Významných lidí, kteří se zasloužili o medicínu, bylo zřejmě mnohem více a jejich přínos byl od prvního století n.l. ukládán v Alexandrijské knihovně. Bohužel se už o nich asi nikdy nedovíme, protože tato knihovna ve čtvrtém století vyhořela. Shořelo více než půl milionu svitků, z nichž významná část se týkala medicíny. Tato tragédie je pro kontinuitu medicíny a lidstvo vůbec další nenahraditelnou ztrátou.

Renesance nastala teprve v patnáctém století. V medicíně byl prvním vyzyvatelem, prostým jakýchkoliv předsudků, Theophrastus Bombastus von Hohenheim, více známý pod pseudonymem Paracelsus (1493 ? 1541). Byl to velmi bojovný člověk bez jakéhokoliv respektu k autoritám a jeho náhled na svět byl směsicí humanismu, mysticismu a začínající vědecké logiky. Ve čtrnácti létech začal cestovat po Evropě a Asii a studoval na mnoha univerzitách, ze kterých vždy odešel, když se přesvědčil, že nedělají nic jiného, než papouškují Galenovy nesmysly.  Svůj postoj k vědění vyjádřil takto: "Univerzity nevědí všechno a tak se lékař musí učit od starých vědem, cikánek, čarodějnic, kočovných kmenů, starých raubířů a psanců. Vědomosti se získávají zkušeností". Paracelsus odhalil Galena jako naprostého podvodníka. Paracelsus zdůrazňoval, že tělo má schopnost léčit se samo, zatímco Galenova medicína může pouze prodlužovat léčbu a působit vážné komplikace. Úspěšně léčil syfilis rtutí a přesně popsal příčinu strumy štítné žlázy (volete). Také přišel jako první s myšlenkou, že nemoc lze léčit nepatrným množstvím podobných látek, které způsobily symptom, na čemž byla později založena homeopatie. V první světové environmentální studii správně přisoudil inhalace důlního prachu hornické silikóze. Jeho pokusy s bylinami a alchymií daly základ pozdější chemii. Také často užíval k léčení přírodní magnety. Tento obdivuhodný člověk dokonce dokázal odrážet spiknutí a útoky žárlivé, organizované ortodoxní medicíny.

Paracelsus významně ovlivnil budoucnost medicíny

Byl velmi slavný a jeho lekce (i pro veřejnost) byly hojně navštěvovány. Jeho spisy významně ovlivnily budoucí myšlení, zvláště jeho stěžejní spis Velká kniha chirurgie. Bohatství ho nezajímalo a zůstal do smrti příkladně chudý. Přestože se současné "vědě" mohou některé jeho myšlenky zdát na první pohled absurdní, měl bezprecedentní hluboké pochopení příčin nemocí a fysiologie. Zvláště byl v naší civilizaci prvním, kdo si uvědomil psycho-somatické mechanismy (genezi nemoci) vedoucí k onemocnění těla. Zdá se, že stejně jako šamani ovládal jasnozření, intuici a hluboké analytické myšlení. Uvědomoval si sílu myšlenky a užíval k léčení podobné síly jako šamani i Ježíš. Při léčení uvažoval o celém systému jako celku a neomezoval se na jedinou jeho část. Jeho přínos medicíně pokračoval tam, kde skončil Erazistratus, ale na rozdíl od něj, jeho myšlenky ovlivnily budoucí vývoj. Přestože Paracelsus zemřel za záhadných okolností ve věku 48 let, zanechal za sebou cenné dědictví pro počínající vědu. Vynesl medicínu zpět na výsluní, a tak částečně kompenzoval škody napáchané Galenem.

Postoj "vznešených a učených" na úkor nových poznatků

Nesmysly vnesené do medicíny Galenem s konečnou platností rozprášil Belgický rodák, chirurg Andreas Vesalius (1514 - 1564), který dva roky po Paracelsově smrti vydal knihu De Humani Corporus Fabrica, což v překladu znamená "Stavba lidského těla". Poukázal na to, že Galen ke svým "objevům" přišel pitváním opic místo lidí, což bylo v jeho době ještě zakázáno. Tímto dílem začal nový přístup k medicíně, založený na racionálním myšlení, výzkumu a argumentaci. Lidé se začali dovídat prostřednictvím počínající vědy o živých organizmech (biologie) a o neživých věcech (fyzika). Záhady elektřiny a magnetismu začaly být najednou chápany v hodnověrnějším světle.

Některé důležité poznatky o léčení byly tehdejšímu "starému světu" nabídnuty na stříbrném tácu a přesto nevyužity, jak dokládá následující příběh. Ve středověku byly obávanou zhoubnou nemocí kurděje, podobně, jako dnes rakovina. V r. 1535 se vrátil z výzkumné plavby po řece Sv. Vavřince francouzský mořeplavec Jacques Cartier. Během této plavby přišel o 28 mužů posádky. Zbylých 40 mužů mu zachránil indiánský kmen Iroquois, který již tehdy znal, jak s touto nemocí zacházet. Ukázalo se, že lékem byl vitamin C obsažený v plodině, z níž indiáni dělali odvar. I když tento fakt byl několikrát publikován v lékařské literatuře, evropská medicína ho ignorovala, a nechala téměř čtyři sta let dále umírat miliony lidí až do té doby, než problém vyřešil trh s ovocem a zeleninou. Problém byl zřejmě v postoji "vznešených a učených" k informacím, které pocházely od "divochů".

Návrat k Hippokratovi

Dalším, kdo navázal na vědecký způsob poznávání, byl lékař britské královny Elizabeth I., William Gilbert (1540-1603). Ve své publikaci The Magnet zřetelně oddělil elektřinu a magnetismus jako dvě různé síly a stanovil pravidla pro jejich chování. Jeho zásluhou se ujal názor, že střelka magnetu míří k severnímu magnetickému pólu a ne k Severce. Jeho největší zásluhou bylo, že vrátil medicínu do tradic Hippokrata, Erasistrata a Paracelsa, tím že prosazoval důvěryhodné experimenty a demonstrovatelné argumenty namísto neověřitelných filozofických úvah. Tento trend ještě posílil Francis Bacon (1561-1626) ve spise The Scientific Method (Vědecké metody). Nešťastným důsledkem však bylo, že se lékařská věda postupem času začala odklánět od filozofie, čímž se vytratil člověk, jako jediný beneficient vědeckého bádání. Navíc, "medicínskou vědu" mohlo nyní provozovat daleko větší množství méně schopných lidí, a ne jen ti, kteří byli povoláni Bohem a vybaveni zvláštními schopnostmi (citlivějším vnímáním).

Tato atmosféra, ve které se zmnožovaly znalosti o fungování mechanizmů uvnitř těla, podnítila pokračování dávného sporu mezi dvěma zásadními pohledy na člověka. Jeden z nich chtěl veškeré děje uvnitř těla vysvětlit pouze jako komplikovaný, náhodně se vytvořivší mechanismus, podléhající pouze zákonům fyziky a chemie. Přívržencům se říkalo mechanisti. Druhý pohled zdůrazňoval, že mezi živými a neživými objekty je jeden podstatný rozdíl, a to v tom, že živé organizmy oživuje jakási zvláštní životní síla podobná elektřině. Těm se říkalo vitalisti. (Avšak i mezi mechanisty byli lidé na úrovni, jako Descartes, kteří přiznávali, že člověk má duši, kterou však bez velkých skrupulí umístil do epifýzy.) Podle toho, jak přicházely nové objevy, zvláště co do fungování elektřiny, magnetizmu a chemie v lidském těle, převahu nabýval jednou ten, podruhé onen směr.

Další slibný vývoj medicíny nastal s příchodem rakouského lékaře Franze Antona Mesmera (1734-1815), který navázal na Paracelsa. Ten oživil myšlenku známou dávným kulturám, že živé organizmy jsou obklopeny silovými poli, která působí do určité vzdálenosti.  Nazval tento jev živočišným magnetizmem. S jeho pomocí pak začal léčit celou řadu nemocí a to s nebývalým úspěchem.  Navíc tento genius pobouřil všechny mocné tohoto světa, neb mimo jiné odhalil jejich způsoby ovládání lidových mas. Tím ovšem vyvolal obrovskou paniku mezi mocnými a závist a zášť mezi "ctihodnými" kolegy - neuměteli, a tak byl v r. 1784 pohnán před vyšetřovací komisi francouzského krále Luise XVI. Výsledek šetření této komise (na objednávku) byl pro Mesmera zdrcující. Tím byla uměle potlačena další naděje, a tak jediné, co nám dodnes po Mesmerovi zbylo, byl termín mesmerismus, který nějaký čas sloužil jako synonymum pro hypnózu.

Příchod homeopatie

Také německý lékař Samuel Hahneman (1755-1843) ocenil Paracelsovy myšlenky a založil na nich sofistikovaný systém medicíny, zvaný homeopatie, který dosáhl největšího rozkvětu na počátku devatenáctého století a přes nevraživost mocenské alopatické medicíny drží hlavu nad vodou dodnes. Je založen na užívání infinitesimálních množství stejných substancí, jaké byly příčinou symptomů. Takovéto léčení je velmi účinné, pokud se s ním začne v raném stádiu nemoci. V současnosti však jeho význam poněkud klesá, protože v organizmech, v nichž byl imunitní systém poničen alopatickými jedy a všude-přítomnou chemií (hlavně v potravinách), ztrácí na účinnosti.

Na konci osmnáctého století do sporu mezi mechanisty a vitalisty vstoupil italský fyziolog Luigi Galvani (1737-1798). Byl to experimentátor s vlastní, dobře vybavenou laboratoří. Proslavil se objevem, že sval reaguje kontrakcí, pokud je kovovým vodičem spojen s míchou. Příčinu stažení nazval živočišnou elektřinou, kterou produkuje samo tělo.

Tuto myšlenku původně podporoval i Alessandro Volta, ale po svém objevu elektro-voltaického článku se obrátil proti němu. Protože se tento nadějný vědec nebránil Voltovým útokům, byl zdiskreditován. Tím jsme byli ochuzeni o další slibný vývoj, protože, stejně jako Paracelsus, Galvani daleko předstihl svou dobu.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2013.