Existují bohové, Prozřetelnost či jakási kosmická nutnost vyhodnocující skutky každičkého člověka? Jsou kdesi nahoře nad našimi hlavami či dušemi vedeny účty o tom, jak jsme si v životě vedli, kolik dobra nebo zla jsme na své životní cestě rozeseli? Provede jakási síla z těchto podkladů "účetní uzávěrku" a ocejchuje tím pádem pozemskou pout jednotlivých smrtelníků, aby z ní pak vyvodila závěry propříště?

Střídají se snad naše duše v různých tělesných schránkách v předem rozhodnutých osudech, jež mají punc kontinuity? Je pravda, že naše následné životy jsou vždy odrazem životů předchozích a že naše duše jsou výměnným způsobem "honěny" do světského života opakovaně tolikrát, dokud nezíská?me definitivní zásluhy a nedosáhneme tak věčného klidu, tedy nirvány?

Buddhisté věří, že ano. Že naše duše vstoupí po smrti konkrétní fyzické schránky do jiného těla, aby je provázela na další pozemské pouti. Když duše dosáhne jistých zásluh, nemusí pak už znovu na svět v těle smrtelníka. Buddhisté tvrdí, že konečné účtování s osudem jednotlivého člověka se děje až posmrtně. Jiné věrouky však připouštějí, že vykonané zlo i dobro může být odměněno či potrestáno ještě za života člověka.

Kdo z nás nemá na svědomí nějaký nežádoucí skutek? Koho netrápí svědomí, že něco udělal jinak, než měl? Že byť neúmyslně ublížil slabšímu, či naopak příliš snadno vyklidil pozice před bezohledným člověkem? Ano, vždyť i nedostatek vůle při odporování vnějšímu zlu je vlastně proviněním. Kdo z nás nemá strach z trestu za neblahé činy, které jsme nechali stát za sebou na své pouti životem? Kdo si nemyslí, že rány, které nám přichystal osud, jsou důsledkem zla, jež jsme svými skutky přivedli na svět? Kdo nevyznává teze, že boží mlýny melou pomalu a že si každý z nás vlastně svůj osud zaslouží?

Já míval mnohokrát strach, že mě srazí blesk, že budu potrestán nemocí či bolestivým fyzickým koncem, pokud rychle nenapravím to, co jsem vědomě či nevědomě spáchal, a nezbavím se tak pocitů viny. Někdy jsem se měl k nápravě rychle, v některých případech jsem otálel, a vždy jsem na toto své váhání doplatil. Vy snad ne? Možná si toho nejste ani vědomi...

Existují tisíce doložených případů o zlu potrestaném zásahem shůry. Tolik případů, že bychom měli začít pociťovat posvátný strach. Přehlédneme-li lidské dějiny v časovém kmitnutí deseti tisíc let, pochopíme rovněž, že dobro se časem vždy prosadilo a zlo, ač se zprvu dovedně maskovalo, bylo nakonec vždy odhaleno a potrestáno. Tento fakt bychom měli mít trvale na paměti, abychom mohli klidně spát a jednoho dne bez hrůzy rovněž umírat.

Příběh

John Lewis vydělal na prohibici miliony. Byl současníkem Al Capona a rovněž jeho sousedem v Chicagu. Nechal s klidným svědomím zabít tucty lidí v přesvědčení, že pouze likviduje škodlivé elementy, že lidstvo je beztoho tak přemnoženo, že odstranění stovky osob, které jen zběsile konzumují, je vlastně zásluhou, myslel si. A že lidský život má cenu pouze pro svého nositele, objektivně je však bezcennější, než stvol polní trávy, říkával s oblibou Lewis.

Jakýsi Georges Pimlott byl dne 6. prosince 1931 zastřelen jedním z Lewisových nájemných vrahů, protože odmítl platit výpalné. Když mu obchod lehl popelem a jeho samotného provrtalo šest kulek, stačil na svého vraha ještě vykřiknout: ,,Boží soud!?

Vrah Percy Newman se tomu smál a o svůj legrační zážitek se posléze podělil i se svým šéfem Lewisem. Ten se smíchy přímo plácal do stehen.

Dne 10. prosince 1931 však zemřela Newmanova žena na infarkt a přesně na Štědrý den zemřela jeho dcerka na záškrt. Percv se už nesmál, ale obě úmrtí v rodině přesto přičítal pouhé náhodě. Vyzpovídal se však pro každý případ u katolického kněze, otce Jana, jenže ten mu nedal rozhřešení, což Percyho zmátlo. Byl si předtím naprosto jist, že účinná hříšníkova lítost, byť na smrtelném loži, zachrání před božím hněvem každou lidskou duši.

Za měsíc, 10. ledna 1932, zahynul Percyho otec při autonehodě. O dva dny později skonala jeho matka na rakovinu. Percy propadl panice. Prodal auto, dům a veškerý svůj majetek odkázal katolické církvi. A znovu požádal církev o rozhřešení a podruhé se mu jej nedostalo.

Dne 30. ledna zemřel jeho jediný syn a Percy se žalem málem pomátl. Uvědomil si naráz, jak obrovskou cenu má lidský život a jaké utrpení prožívají pozůstalí. Myslel přitom i na šest obětí, které vlastnoručně sprovodil ze světa.

Potřetí vešel do chrámu Páně a kněz mu doporučil, aby zanechal dosavadního způsobu života. Prvního února 1932 přišel Percy za Lewisem a dal mu bez okolků výpověď. Lewis cynicky prohlásil:

"Z mé církve se beztrestně nekonvertuje k bezvěrectví."

"Nemám jinou volbu," namítl Percy odhodlaně.

Nazítří našla policie Percyho tělo bez hlavy na břehu Michiganského jezera. Lewis si s odpadlíkem vyřídil svoje účty skutečně rychle. O dva dny později byla nalezena i Percvho zohavená hlava. Percy byl před smrtí mučen.

Štafeta božího soudu však běžela v chicagských ulicích dál. Dne 10. února zemřelo na záškrt Lewisovo jediné dítě, třináctiletá dcerka Amálie. Lewis naráz ochabl ve svém "podnikatelském" počínání. Když pak 15. února 1932 onemocněla a zmítala se v horečkách Lewisova manželka, vzpomněl si Lewis na Percyho vyprávění o rozhřešení, kterého se mu nedostalo od otce Jana. Zašel tedy za tímto knězem a nabídl jeho kostelu milion dolarů, pokud Bůh vyslyší jeho modlitby a zachrání jeho manželku před smrtí. Kněz Jan šek odmítl a rovněž Lewisovi odepřel rozhřešení. Navrhl mu, ať skoncuje s hříšným životem a pokusí se zachránit, co se dá, upřímným pokáním, které by měl zahájit okamžitou zpovědí. Lewis zpověď odmítl, a když se vrátil domů, oznámili mu sluhové, že jeho žena vydechla naposled.

Lewis poslal šek na sto tisíc dolarů manželce zavražděného majitele obchodu George Pimlotta, asi v domnění, že tak pročistí cestu vlastního osudu. Šek na půl milionu dolarů od otce Jana však přišel nazpátek.

A tak se 18. února žalem zdrcený Lewis doslova připlazil ke knězi a vyzpovídal se ze svých hříchů, nad jejichž tíhou i tak zkušený kněz jako otec Jan, zůstal zcela ohromen.

Bylo však již pozdě na pokání. Dne 21. února byl Lewis na nejživější chicagské třídě, kde byl právě v oné chvíli obrovský nával lidí, zastřelen šesticí neznámých a nikdy neodhalených pachatelů, vyzbrojených moderními samopaly. Lewisovo tělo bylo provrtáno asi pěti tucty kulek, ač jich bylo z bezprostřední blízkosti vystříleno nejméně sto osmdesát, což dosvědčil počet nalezených nábojnic. Kulky hvízdaly rovněž okolo hlav zděšených kolemjdoucích, jakýmsi zázrakem však nikoho nezranily.

Kněz Jan byl kvůli svědecké výpovědi zproštěn zpovědního tajemství v případě Percyho a Lewise v červnu 1932. V září téhož roku vyšla pak v křesťanském nakladatelství BRIGHTON jeho kniha Boží soud?, v níž vylíčil skutečnosti o životech obou gangsterů i detaily o jejich hrůzném konci.

Když jsem tuto knihu dostal v roce 1976 do ruky a dozvěděl se z ní, ke kolika vraždám se vlastně Lewis při zpovědi otci Janovi doznal (bylo jich 66), něco mě napadlo. Zatelefonoval jsem svému příteli, chicagskému internistovi Ir. Charlesi N. Nilssonovi, zda by prostřednictvím svých známých nemohl nahlédnout do policejního spisu o zavraždění gangstera Lewise před více jak čtyřiceti lety...

Za necelý týden mi Nilsson zatelefonoval navečer do mého bytu a řekl:

"Soudní pitva provedená 23. února 1932 prokázala, že do Lewisova těla vlétlo celkem šestašedesát střel. Povím ti, ten musel být vskutku jako řešeto..."

Šedesát šest střel a přesně tolik zavražděných. Lze vůbec zapochybovat o důslednosti božího soudu?

Hana Čechová

Zpracováno podle knihy Tajemné síly, autor Frank P. Jones, nakladatelství Dilog

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2023.