rozporné.

"Neméně důležitá je vlastnost nepředpojatosti, nezaujatosti. Každý z nás si na základě zkušenosti vytvořil celou řadu názorů, které jsou pak vodítkem v našem životě. Chápeme, že to je v zásadě samozřejmá věc, ale kdo chce projít duchovním vývojem k vyššímu poznání, musí si zachovat volný přístup a otevřený pohled na všechno nové. Měl by šetřit úsudky jako "to je přece nemožné". Ať je jeho zakořeněný názor jakýkoli, měl by být připraven ho změnit." Každá egocentrická láska k vlastnímu mínění musí zmizet.

"Když duše nabyla pěti vyjmenovaných vlastností, vynoří se šestá sama sebou. Je to vnitřní rovnováha, harmonie duchovních sil. Člověk musí nalézt sám v sobě něco jako duchovní těžiště poskytující pevnost a jistotu vůči všemu, čím je v životě vláčen sem a tam. To rozhodně neznamená útěk před skutečnostmi života, ale naopak plnou oddanost životu a zároveň pevné udržení vnitřní rovnováhy a harmonie."

Při tom je velmi nutné zachovat si otevřenost všemu velkému a dobrému při současném odmítání jakékoli formy nucení. To je pravá "vůle ke svobodě." Nepřijímat cokoli pod nátlakem autority, ale současně neodmítat to dobré, co je možné od ní převzít. Pravá svoboda je však především nepodléhání nátlaku vlastních předsudků, mínění, citů a pocitů. Z nového nechť jsou přijímány podněty bez závislosti na dárci. Jen pak se přijímací stává každým darem nejen bohatší, ale i svobodnější.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.