Christian Morgenstern napsal: "Všechna tajemství před námi leží úplně odhalená. To jen my se při jejich poznávání dělíme podle svých schopností na různé stupně, od kamene až po zasvěcence. Neexistuje žádné tajemství samo o sobě, existují jen nezasvěcenci všech stupňů."

Už od počátku uplynulého století se některé časopisy či autoři předhánějí ve sbírání příběhů, které cosi mlhavě napovídají o tom, že ti na druhém břehu bytí se nám nějak projevují. Jednomu se v čas úmrtí blízkého zastavily hodiny, druhý viděl někoho umírat ve snu a skutečnost to potvrdila... Těchto příhod jsou tisíce. Mohlo se něco takového přihodit i nám nebo našim známým. Je to jistě zajímavé, lechtá to naši touhu po záhadách, ale co s tím dál? Zůstat jen u mlhavého konstatování, že asi "existuje něco mezi nebem a zemí", to je dost málo. Dávno už existují v různých pramenech pro tyto jevy vysvětlení. Pak se nám tajemno rozplyne a nahradí ho zcela logické poznání věci. Podívejme se proto na tyto jevy podle ezoterních pramenů hlouběji, protože mnohé z nás nejen teoreticky zajímají, ale mohou se nás tak či onak kdykoli týkat.

Zesnulým pomáhá láska, škodí nářky i zvědavost

I když je to po úmrtí někoho blízkého pro nás těžké, neměli bychom jej k sobě volat se sobeckou bolestí a žádostí po jeho přítomnosti. Milujeme-li skutečně své zesnulé a víme-li aspoň něco o dění na onom světě, vyhneme se všemu, co by je mohlo vyrušovat a zneklidňovat. Tyto zákonitosti znali naši předkové dobře, jak je vidět i z náhrobních nápisů jako Spi sladce, Odpočívej v pokoji, Odpočinutí věčné dej mu, ó Pane apod.

Zejména v prvních fázích kámaloky (očistce) ubližuje naše přitahování duší do zemské sféry jejich vývoji. Poznáme to jednou sami na vlastní ? už ne kůži, ale duši. V té době, trvající roky až dvě či tři desetiletí (měřeno pozemským časem) se jako zemřelí vžíváme již objektivním, probuzeným vědomím do toho, jak druzí pociťovali naše jednání. Už nemůžeme uhnout do falešných výmluv a lhostejnosti, vše je objektivní. Může to být velmi bolestné a dlouhé, dokud v sobě nevzbudíme skutečné pochopení a soucit s těmi, kterým jsme ublížili. Trýzní nás každé naše zlé či nechápající slovo i čin, každé ponížení, ukřivdění nebo nepochopení vůči někomu. Jako zaseknutá gramodeska se nám přehrávají situace, kdy jsme ublížili či chybili, dokud vše správně nepochopíme. Už nežijeme se svými blízkými, kteří nás přišli po smrti přivítat. Jsme sami v mrazu svého materialismu či lakoty nebo v žáru svých vášní a nenávisti. Jsme hluší, neuměli-li jsme naslouchat druhým lidem i vyšším pravdám, a slepí, zavírali-li jsme oči před odpovědností i skutečnými krásami. Ony pověstné pekelné plameny si sami pod sebou zažehujeme, neexistují objektivně. Veškeré peklo je jen to naše vlastní, námi zde připravené. Už brzy po smrti si "tam" leháme tak, jak jsme si zde ustlali. V těchto stavech mohou duše zapomínat, třeba i na mnoho let (měřeno pozemským časem) na své pozůstalé. Protože prožívají jiná období svého uplynulého života, vyrušuje je, když je voláme zpět a nutíme, aby se zabývaly posledním obdobím života zde. (Něco jiného je předčítání jim, ke kterému se v tomto cyklu též dostaneme.) Naopak v pozdějších obdobích kámaloky se odtělení dostanou třeba i k rekapitulaci doby, kdy žili s námi. Pak se nalézají neviditelní v naší blízkosti, v astrální atmosféře Země, a jsme-li citliví, můžeme je vnitřním pátráním vytušit či nalézt. Období, která s námi prožili třeba v pocitech zloby, záští a podobně, si rekapitulují, a proto se vsunou na tento čas do našich akašických obrazů (v tzv. knize života, která se dá přirovnat k filmovému záznamu našich životů), a tím je jim umožněno, ba jsou nuceni chápat a zpětně prožívat city, které v nás vyvolali. V těchto obdobích je můžeme silněji pociťovat v naší blízkosti, neboť se námi ve svých vzpomínkách obírají. Toto je pak přirozený, ač nenápadný kontakt. A takto to bude jednou i s námi vůči našim pozůstalým. Psávalo se, že kámaloka většinou trvá přibližně třetinu délky uplynulého života (tedy zemřel-li někdo například v devadesáti letech, trvala by jeho kámaloka kolem třiceti let). V nynější době se však pobyt v kámaloce u mnohých patrně často zkracuje.

Teprve po této očistě nastane zákonitě období, kdy jsou odtělení odvedeni příslušnými pomocnými bytostmi do kosmických proudů, aby z nich načerpali další mystickou sílu proudící z kosmu. Mohou se setkat se svými blízkými jak na zemi, tak i tam mezi sebou. Vztahy lásky pak přivádějí k sobě milující se duše, jež na sebe jemnou, nenásilnou formou vzpomínají. Jasnozřivý Edouard Schuré popisuje, jak zde postavy světelných žen a mužů obklopují duši jako posvátné sdružení, aby ji zasvětily do mysterií a posilnily do zkoušek nového života. Zde je tělo a obličej jen průzračným symbolem duše a ta se zjevuje v pravé podobě a září za bílého dne svou čistou pravdou. Psyché nalézá znovu svou vlast. Tajemné světlo, v němž se koupe, a které vyzařuje i z ní samé, a které se k ní vrací i z milých úsměvů mužů a žen, je světlo blaženství, je duší světa, v níž cítí boží přítomnost. Ti, kteří se na zemi nemilovali, se po projití kámalokou vzdálili, a shledávají se tu nyní jen ti, kteří si rozumí. Mohou slavit svá božská mysteria v chrámech daleko krásnějších a ve sjednocení daleko úplnějším, než na zemi. To vše ale jen za předpokladu, že k tomu na zemi položili základy lásky a touhy. Osvobozena od nečistot, pocítí nyní duše své vědomí jako navrácené v plném jasu. Znovu zde rozkvetou zbořené naděje v jitřence božského života, a jejich esenci si duše odnese s sebou. Kdyby byl člověk na zemi žil jen jednu hodinu skutečného nadšení nebo odříkání, tato jediná čistá nota vytažena z pozemského chaosu by se na onom světě opakovala v zázračném zveličení. Opakuje a průzračně se naplňuje i láska dvou milujících se bytostí. Nic jim nebrání v plném prolínání.

Takto přitahovány láskou se duše mohou nalézt bez obtíží, a to buď v době spánku pozemských lidí, nebo při jejich pravé modlitbě, kdy umlčeli bouřlivé myšlenky a city a ve vyprázdněném nitru je mohou proniknout myšlenkové a citové výrony zesnulých. To ovšem nelze zkoušet jen ze zvědavého experimentování.

Kdysi se vědělo, že existují vzácná období pro společenství živých a tzv. mrtvých

Máme svátek (slavnost) Všech svatých a Dušiček, vánoční svátky, svátek Neposkvrněného Početí a Velikonoce. V tyto dny se hranice mezi světem zemřelých a světem "pozemšťanů" ztenčuje. Kosmem vanou zvláštní proudy, v nichž se odtělení přibližují ke vtěleným. Ti zemřelí, kteří již vystupují z kámaloky, mají umožněno přiblížit se k zemi a vyhledat zde na chvíli své milé. Pokud mají tito vtělení správně vyvinuté jemné niterné postřehování, mohou v době těchto svátků lehce a bez námahy zachytit jejich různá sdělení. Pokud odtělení již prošli kámalokou, nejsou tím vyrušeni z posmrtného klidu ani odvráceni od svých úkolů, poněvadž doba, v níž mohou styky odtělených s vtělenými být zákonitě navázány, se právě naplnila.

O Štědrém dnu se kdysi věřilo i ve společné stolování s předky. Kult zemřelých, směrovaný  k zimnímu slunovratu resp. Vánocům, pochází z dědictví pradávné bohyně Larantie, pramáti lárů, ochránců duchů předků, ale i rodiny a ohně.

Zemřelí mohou někdy vidět události, které sestupují k zemi jako zralé k uskutečnění. Tyto události jsou v neviditelném světě předem zobrazeny. A tady mohou odtělení upozornit vtělené napomenutím (vnuknutím), nebo je varovat před různým hromadným neštěstím. Některým tragédiím ovšem nelze ani varováním odtělených uniknout, pokud jsou již zralé. Je však možné je včasným zásahem někdy přece aspoň zmírnit. Není-li dovoleno událost zjevit, nemůže ani odtělený prozradit tajemství tohoto poznání.

Odtělení také často inspirují vtělené a mohou jim odpovídat na jejich otázky, kladené jim v době těsně před usnutím. To, nač se jich tážeme těsně před usnutím, bude nám niterným hlasem podle možnosti zodpovězeno při probuzení. Člověk si ráno v nitru přináší odpověď odtělených, kterou nemusí slyšet slovně, ale cítí ji v nitru jako poznání, získané během pobytu v říších spánku.

Napojení může mít trojí formu: nejdokonalejší je intuiční, kdy jsme niterně sjednoceni se zemřelým a vnímáme jeho bezhlasé slovo ve své mysli a srdci. Můžeme pak prožít jeho cit, jako bychom se stali jím a on námi. Je to vědomé spoluprožívání, nikoliv mediumita (při ní ztrácí médium kontrolu svého vědomého Já, které je paralyzováno, a neví, kdo a jak se jím projevuje; mohou to být i velmi nečisté bytosti, astrální larvy či podvědomí právě spících zemských lidí).

Při druhé, méně dokonalé formě - inspiračním spojení, již nejsme zemřelým tak plně proniknuti, ani on námi. Vypadá to spíše jako rozmluva dvou lidí, jejichž hlas však přichází rovněž z nitra, nikoliv zvenčí. Zesnulí nám předávají spíše své mentální útvary.

Při imaginačním napojení se nám zemřelí sice objeví, ale nemohou se nijak projevit. Jsou pro nás jakoby němí. Někdy se i snaží též cosi říci, ale jejich slovo do našeho nitra nepronikne. Vidíme je pouze, jak jsou třeba radostní, nebo smutní, či jsou zaujati nějakým úkolem. Tento méně zřetelný způsob napojení bývá nejčastější.

Ve spojení se zemřelými nám může pomoci i strážný anděl, například věšteckým snem, kde nám předloží přání nebo informaci zesnulého. Pak s ním mluvíme jako s normálním člověkem, jeho řeč přichází zvenčí. Andělé nás mohou takto přivádět k nahlédnutí do života na druhém břehu.

Prožití bolavého období kámaloky může být velmi usnadněno a urychleno častým posilováním duše odtěleného naší modlitbou, která přináší úlevu a duchovní světlo. Skutečnou modlitbou člověk nejen prosí o přijetí a následné předání sil někomu, ale zároveň to aktivně uskutečňuje. Modlitbou se uskutečňuje duchovní čin, je to věcná bdělá kvalitní činnost. Je třeba ji pojmout bez sentimentu, tajemného trnutí či škemrání, ale se světlem jistoty a jednoduchosti, že naše vnitřní světlo, radost či lásku náš blízký zachytí. Je možné též vysílat modlitbu lásky s prosbou strážnému andělu dotyčné bytosti, aby ji "přebral", oddělil z ní vše nízké či strhující a sám ji posvětil a zesílil svou silou.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2013.