Zdá se být zcela nepatřičné uvažovat o tom, co mají společné staletími oddělení "červencoví svatí" učenci Cyril a Metoděj, poustevník Prokop a "kacíř" Mistr Jan Hus. A přece je toho víc než dost. Byli velmi vzdělaní, usilovali o skutečné žití křesťanského evangelia, byli mimořádně oblíbení lidem a všichni byli tehdejšími církevními hodnostáři označováni za kacíře. Za "svaté" byli církví uznáni pod tlakem jejich v lidu přežívajícího respektu.

Zatím však s výjimkou Mistra Jana Husa. Až budou jednou Husovy výroky zkoumány z hlediska zákonů toku energií Ducha, vyjeví se, že přes ujišťování současných katolických kapacit měl stejnou část pravdy Jan Hus i jeho kritici na kostnickém koncilu. S přihlédnutím k tomu, že byl opravdově usilující, bude nakonec i Mistr Jan Hus zařazen mezi "svaté". Kdyby království české bylo velmoc jako Francie, byl by – jako Jana z Arku – svatořečen již dávno. Nakonec se může stát, že změna postojů obecné církve k Husovi bude vnějším znamením, že skutečně existující tisícileté schizma církve, které brzdí tok Ducha skrze ni, rozpor mezi slovy a činy, mezi "vyzařováním" hodnostářů a "vyzařováním" osoby Ježíše, byl odstraněn. Vždyť právě absence tohoto umrtvujícího činitele v křesťanství, rozporu mezi duchem evangelia a duchem činů jeho hlasatelů, byly příčinou mimořádné obliby "červencových svatých" u našich předků. "Alergie" na rozpor slov a činů je jednou z hlavních charakteristických "vibrací" ducha českého národa a je původcem obecného nedostatečného respektu k "autoritám". Automaticky se předpokládá, že není žádná záruka, že se současní hodnostáři opět nemýlí! Celý soubor událostí kolem "červencových svatých" se tak paradoxně stal impulzem k manifestaci tisíciletého štěpení národa kvůli základnímu duchovnímu principu, zda je výhodnější mýliti se "v duchu doby a módy" s momentální většinou v církvi, s vládnoucí stranou, s většinovým názorem v Evropě a s nejsilnější velmocí, či mít pravdu proti nim. Zda se má veřejně "státi ve stupni poznané pravdy" v souladu s vnitřním míněním, s poselstvím evangelií. Ovšem s následky, které nese oponování pozemské většině. Obyčejně je "jinak myslící" bit jako Ježíš Kristus.

Odvěké schizma

Tisícileté schizma v českém národě není nic menšího, než polemika o tom, zda se má akceptovat "pravda" velikého klacku, "pravda" tohoto světa. Do jaké míry je to "taktické", do jaké míry je únosné přijmout shrbení se a vnitřní uzavření se před těmi, již disponují vnější mocí. Jde o boj o možnost žití svobody dosaženého stupně poznání Pravdy. O žití Ježíšova "ano-ano, ne-ne". Lidé typu života "ano-ano, ne-ne" (myslím-konám) jsou v každém národě v drtivé menšině a musí se skrývat. Podle mých měření v množství kolem jednoho procenta. Pouze u Čechů je v současnosti takových "kariérních diletantů" z nějakého záhadného důvodu více, kolem 8 až 9 procent. Právě soubor takových tvoří ve státě vrstvu všem vládám nepohodlných věčných rejpalů, "zkoumatelů správnosti rozhodnutí", kacířů zjednodušujících tezí, inovátorů (často nekompetentních), "improvizátorů". Četnost výskytu těchto hledačů pravdy je příčinou oslabené jednoty Čechů a tím národní slabosti. Ale na druhé straně to již před 12 stoletími byla právě přítomnost těchto lidí v národě, která tak "učarovala" velkému duchu Konstantinovu, že v Římě zapřísáhl Metoděje, aby odmítl místní lákavé nabídky a na Velkou Moravu se vrátil. Tatáž duchovně živá část národa, lačnící po pravdě a opravdovosti to byla, která, nehledě na staletí, okamžitě přijala opravdově věřícího kralevice Karla IV. tak, že se on, světák, právě tady začal cítit doma! Tito tisíciletí hledači pravdy to byli, kteří nepřijali upálení Mistra Jana Husa. Právě těmto nesedělo zploštění křesťanství na habsbursky pojatý katolicizmus. To oni vyvolali vlastně neracionální národní obrození, vytvoření samostatné národní komunity a nakonec státu! Ano, strana "Pravdy a lásky" je neviditelným duchovním jádrem českého národa a motorem duchovního pohybu v Česku. Již po dvanáct století. Právě a jen vládu tohoto duchovního jádra měl na mysli Komenský, když doufal, že do rukou lidí usilujících o Ducha se vrátí řízení a správa věcí národních a duchovních! Určitě neměl na mysli vládu česky mluvících "uctívačů trhu". Není proto divu, že "bratrstvo pravdy a lásky" se jako bájný Phoenix vynořilo z požáru roku 1989. Právě a jen jeho probuzení a vyzařování vytvořilo opojnou atmosféru té doby!

Vysmívané "bratrstvo pravdy a lásky"

Bohužel jako již víckrát předtím jeho k vládě nepřipravení představitelé opět selhali, nestačili svou kompetencí nárokům doby. Moci se postupně chopili "odborníci na politiku a privatizaci", ovládli tisk a od té doby si tito z "bratrstva pravdy a lásky" dělají legraci. Je čas zamyslet se nad tím, co bylo příčinou polistopadového duchovního debaklu, co se stalo zdrojem marazmu, oné "blbé nálady", v níž žijeme. Proč duchovní jádro národa nebylo schopno udržet na své straně veřejné mínění a tím moc, proč nebylo schopno nastartovat všeobecný, nejen hospodářský rozmach. Proč v důsledku listopadové revoluce ovládli veřejný život zamaskovaní podporovatelé drog, heren, prostitutek, úchylů, bezpráví, gangů všech typů, čachrářů, lobbystů, vyděračů, lichvářů? Není to proto, že duchovní jádro národa bylo z doby ateistických totalit příliš ovlivněno materialisty, že nedovedlo čelit propagaci konzumního způsobu života, že připustilo nadřazení inteligenčního rozměru člověka etickému? Neboli že zapomnělo na univerzalitu Ježíšova poselství? Lidé hlubšího základu si nechali od lidí s černou nitkou ve sdělovacích prostředcích příliš vsugerovat, že hlavní jsou peníze, že transcendentní zásady duchovní dimenze jsou zastaralé. Postmodernisty bylo hlásáno, že po osvobození od komunizmu nová mládež, tržní, "osvobozená od předsudků", rozvine novou mravnost. Jenže události se podle skrytých duchovních zákonů daly do pohybu, analogicky jako "za Husáka". Ten také s úsměvem říkal, "veci se darijá", jenže nikdo nevěděl, co jsou to ty "veci". Pak se ukázalo, že "veci" jsou likvidace domácích schopných a charakterních a rozkrádání republiky "dojiči socializmu", zásobovači ruských posádek a podporovateli spřátelených "revolucionářů" na Západě. A tak podobně pokrokově nastavení "manažeři" rozvinuli současnou "novou vyspělejší dobu". Je vidět všude. Nedávno jsem šel kilometr v okresním městě Nymburku ze zimního stadionu na náměstí. Cestou jsem napočítal pět barů a hazardních heren, které "klan uctívačů trhu" vybudoval pro "vyžití" mladých lidí. Jinde utvářejí osobnost lidí "nové civilizace" šňůry bordelů. "Ateistický klan uctívačů trhu", tj. zásady "urvi, co můžeš", ohlupuje reklamou a tiskem ducha společnosti a mládeže tlakem srovnatelným s oblbováním v padesátých letech. Rozjásané svazáky pouze vystřídali rozjásaní bezzábranoví "odvazovači se".

Jak dlouho ještě? Kdy se konečně naplní Komenského očekávání, že "vláda věcí tvých se navrátí" do rukou lidí vlády hodných, neboli do rukou duchovní elity národa? Zatím je skupina lidí s nadčasovými zásadami – označovaná pejorativně "strana pravdy a lásky" – v Česku předmětem posmívání tisku. Bude muset zarazit ten posměch lidí s "černou nitkou" nějaká katastrofa? Pak to pro dosud prázdné a "bezstarostné" konzumenty bude zlé. Osobně musím k této rotě manažerů, která si myslí a koná, že peníze jsou v životě člověka už na prvním místě, dodat: pošklebovat se můžete, ale přesto i já jsem členem "bratrstva pravdy a lásky"! Vaši vládu čas tvrdě rozsoudí a vaše smrt vám to osobně vyjeví!

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.