Zaťatou pěstí si s nikým rukou nepotřeseš.

Indíra Gándhíová

"Nerozumím. Kdo volá"? řekla jsem do telefonu, abych získala čas a stačila se vzpamatovat. "Tady je Doris," zopakoval hlas. "Doris z Michiganu, tvoje sestra." Doris!

Byla prvorozenou dcerou mého otce, měla ale jinou matku. Nikdy jsme se nepoznaly, nikdy se mezi námi nevyvinulo sesterské pouto. Proč mi Doris tak zčistajasna zavolala? Chce snad dělat problémy? To bylo to poslední, oč jsem měla zájem!

Doris pokračovala: "Volám kvůli otci. Napsala mi tvoje maminka, prý je v nemocnici. Jak se mu daří?" Srdce mi pokleslo.

"Ale já ani nevím, že otec je v nemocnici," vyhrkla jsem a cítila, jak se mi sevřel žaludek. "Naši sice bydlí jen asi deset kilometrů ode mě, ale už roky spolu nemluvíme." Následovalo ticho a pak ke mně až z Michiganu dolehl pláč.

"Och, omlouvám se. To jsem netušila," popotáhla Doris. "Vidíš, a já ti celé ty roky záviděla. Mně tatínka nikdy nedělal, a tak jsem si namlouvala, že jsi jeho princeznička a máš všechno, po čem já pouze toužila. Je to šok, že s ním nemáš o nic lepší vztah než já!" Doris si smutně povzdechla a dodala: "Asi bych se na Floridě měla ukázat. Ta nemoc je vážná, možná ho už víckrát neuvidím. Dovolí to tvá matka?"

Před lety, když můj otec ještě učil na škole, se zamiloval do své studentky, která byla o patnáct let mladší než on. Kvůli ní opustil ženu a první dceru. Druhá manželka, moje matka, se postarala o to, aby Doris z jeho života beze stopy zmizela.

Jako malá jsem o Doris slýchala jen kusé informace, například když tatínkovi poslala dárek. Osobně jsem se s ní setkala jen jednou, na její svatbě, když ji tatínek vedl k oltáři. Moje maminka si vždycky prosadila svou a já sama se z jejího šikanujícího vlivu vymanila až po založení vlastní rodiny. Potrestala mě tím, že přerušila kontakty s mým manželem, mými dětmi i se mnou. Otec opustil Doris jako malou, mě rodiče opustili až jako dospělou.

"Jsi tam ještě?" zeptala se Doris nejistě.

"Jsem," potvrdila jsem. "Ale těžko ti můžu něco slibovat za matku. Pokud se však rozhodneš přijet, potěší mě, když budeš bydlet u mě."

Doris se pak dohodla s mými rodiči na návštěvě a spolu s manželem přiletěla na Floridu. Navrhla trapnou rodinnou situaci vyřešit tím, že všechny pozvala k sobě na zahradní grilování.

Ještě před Dorisiným příletem mi zavolala matka. "To je k nevíře, že ses spřáhla s nepřítelem!" štěkala. "Je pravda, že jsi tu nemožnou ženskou pozvala k sobě?"

Měla jsem co dělat, abych okamžitě nepráskla sluchátkem, ale za od?měnu jsem si musela přetrpět jedno z jejích zapšklých kázání.

Během svého pobytu v našem domě na mě Doris udělala velký dojem jako milá, velkorysá a všestranně nadaná žena. Zjistila jsem, že sólově zpívá soprán ve sboru, je vynikající kuchařka a zručná švadlena. Měla báječnou rodinu. Na takovou dceru by musel být hrdý každý otec. Obdivovala jsem její velkorysost, s jakou odpustila otci, který se jí zřekl. Teď mu přišla dát poslední sbohem.

Když se pak objevili moji rodiče, ve vzduchu zavládlo přímo hmatatelné napětí. Bylo tu příliš mnoho nevyřešených otázek, problémů, nezahojených bolestí. Matka se strojeně usmívala a mně bylo jasné, že každým okamžikem začne kolem sebe útočně plivat jed. Rozhlížela jsem se po své rodině a žasla, kolik je tu tajné bolesti a krvácejících srdcí.

"Přijeďte mě navštívit do Michiganu!" naléhala Doris, když jsme se po pár dnech loučily na letišti. 0 rok později jsem její pozvání využila. Vzpomínám si, jak jsme si jednou s nohama zkříženýma po indiánsku hověly na pohovce v kuchyni, baštily čerstvě upečené koláčky a prohlížely si fotografie z rodinného alba. Narazila jsem tam na snímek usměvavého mladého muže, který na verandě venkovského domku držel dcerku za ruku. To byl můj tatínek předtím, než se poznal se svou osudovou studentkou.

Náhle mě napadlo, že jsme obě ztratily rodinu a obě máme v duši i v srdci prázdné místo, které touží po vyplnění. Nemohly bychom se místo rodičovské lásky těšit z lásky sesterské?

Doris zřejmě dospěla ke stejnému přesvědčení. Nebylo to ostatně ni?jak těžké, protože jsme si spolu báječně rozuměly a cítily vzájemnou duševní spřízněnost.

Poslední večer, který jsem strávila v jejím domě, jsme se procházely po potemnělé zahradě.

"Když mi je nejsmutněji, připomenu si, že mám skvělého manžela a senzační děti," svěřila mi Doris.

,,Ano, taky si to uvědomuju a vážím si toho. Myslím, že rodinný život se nám vyvedl hlavně proto, že jsme odmítly opakovat chyby svých rodičů," potvrdila jsem.

Ruku v ruce jsme se mlčky loudaly mezi stromy a já děkovala osudu, že moje neznámá sestra mi zavolala tak nečekaně, jako když blesk udeří z modrého nebe.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2013.