Až na výjimky, kdy jsou mé články reakcí na konkrétní situaci či názor, snažím se přezkoumávat teorie a někdy i tzv. obecně platné názory a hledat možná alternativní vysvětlení některých zdánlivě nepochybných a hlavně zažitých principů. Přitom si zdaleka nekladu sebemenší nárok na nějakou absolutní pravdu, ale snažím se o předložení možných variant tak, aby čtenář mohl získat širší pole informací a díky tomu být i svobodnější.

Většinou začínám logickou analýzou a ze vznikajícího logického nesouladu se snažím vytvořit teorii, která by logice neodporovala, což ještě samozřejmě nevypovídá nic o její pravdivosti. Je mnoho lidí, kteří se absolutně nezabývají otázkou smyslu života. Na druhé straně je rovněž stále dost lidí, kteří tuto otázku a její zodpovězení považují za velmi důležitou i z toho pohledu, že řešení významně ovlivňuje jejich hodnotovou stupnici, životní postoje a tím i jejich životní orientaci, jednání a chování. Otázka smyslu života pro mnoho lidí vyvstává s palčivou intenzitou právě v této době, kdy je velmi reálný předpoklad významných změn v lidské společnosti. To vše za podmínek, kdy velmi nejistá budoucnost je jedinou jistotou přítomnosti, což samozřejmě velmi ovlivňuje skutečnost, že nejistou se stává již i kdysi tak zdánlivě jistá minulost a tak metoda extrapolace může snadno vést k zavádějícím výsledkům.

Čas je jenom jeden - neexistuje budoucnost, minulost, je jen teď

Proto odpověď na otázku po smyslu života by mohla mnoha lidem pomoct v jejich základní životní orientaci. Byl bych rád, kdyby tento článek pomohl zejména těm lidem, kteří začínají mít, případně již mají v současné době pocit, že vlastně téměř nic nemá smysl a upadají zbytečně do stavů beznaděje až deprese, i když jim rozumím a jejich pocity plně chápu.

Jedna z nejběžněji používaných teorií v rámci standardních reinkarnačních filozofií je, že smyslem života je vývoj ducha či duše (zde záleží na definici obou pojmů), jehož cílem je ukončení cyklu reinkarnací. Současně je velkou většinou zastánců této teorie tvrzeno, že lineární čas, tak jak ho vnímáme my, neexistuje, a že se vše děje současně - minulost, přítomnost i budoucnost.

Dovolil jsem si položit následující otázku několika význačným českým osobnostem v oblasti duchovna, které raději nebudu jmenovat. Otázka zněla: "Jestliže si budeme obecně definovat vývoj jako změnu stavu mezi dvěma časovými úseky a čas neexistuje, jak může nějaká bytost procházet vývojem a vývoj být smyslem života"? Pro mě tehdy překvapivě jsem se rozumné odpovědi nedočkal. Odpovědi se pohybovaly od mlčení, přes nesrozumitelné věty až po konstatování, že tam nahoře (nebo dole) běží čas trochu jinak než v našem časoprostoru.

Od té doby se tato otázka pro mne stala určitým měřítkem úrovně tzv. duchovního poznání konkrétního člověka.

Jestliže tedy čas neexistuje (je to pouze jen náš nedokonalý způsob vnímání existence), nemůže existovat vývoj. Jak potom může být smyslem našeho života něco, co neexistuje? Pokusím se předložit určitou koncepci. Tuto koncepci předkládám jako téměř vždy se snahou o vysvětlení z pohledu rozdílných úrovní poznání, protože pouze tak je možno pochopit zdánlivou rozpornost různých teorií o smyslu života.

Musím zdůraznit, že ani jedna z variant smyslu života není méně platná než ty druhé. Ani jedna z teorií snažících se vysvětlit smysl reinkarnací a smysl života není méně či více pravdivá než druhá. Jen a pouze je nutno bedlivě zkoumat, z které úrovně poznání je nám jeden z aspektů absolutní pravdy předkládán.

Z pohledu úrovně poznání - "Bůh - Univerzum"

Reinkarnační zákony prostě slouží jako jedny z pravidel Kosmické hry, jako součást superprogramu superpočítače, který slouží stálému tvůrčímu procesu, stálému procesu věčně se opakujícího stváření Světa. Neexistuje žádný vývoj - vše je součástí Boha a Bůh nemůže být dokonalejší. Pokud bychom připustili, že bůh není dokonalý, omezili bychom ho tím a omezený bůh není Bohem v tom nejširším smyslu (Já jsem všechno, to co je, i není).

Kromě toho je nutno si uvědomit, že vše se děje současně: minulost, přítomnost i budoucnost. Z pohledu 1. úrovně pravdy - "Bůh - Univerzum" smyslem života je život. Dovolím si zde parafrázovat heslo olympijského hnutí - smyslem života není zvítězit - dosáhnout dokonalosti, ale zúčastnit se Kosmické hry jako spolutvůrčí prvek.

Z pohledu úrovně poznání - "Vědomí - Stvořený svět"

Bytost vstupuje jako částečka univerzálního Vědomí boha Stvořitele do reinkarnačního procesu, aby si vyzkoušela všechny principy a aspekty Stvořeného světa, aby si zahrála všechny role Kosmické hry a tak se poznala ve své celistvosti.

Z pohledu 2. úrovně poznání - "Vědomí - stvořený svět" smyslem života je poznání. Poznání sebe sama ve své celistvosti a komplexnosti, čímž je míněna Bytost (ne člověk) vstupující do mnoha životů, v jejich mnoha podobách, z nichž pouze malá část rolí je role člověka.

Z pohledu 3. úrovně poznání - "Bytost - reinkarnace"

Bytost prochází jako zdánlivě oddělená součást Boha uvědomující si sama sebe vývojem od nejnižší úrovně až po úroveň nejvýše dosažitelnou v rámci reinkarnací. Jednotlivá vtělení pak jsou přirovnávána ke třídám ve škole. Když se někomu během jednoho života nepodaří pochopit učební látku určenou pro danou třídu, musí si (a chce - protože Bytost ve své neinkarnované formě touží po vývoji) danou třídu a učební látku zopakovat znovu.

Z pohledu 3. úrovně pravdy - "Bytost - reinkarnace" smyslem života je vývoj. Opět zdůrazňuji, že míněn je vývoj Bytosti od forem nejjednodušších a nejnižších, kterými mohou být subatomární částice, popř. nám dosud neznámé částečky "hmoty" (možná struny), až po formy, ve kterých jsou Bytosti na nejvyšším vývojovém stupni, ale ještě podléhají reinkarnacím a zákonům karmy.

Osobně nesdílím názor, že by tímto nejvyšším stupněm mohl být člověk.

Z pohledu úrovně poznání - "člověk - prostor a čas"

Člověk je podřízen zákonům karmy (zákonu příčiny a následku) a každý jeho čin či myšlenka mají své důsledky, které se projeví na osudu člověka v současném, nebo v některém z budoucích životů. Opět velmi zjednodušeně řečeno to lze formulovat tak, že za dobré chování je člověk odměněn lepším osudem a za špatné chování horším osudem.

Z pohledu úrovně poznání - "člověk - prostor a čas" smyslem života je štěstí.

Použil jsem výraz štěstí pro jeho názornost a jednoduchost, ale vhodnější by pravděpodobně bylo uvést vnitřní klid a mír, harmonie, vyrovnanost, protože nejsou v tomto smyslu pod pojmem štěstí míněny materiální statky či úspěchy.

Štěstí je stav mysli člověka, ne stav tzv. reality, která člověka obklopuje. Je nutno hledat vyváženou harmonickou střední cestu mezi krajními polohami východního a západního stylu myšlení, jak štěstí dosáhnout. Východní pól myšlení charakterizovaný pojetím ?nic nechtít? a západní protipól charakterizovaný pojetím "všechno mít".

Pokud člověk nic nechce, týká se to i jeho vývoje. Takto absolutně pojaté "nic nechtít" však odpovídá nižším vývojovým stupňům, kterými už bytost v nižších formách předcházejících člověku již prošla. Jestliže bychom tedy chápali z pohledu nejvyšší úrovně poznání, že smyslem života je život, přesněji vyjádřeno tvůrčí proces, a naopak zjednodušeně řečeno smyslem je něco prožít, proč by potom nejvyšším smyslem našeho života měl být vývoj, jehož završením by bylo ukončení cyklu reinkarnací?

Přicházíme do tohoto života s tím, abychom tady něco prožili a pak bychom měli udělat hlavním cílem našeho života to, abychom unikli z koloběhu reinkarnací a už nikdy nic neprožili. Zdá se, že to není zcela logické.

Tím nechci říct, že nemá žádný smysl práce na vlastním vývoji. Samozřejmě má. Jedna z her Velké kosmické hry je hra na reinkarnace a na vývoj a tím, že jsme do této hry vstoupili, přijali jsme i její pravidla. Hlavním smyslem je si tvůrčím způsobem zahrát. Pokusím se o určité přirovnání s běžnou lidskou činností, kterou jsou hry. Až na "patologické vítěze" (jejichž hrou je hra na vítěze) si velká většina lidí jde zahrát tenis, golf, fotbal, karty či šachy, a budou hrát pravidelně, i kdyby třeba stále prohrávali, protože je baví vlastní hra. To však není v rozporu s tím, že se snaží v rámci pravidel (někteří i mimo rámec) vyhrát.

Mnoho lidí, a pravděpodobně asi většina, je nespokojeno s průběhem vlastního duchovního vývoje a někteří se tím vyloženě stresují. Určitým záměrem tohoto článku je přispět k pochopení, že smyslem života je ta práce na sobě a ne dosažení jakéhokoliv výsledku v tomto životě. Životů je před námi mnoho a cíle nemůže být nedosaženo, protože už ho dosaženo v některé z alternativních přítomných budoucností bylo.

Další otázkou je samozřejmě ještě i to, co si kdo pod výsledky své "duchovní" práce představuje. Zejména získání určitých schopností, jako je vidění aury, jasnovidectví, telepatie, senzibilita, léčitelské schopností apod., může někdy vést spíše k posílení ega a závislosti na něm, než ke zvýšení (zjemnění) vibrací vědomí a postoupení na vyšší úroveň.

Není nutno závidět různé půlroční až roční pobyty v ašrámech ani lidem působícím duchovně díky jejich senzibilním schopnostem.

Znám lidi, kterých si mimořádně vážím a předpokládám, že jsou na vysokém stupni duchovního vývoje, kteří žijí naprosto běžným životem a vůbec se otázkami ducha, duše a duchovního vývoje nezabývají.

Náš běžný život také může být naplněn láskou a meditací a nemusíme kvůli tomu odjíždět kamkoliv. Vše důležité se stejně odehrává v našem nitru. Vždy a za všech okolností má život smysl pro každého z nás a tak ho tak také žijme.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2013.