Naše putování "zemí katarů" se pomalu chýlilo ke konci. Kouzlo, jemuž jsme podlehli v Minerve, půvabném městečku, kde se na pár století zcela zastavil čas, ještě umocnila vyhlídka na nejsevernější z katarských hradů, komplex nazývaný Chateaux de Lastours. Nádhernou tečkou za tímto dnem byla pak návštěva jeskyní v Limousis s jedinečnou aragonitovou výzdobou. Večer jsme se přemístili do města Albi, jež mělo být poslední zastávkou na naší cestě jihovýchodní Francií.

Chateaux de Lastours

Chateaux de Lastours – komplex čtyř katarských hradů, respektive jejich pozůstatků, se dosud hrdě tyčí vysoko nad řekou Orbiel. Cabaret, Tour-Régine, Fleur d’Espine a Quertinheux ještě dnes dávají tušit statečnost a vroucí zaujetí, s nímž jejich obyvatelé bránili svou víru proti králi a katolickým nájezdníkům. Když jsme vstoupili na vyhlídku, slunce se skrylo za mraky a údolí před námi zastřel jemný mlžný opar. Scenérie se tak stala ještě působivější. Jako by čas na pár letmých okamžiků změnil svůj směr a my se ocitli uprostřed raného středověku. Po dlouhých úzkých stezkách vedoucích k hradním opevněním pomalu kráčeli lidé s náklady vody a potravin a na protější straně údolí zařinčely meče. Nadešel rozhodující okamžik, kdy Chateaux de Lastours mělo hrdě dostát své pověsti nedobytné pevnosti a jeho obyvatelé své svaté víře, již chovali hluboko ve svých srdcích…

Aragonitové jeskyně

Další zastávkou na naší cestě bylo Limousis, kde jsme si měli možnost prohlédnout největší jeskyně této oblasti s úžasnou aragonitovou výzdobou. Skutečnost však byla ještě mnohem krásnější a barvitější než naše představy. Měli jsme pocit, že se neprocházíme v obyčejných jeskyních, ale v samém srdci pohádkových skal… Aragonit je v přírodě poměrně běžný, vyskytuje se ve velmi rozmanitých podobách a vzniká v rozličných prostředích. Může být bezbarvý, bílý, žlutý, zelený, šedý, fialový, červený, modrý, průhledný i neprůhledný, skelně až mastně lesklý. Nejčastěji tvoří agregáty různého typu: stébelnaté, paprsčité, vrstevnaté, kulovité, keříčkovité, krápníkovité, celistvé a porézní. Vytváří rovněž sloupcovité až jehlicovité krystaly. Vzniká v dutinách vulkanických hornin, usazuje se z horkých pramenů, krystalizuje z roztoků na ložiskách rozličných nerostných surovin, vyskytuje se v karbonátových horninách (vápencích, sideritech, magnezitech), na puklinách serpentinitů (hadců) a v solných a sádrovcových sedimentech. Buduje také schránky některých organizmů, jako jsou měkkýši a koráli. Jak jsme se dozvěděli od místní průvodkyně, zdejší lidé využívali jeskyně k nejrůznějším účelům. Za války zde nacházeli bezpečný úkryt před okupanty, v dobách míru se zde naopak scházeli k oblíbeným zábavám a koncertům. Jedna z rozlehlých jeskynních síní dlouhou dobu sloužila jako taneční sál. K další z podzemních místností se váže ještě romantičtější pověst. Říká se, že svá pravidelná dostaveníčka si zde dávali milenci, kteří se potřebovali ukrýt před zraky veřejnosti. Tento prostor, který tedy sloužil jako určitý azyl, dodnes nese příznačný název "Sál zamilovaných".

Albi – domov katarů

Poslední noc ve Francii jsme strávili v Albi, městě ležícím v departmentu Tarn a regionu Midi-Pyrénées. S jeho jménem jsme se již setkali v prvním díle tohoto seriálu. Katarské hnutí neboli hnutí albigenských získalo svůj název právě podle tohoto města, kde působilo jedno z největších katarských center. První obyvatelé žili v místě dnešního Albi v době bronzové. Město samo bylo založeno Římany po jejich dobytí Galie v roce 51 př. n. l jako osada Civitas Albiensium. Archeologické nálezy však dokládají, že se nejednalo o příliš významné antické město. V roce 1040 zde byl postaven Starý most (Pont Vieux), který se stal důležitým faktorem ovlivňujícím obchod. Následovala výstavba nových městských čtvrtí jako doklad probíhající hospodářské konjunktury. Vedle tržeb z obchodu a daní bylo zdrojem městských příjmů i mýtné za používání mostu. Ve 12. a 13. století si zde Albigenští zřídili vlastní formu křesťanství, která byla církví i státem tehdejší doby odsouzena jako kacířská a proti albigenským byla vyhlášena křížová výprava, kvůli níž bylo toto město mezi lety 1209 a 1229 zcela zničeno, celá oblast vydrancována a obyvatelé drasticky pozabíjeni. Jedním z výsledků křížové výpravy bylo i to, že do té doby prakticky nezávislá oblast byla pevně včleněna pod moc francouzských králů.

Katedrála – pevnost proti kacířům

Na konci 13. století dokončil v Albi biskup Bernard de Castanet budování biskupského Paláce de la Berbie, který svým zevnějškem připomíná vojenskou pevnost. Jde o jednu z nejstarších a nejlépe dochovaných hradních staveb ve Francii, která je dokonce starší než papežský palác v Avignonu. V roce 1282 pak byla započata výstavba podobně mohutné katedrály Sainte-Cécile, která byla dokončena roku 1482. Je vybudována z cihel a zvenčí působí dojmem nepřístupné, jednolitě utvářené vojenské pevnosti. Zdi katedrály jsou šest metrů široké. Jedná se o nejmohutnější stavbu z pálených cihel na světě. V letech 1515 - 1540 byla ke katedrále přistavěna 78 metrů vysoká věž zvaná Baldaquin. Interiér katedrály je tvořen pouze jedinou lodí a je bohatě vyzdoben freskami italských raně renezančních umělců, z nichž vyniká obzvláště freska Posledního soudu z 15. století. Nevšední krásu interiéru výrazně dotváří také filigránsky tvořená chórová přepážka ve stylu flamboyantní gotiky. Kromě gotického ornamentu ji zdobí také přes 200 polychromovaných soch vytesaných příslušníky burgundsky orientované dílny z Cluny. Varhany pochází z období mezi rokem 1734 a 1736.

Pevnostní charakter katedrály odpovídá nejen místnímu pojetí gotické architektury, které bylo odlišné od "závazné" podoby gotické architektury budované v Ile-de-France, ale je také jasnou deklarací pevnosti a neochvějnosti katolické církve, jako reakce na potlačené albigenské kacířství.

Historie versus současnost

K novému rozvoji města došlo v období renezance, kdy zde bylo z rostliny "Isatis Tinctoria" vyráběno proslavené barvivo. O rozkvětu města v tomto období dodnes vypovídají krásné a luxusní renezanční měšťanské domy vybudované obchodníky s barvivem. V roce 1678 zde bylo zřízeno arcibiskupství. Albi si dodnes zachovalo pozdějšími zásahy nepoškozený charakter historického města, jemuž jako hlavní stavební materiál významně dominuje režné cihelné zdivo, typické pro celou historickou provincii Languedoc. Starý most je používán ještě tisíc let po svém vzniku. Byl vybudován z kamene, je nesen osmi mostními oblouky a měří 151 metrů. Ve 14. století byl most opevněn a doplněn padacím mostem. V Albi sídlí také elitní škola Lycée Lapérouse. Vysoká škola s pěti sty studenty sídlí ve starém klášteře. Pyšní se například několika literárními odděleními nebo hudebním oddělením vybaveným množstvím špičkových hudebních nástrojů. V bývalém biskupském paláci je umístěno Muzeum Henriho de Toulouse-Lautrec, které obsahuje nejrozsáhlejší sbírku prací tohoto francouzského malíře a rodáka z Albi. Vedle jeho děl je v muzeu vystaveno také množství prací Edgara Degase, Augusta Rodina a dalších významných umělců. Z Albi pochází i další významné osobnosti, například Jean Francois La Pérouse, známý mořeplavec 18. století, cyklistický závodník Cédric Coutouly, politik a europoslanec Gérard Onesta a jiní.

Kouzelná noc

Většinu členů naší výpravy únava z celodenního putování i spousta krásných zážitků zahnaly rovnou do postele. U některých z nás však zvědavost zvítězila nad touhou po odpočinku, a tak jsme se vydali na večerní obchůzku městem. A nelitovali jsme toho. Noční Albi nás překvapilo mnoha skrytými půvaby, jež bychom ve dne nikdy nezahlédli. Zvláště katedrála Sainte-Cécile nabízela velkolepou podívanou. Matné světlo pouličních lamp ještě podtrhovalo vznešenou majestátnost temně cihlových zdí, jež se hrdě tyčily do výšky a ztrácely se kdesi v temnotě noční oblohy, takže budily zdání nekonečnosti. Denní ruch a spěch byly dávno pryč a město pozvolna vplouvalo pod tichý a bezpečný příkrov všeobjímajícího ticha, do nějž se pouze sem tam neslyšně vkrádal tlumený šepot z okolních restaurací a nočních barů.

Zdejší atmosféra nás zcela lapila do svých tenat, takže jsme se vraceli zpět do hotelu až dlouho po půlnoci. Za ten nádherný zážitek to ale rozhodně stálo. Když jsme se druhého dne znovu vypravili na prohlídku města Albi, marně jsme pátrali po kouzelných obrazech včerejší noci. Denní světlo a pouliční ruch zcela zastřely ten krásný sen, do něhož nám bylo předchozího večera umožněno vstoupit…

Sýrárna v Roquefortu

Svou několikadenní cestu jsme zakončili velmi stylově a přesně v duchu zdejších gurmánských tradic návštěvou sýrárny v Roquefortu, kde se vyrábí proslulý plísňový sýr.

Toto městečko v regionu Languedoc-Roussillon ve střední Francii není vůbec výstavní, za architektonickými památkami se do něj rozhodně nejezdí. Mají tu ale jiné poklady – miliony bělostných bochníků sýra, které zrají v podzemních sklepeních. Produkuje je zde sedm společností, které jako jediné na světě mají právo na výrobu královského sýra roquefort. Každá věc s duší má mít i svou legendu. A protože se jedná o francouzský sýr, nesmí v této legendě chybět krásná žena a galantní muž. Osamělý pastýř si jednoho dne uložil svůj tvarohovitý sýr a žitný chléb do chladné jeskyně. Když vyšel ven, uviděl krásnou mladou dívku, ale ať se ji sebevíc snažil dohonit, stále mu unikala, až nakonec zmizela daleko za obzorem. Zklamaný pastýř se vrátil. Byl ale dlouho pryč a jeho sýr i chléb mezitím pokryla zelená plíseň. Dlouhým putováním však vyhládl, a tak sýr stejně ochutnal, a vykřikl příjemným překvapením – plíseň změnila obyčejný tvaroh na dokonalou lahůdku.

Výroba roquefortu je propracována do nejmenšího detailu. Do plnotučného nepasterizovaného ovčího mléka, které se zahřeje na pouhých třicet dva stupňů Celsia, se plíseň přidává zároveň se syřidlem. Výroba bochníku sýra trvá jeden den, dva dny sýr schne, pět dní se otáčí a solí. Tento proces probíhá v mlékárnách mimo městečko Roquefort. Poté se stále ještě čistě bílý sýr bez specifické chuti převeze obřími kamiony do Roquefortu, kde zraje v jeskyních minimálně tři měsíce. Ještě předtím je každý sýr propíchnut 32 tenkými jehlami, aby k zárodkům plísně mohl vzduch. Teprve pak se bochníky těžké 2,9 kilogramu uloží nastojato na dubové police a vlády nad nimi se ujme mistr sýrař.

Lákavé vůni a jedinečné chuti roquefortu, jež zůstává na patře ještě půl hodiny poté, co jej ochutnáte, neodolal nikdo z nás. A tak jsme si kromě řady nezapomenutelných zážitků odváželi domů také voňavé kousky královského sýra… Když jsem je pak o dva týdny později servírovala známým na talířek, jejich nezaměnitelné aroma mi znovu připomnělo půvabnou a přitažlivou atmosféru země, kam se zase jistě někdy v budoucnu vrátím. Tak tedy: "Au revoir, France! – A brzy na viděnou…"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.