Zázraky se dějí
-
Vytvořenopátek 10. listopad 2023 21:45
-
AutorRosa de Sar
-
Oblíbené2299 Zázraky se dějí /propozice/item/2299-zazraky-se-deji.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Ráda bych se podělila o několik svých silných zážitků spojených s psaním mé druhé knihy "Mesiáš" o životě Ježíše, jež by mohly být dnešní optikou vnímány i jako zázraky. Na mých pracovních cestách po Turecku a Sýrii v roce 2007 se tehdy spustil sled nečekaných událostí, jež mi umožnily lépe nazřít historickou dobu Ježíšovu.
Uvědomila jsem si zpětně, že zázraky se stále dějí těm, kteří se odevzdají "vyššímu duchovnímu vedení", a připustí jejich existenci v jiném časo-prostorovém procesu vnímání. Některé vjemy jsem byla schopna pochopit a zařadit až mnohem později, a to během vánočního pobytu v Betlémě v roce 2011. Již při psaní své první knihy o Ježíšových učednicích-apoštolkách jsem zjistila, že vše, co se v lidských dějinách odehrálo, je v informačním poli "energeticky" zaznamenáno a tvoří jakousi "kosmickou kroniku" bez zkreslení dat a dalších úprav. Tyto "energetické zápisy" se dají v určitém nastavení naší mysli "číst", což umožňuje dopátrat se i dějin dávno zaniklých anebo zcela překroucených, což je v případě dohledávání pravdivého Ježíšova životopisu k nezaplacení. Tyto informační sítě a kanály s "přímými otisky dějů" jsou nejsilnější v místech, kde se události v minulosti přímo odehrály a kde historické osobnosti kdysi působily.
Diktát shůry
S psaním knihy "Mesiáš" jsem začala v jižním Turecku nedaleko hory Olympos u přímořského letoviska Antalya, jež se nachází nad zříceninami stejnojmenného starověkého lýkijského města na mořském pobřeží. Na nějaký čas jsem se zde usadila v dřevěném srubu na hřebeni nad mořem, neboť jsem zde nalezla potřebnou samotu. Nedaleko odsud se v minulosti nacházela i prastará svatyně, kde působila jedna z významných Ježíšových apoštolek a kde byla též založena jedna z prvních křesťanských komunit. Silný informační kanál v tomto místě mi při psaní knihy zajistil potřebný "diktát shůry", zde navíc podpořený i blízkostí posvátné hory Olympos a svatyní pod ním. Helénští Řekové při kolonizaci pobřeží Turecka a ostrovů ve Středozemním moři nejvyšší vrcholy místních pohoří nazvali Olympem ? sídlem jejich bohů. Též na západě ostrova Kypr, kde jsem o loňských velikonocích zkoumala kultovní místa spjatá s odkazem bohyně lásky Afrodíté, se tyčí hora Olympos, jež je i nejvyšší horou celého ostrova.
Právě ve srubu, kde jsem již týden pracovala na své knize, jsem zažila úplňkovou noc, spojenou se zvláštním zážitkem, jenž se zcela vymykal mým dosavadním zkušenostem. Po setmění jsem se rozhodla zajít podívat se na Měsíc nad mořem na nedalekou vyhlídku, a když jsem zamykala dveře srubu elektronickým klíčem, náhle mi blesklo hlavou, že kód karty by mohl být při silném úplňku energeticky narušen. Myšlenku jsem zapudila a před svým odchodem ještě pečlivě uzavřela všechna okna i dveře. Turecký měsíc nad mořskou hladinou byl obrovský, komunikativní a úplňková noc nádherná. Po návratu se ukázalo, že mé obavy byly oprávněné ? dveře srubu nebylo možné kartou otevřít. Bylo tedy nezbytné sejít dolů do recepce u moře vyžádat si náhradní klíč. Avšak ani ten nový nefungoval, a teprve až napotřetí za osobní asistence služby z recepce se podařilo domek otevřít. Bylo krátce před půlnocí.
Stále jsem cítila zvláštní tlak, a proto jsem se znovu ujistila, zda jsem opravdu dobře zavřela všechny okenice a zamkla dveře. Poté jsem se uložila v horním pokojíku ke spánku a pro jistotu zavřela i dveře od pokoje na zámek. Uprostřed noci mě náhle probudilo silné bílé světlo, jež zalilo celý pokoj a zcela mě oslnilo. Překvapená tím jasem jsem se zvedla z postele a chtěla zamířit k oknu podívat se na neobvykle silný svit měsíce, když vtom jsem si uvědomila, že všechna okna jsou zavřená okenicemi. Když po krátké chvíli pokoj opět potemněl, začala jsem usilovně přemýšlet. Jaký asi mohlo mít původ tak silné záření? Moje myšlenky však byly vzápětí přerušeny vyzváněním telefonu dole v hale. Podívala jsem se na hodinky ? bylo před třetí hodinou ranní. Kdo by mohl tak pozdě v noci volat na pevnou telefonní linku do srubu? Ani já sama jsem neznala číslo telefonu do recepce areálu. Přepadla mě znovu tíseň a po celou dobu nekonečného vyzvánění telefonu jsem nesebrala odvahu sejít dolů po schodech, abych zjistila, kdo tak pozdě v noci volá. Na všechny prožitky spojené s touto nocí si dodnes přesně vzpomínám a jsem přesvědčena o tom, že se jednalo o mé první vědomé setkání se svou "světelnou rodinou". O rok později, tentokrát v Sýrii, se situace v určité obměně zopakovala.
Svatý Pavel v Damašku
Do Sýrie jsem odjela v březnu příštího roku, neboť jsem se zajímala i o Ježíšovo působení zde. Bible se o něm téměř nezmiňuje, i když bylo pro utváření raně křesťanských komunit aj. velmi důležité. Ubytovala jsem se v křesťanské části starého Damašku a odsud se vydávala do blízkého okolí. Hned po příjezdu do země se ukázalo, že dalším významným tématem mé pracovní cesty bude kromě působení Ježíše i příběh apoštola Pavla, jenž měl být na jedné ze svých cest do Damašku osvícen Duchem svatým, což se pak stalo impulsem pro jeho následné misijní cesty. I když jsem se osudu apoštola Pavla nechtěla původně ve své knize "Mesiáš" věnovat, začaly se mnohé události zde okolo tohoto tématu výrazně točit. Hned první kroky v Damašku mě zavedly do domu s označením "St. Hanaya house", v jehož podzemí měl být sv. Pavel pokřtěn. I na dalších místech jsem byla do příběhu tohoto apoštola opakovaně vtahována a nebylo možné ani přehlédnout naléhavou "mluvu symbolů" či nálezy spojené s jeho osudem. Začala jsem proto události sledovat a pečlivě je zaznamenávat.
Dalšího dne jsem vyrazila do křesťanského skalního kláštera Mar Musa, kde se měly v knihovně nacházet vzácné knihy z dob raného křesťanství. Když jsem vystoupala mezi skalami nahoru a vešla do kláštera, přivítal mě sebejistý jezuita z Itálie, kterého zde všichni uctivě oslovovali "Padre Paolo". Padre se mě přezíravě zeptal, proč přicházím, a já ho věcně požádala o možnost navštívit klášterní knihovnu se vzácnými rukopisy z důvodu psaní knihy o Ježíšovi. Rázně vyhodnotil moje studijní potřeby a prohlásil, že v knihovně nic, co by mě mohlo zajímat, není, a tím byla moje audience u konce. Nenaléhala jsem, prohlédla si kostel s nádhernými malbami z 12. 13. století a před odchodem ještě krátce požádala o informaci, kde bych mohla tyto knihy nalézt. Byla jsem odkázána na státní knihovnu v Damašku, kde, jak jsem později zjistila, se žádná z hledaných knih nenacházela...
Na zpáteční cestě mi náhle blesklo hlavou, jak to asi mohlo být se sesláním Ducha svatého na apoštola Pavla před Damaškem, jak se píše v Bibli! Druhého dne jsem si před odjezdem do pouště tuto pasáž v Bibli znovu přečetla a vyrazila směrem na jih, kde se dnes nacházejí již jen ruiny dvou významných starověkých římských měst se současnými syrskými jmény Bosra a Šhahba, jež tvořily opěrné body starověkého Říma v provincii Sýrie. Jarní slunce již začínalo nabírat na síle, objevily se první trsy barevných květů a v tichu pouštní krajiny se mi náhle začaly vybavovat dávné události spjaté s životem Ježíše i jeho žáků, jež se zde kdysi odehrály. Tehdy tudy vedla hlavní římská cesta do Damašku, po níž Ježíš mnohokrát putoval se svými žáky. Posadila jsem se na trs trávy na písku a stala se pozvolna nedílnou součástí oněch dávných dějů ? vnímala jsem nesoulad mezi apoštoly, cítila Ježíšův pohled i smutek při jeho odchodu na sever Sýrie, odkud se již k žákům nevrátil. Také jsem začala tušit, že se přede mnou "znovu přehrají" i další děje, jež mi rozšíří pohled na vnímání oné doby, a já ji tak budu moci nazřít a poté i "zpřístupnit" svým čtenářům bez většího zkreslení. Jakýsi nečekaný "zázrak" se však stal až posledního dne mého pobytu v Sýrii.
Tajemný spasitel
V den odletu ze země jsem se rozhodla ještě navštívit starobylý kostel v hradbách starého Damašku, kde měl podle tradice kázat apoštol Pavel po svém prohlédnutí. Když jsem dorazila do typického syrského kostela s oltářem uprostřed na vyvýšené plošině, narazila jsem na početnou skupinu polských poutníků s vlastním knězem, jenž zde pro ně sloužil mši. Posadila jsem se do lavice v části kostela dříve vyhrazené pouze mužům, neboť u syrské církve došlo postupně k oddělení prostor pro obě pohlaví, a to zřejmě pod vlivem islámu. Blesklo mi hlavou, že tak to Ježíš jistě nechtěl... Polský kněz často opakoval jméno zesnulého papeže Jana Pavla II., a tak slovo Pavel opět opakovaně zaznívalo v prostoru. Zbožní Poláci se z kostela stále nehýbali a já už tolik toužila začít zde o samotě se svou vnitřní prací. Nakonec jsem je přestala vnímat a zadívala se na oltář uprostřed. Povšimla jsem si, že skrze holubici nad oltářem náhle začal procházet zřetelný červený paprsek, který ještě zesílil, když jsem na něj zaměřila svou pozornost. Současně jsem uslyšela vedle sebe z lavice lehounký smích a mně známý hlas: "Chtěla jsi přeci zkontrolovat seslání Ducha svatého na apoštola Pavla?" Zarazila jsem se a nevěřícně zírala na oltář. Poláci už asi dávno odešli a já od živoucího červeného paprsku dopadajícího na oltář nemohla odtrhnout oči. I když jsem byla v kostele zcela sama, vnímala jsem zřetelně všechna slova, jež zde ke mně přicházela. Poznala jsem hlasy obou mužů z dávných dob a vyšla jsem ven zcela zasažená...
Druhého dne velmi brzy ráno jsem již odlétala z Damašku domů. Na letišti jsem po vystavení letenky a po odbavení zcela nečekaně narazila na přepážku s vojákem, jenž vybíral od všech pasažérů letadla do Prahy poměrně vysoký "odletový poplatek" v hotovosti, který mě překvapil, neboť o něm nebyla nikde v průvodcích zmínka a ani mí syrští přátelé mě o něm neinformovali. Bylo mi řečeno, že bez platby u přepážky je můj odlet vyloučený! Všechny peníze jsem před odletem ze země důsledně utratila a nebylo jisté, zda bude fungovat platební karta v letištním bankomatu. Vrátila jsem se proto rychle do zcela liduprázdné obrovské letištní haly a zoufale se snažila situaci rychle vyřešit. Malá budka uprostřed prostoru s nápisem v latince "BANK" byla mou nadějí, a proto jsem se k ní rozběhla. Nakonec se však ukázalo, že ani v jednom ze dvou letištních bankomatů již nejsou peníze a muž z bankovní budky jen pobaveně pozoroval moje marné pokusy. Byla jsem zoufalá, neboť jsem si byla jistá, že bez uhrazení částky se do letadla nedostanu. Znovu jsem chvatně prošla zcela pustou letištní halou a poté odevzdaně dosedla na lavici a začala se smiřovat s tím, že se z Damašku asi nedostanu...
Právě ve chvíli, když jsem se se svou neřešitelnou situací již začala vyrovnávat, oslovil mě náhle příjemný mužský hlas a plynnou francouzštinou se optal, zda nepotřebuji pomoci... Zvedla jsem hlavu a spatřila tmavovlasého urostlého muže, jenž se představil jako MUDr. Ahmad Hassan, toho času lékař pracující v Berlíně. Kde se tady vzal? Nikoho jsem předtím neviděla? Požádala jsem ho anglicky chvatně o půjčku a on otevřel svou koženou peněženku s papírovými bankovkami a vyzval mě, ať si vezmu potřebné peníze. Poděkovala jsem a ve spěchu požádala o jeho adresu pro zaslání peněz zpět po příjezdu domů. Mile odpověděl, ať je přijmu jako dar, a já chvatně souhlasila, neboť čas odletu se rychle blížil. Trvalo to snad jen vteřinu, než jsem vložila bankovky do své peněženky, ale když jsem zvedla hlavu, abych se rozloučila a ještě jednou poděkovala za jeho laskavost, přehledná letištní hala byla zcela prázdná? Do odletu zbývalo snad už jen osm minut, a tak nebyl čas na delší přemýšlení. Doběhla jsem, dosedla jako poslední do letadla a znovu již v klidu začala o setkání přemýšlet. Vysvětlení však nepřicházelo, a tak ve mně zůstal zvláštní pocit ze setkání s člověkem, kterého jsem kdysi dávno velmi dobře znala...
Setkání v Berlíně a Štědrý večer v Betlémě
Asi za tři týdny se mi telefonicky v němčině ohlásil MUDr. Ahmad Hassan z Berlína. Požádala jsem ho o rozhovor ve francouzštině nebo v angličtině, ale on se omluvil, že francouzsky nehovoří a anglicky jen velmi málo. Proběhl proto jen velmi krátký rozhovor mou lámanou němčinou. Byla jsem překvapena, neboť oběma jazyky jsme na letišti spolu mluvili. O několik měsíců později měl přiletět do Prahy na lékařský kongres, a proto se ozval a navrhl schůzku. Mluvil špatně anglicky. V den setkání se pak již neozval a ani nepřišla žádná zpráva. Občas mi zaslal milý pozdrav, a to vždy v době, kdy jsem prodělávala nějakou psychickou krizi. Na mé pozdravy však neodpovídal. Postupně jsem nabývala přesvědčení, že tento muž reálně neexistuje a vše se odehrává v jiném časoprostoru, do kterého jsem v Sýrii zřejmě na čas vstoupila. Naše zvláštní komunikace trvala téměř dva roky a ke změně došlo až v prosinci předloňského roku, kdy jsem jela koncertovat do Berlína. Zaslala jsem mu pozvánku, neboť zde měl jako lékař působit. Reagoval téměř okamžitě a přislíbil svou účast na koncertě. Zaradovala jsem se a byla zvědavá, zda se konečně po několika letech opravdu rozuzlí tento podivný příběh.
Krátce před koncertem dorazil v černém luxusním autě pohledný muž, jehož podoba, zdá se, souhlasila s mužem na letišti v Damašku. Konverzovali jsme spolu anglicky a zahrnul mě mnoha vánočními dárky, jež galantně přenesl do mého hotelového pokoje. Asi hodinu jsme poseděli a probírali těžkou politickou situaci v Sýrii. Pak se zvedl a omluvil se na koncert, neboť téhož večera měla proběhnout i oslava jeho narozenin s přáteli v centru Berlína. Společně jsme ještě zavolali jeho manželce, jež se shodou okolností též jmenovala Hana. Při odchodu z hotelu ještě krátce zažertoval, zda bych se nechtěla stát také jeho manželkou, když už se jmenuji Hana, a pak mě pozval na oslavu mých narozenin na jaře do Berlína. Při loučení u jeho auta se mi náhle vybavil dávný obraz a na mysl mi přišlo, že zobrazování Ježíše a apoštolů na svatých obrázcích jako vyzáblých asketů není pravdivé...
Za pět dní po návratu z Berlína jsem se svými dětmi odlétala do Izraele oslavit Štědrý večer v Betlémě. Často jsem zde musela myslet na předvánoční setkání s doktorem Hassanem a také na obraz, který se mi tehdy v Berlíně vybavil. V Izraeli jsme pak navštívili mnohá poutní místa spjatá s životem Ježíše a apoštolů a bylo až úsměvné pozorovat, s jakým nasazením se křesťanští poutníci snažili dotýkat zcela smyšlených svatých míst, "na zkoušku" nést po křížové cestě na Golgotu imitaci dřevěného kříže jako Ježíš, či s jakou vervou se vrhali na spadané větvičky z olivovníků v Getsemanské zahradě, které zde v době Ježíše ještě vůbec nerostly? Po celou vánoční dobu ve mně zůstával zvláštní osvobozující pocit ? byly to nejpravdivější vánoce mého života, kdy jsem si uvědomila, že pravda a láska se nerodí, nemůže být týrána, ani neumírá ? nýbrž stále je, a to v našich vlastních srdcích po věky věků! A tehdy ve mně zřejmě dozrál téměř celý Ježíšův příběh, jehož části jsem vnímala ve spojení s psaním mé knihy Mesiáš.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2013.