Když jsem ho spatřila poprvé, vypadal ustaraně. Svraštělé čelo a nejistý pohled dodaly jeho vznešenému obličeji výraz štvance. Později jsem zjistila, že toho psa děsí každá změna tak dlouho, dokud nezíská ztracenou rovnováhu. A zrovna toho dne se mu svět obrátil vzhůru nohama.

Ten statný německý ovčák utíkal pravidelně. Vždycky se ukázal u našich sousedů, nakrmili ho – a nakonec zavolali jeho majitelům, aby si ho přijeli vyzvednout. Občas, když ta rodina dorazila, zacházeli se psem hrubě. Sousedům neušlo, že pes do jejich auta nikdy nenastupuje s velkým nadšením. A jednoho dne, když zavolali majitelům a oznámili, kde jejich pes je, majitelé je odbyli, že si pro něho nepřijedou. Sousedé zkontaktovali svou známou, která pracovala ve stejném psím útulku, kde jsem vypomáhala jako dobrovolnice. Vzala ho domů a pak zavolala mně. Zaparkovala jsem před domem a zjistila, že moje kamarádka sedí s dětmi na verandě. Pes tam byl s nimi, ale vůbec nekomunikoval. Místo toho těkal nervózně očima po ulici i obou chodnících. Navzdory ustaranému výrazu, ježaté srsti a vychrtlému tělu to bylo nádherné zvíře. Dozvěděla jsem se, že mu je zhruba rok a půl. Zdál se vysoký, a kdyby se trochu vykrmil, mohlo by se s něj stát impozantní zvíře. Ovšem pes vypadal zcela přátelsky a poslušně naskočil na zadní sedadlo mého vozu. Chtěla jsem ho ukázat mému muži Larrymu, protože ten míval německé ovčáky jako kluk a tohle plemeno miloval. Otevřela jsem zadní dveře auta a pes v mžiku vyskočil a vrhl se k mému manželovi a zkoumavě ho očichal. Sledovala jsem ho pohledem a poznala jsem, že pes udělal na Larryho velký dojem, obrátil se ke mně se slovy: "Chci ho!" zaskočilo mě to. Doma jsme měli už tři psy, což byl výsledek profesionálního hazardu všech zaměstnanců v psím útulku, a Larry si často stěžoval, že počet psích obyvatel našeho domu je nezdravě vysoký. A navíc, tenhle pes byl hotový obr. A tak se Beau stal členem naší rodiny.

Zpočátku to nebylo snadné. Měl tělesný problém, který mu stěžoval nabrat váhu. Jeho trávicí trakt byl, mírně řečeno, vybíravý. Tohle byl sám o sobě problém, ale mnohem složitější to bylo s jeho poruchami chování. Ke svému úžasu jsme zjistili, že Beau má "obrácený hygienický výcvik". Vytrvale kálel doma a pak postával u dveří a čekal, že ho pustíme ven. Domysleli jsme si, že jeho první páni mu nenabízeli pravidelné venčení, natož potřebné vycházky. Kdykoli mu nezbylo nic jiného, než se vykálet uvnitř, navztekali se a vyhodili ho ven. Byl to inteligentní pes, a tak dospěl k logickému závěru: Udělej nepořádek a dostaneš se z domu. Hrozně jsme se nadřeli, než jsme ho přesvědčili, že opačný postup bude lepší pro všechny. Choval se k nám velmi odtažitě, což trápilo nejvíce Larryho. Beauova odtažitost ho doslova bolela, protože se svým Markem, legendárně oddaným psím kamarádem z dětství, měl naprosto jinou zkušenost. Časem se Beau zklidnil, naučil se hygieně a zaujal pevné místo v naší psí smečce. Postupně se mu spravilo i choulostivé trávení a nakonec vážil padesát čtyři kilo. Stal se z něho tak nádherný pes, že se lidé zastavovali a ohlíželi se, jen aby se pohledem na to skvostné zvíře pokochali. Připomínal lva nebo podobné majestátní stvoření. Srdce měl však stále zavřené.

Co víc jsme mohli dělat? Měli jsme ho rádi a nevzdávali jsme se naděje, že jednou nám lásku začne oplácet. A pak jednoho dne, asi čtyři měsíce po jeho příchodu do naší rodiny, jsem se po Beauovi ohlédla a s úžasem si všimla, že velkýma hnědýma očima sleduje každičký Larryho krok. Jako by ho studoval, jako by se učil, které jeho jednání signalizuje blížící se procházku, projížďku, dobrotu nebo podrbání za ušima. Jeho zájem o Larryho se začal prohlubovat. Velmi rychle si vypěstoval zvyk nespouštět Larryho z dohledu, aby si pojistil, že nepropásne sebemenší příležitost pro psí zábavu a další společné radosti. Larry ho nezklamal. Dobře věděl, jaké hry velcí psi milují a kde mají drbání nejraději. Házel mu míčky a klacky a chodíval s ním na zajímavé výpravy. Beau brzy začal výt pokaždé, když Larry někam odešel bez něj, a když se konečně dočkal jeho návratu, radostí vyváděl jako blázen. Dnes mu přezdíváme suchý zip Beau, protože je pořád přilepený k Larryho boku. Každý den po probuzení se Beau slastně protáhne a pak si najde někoho z rodiny pro pořádné ranní pročesání kartáčem. Tiskne uši k hlavě a něžně nám čumákem šťouchne do loktů. Ten překrásný pes se konečně naučil lásku nejen přijímat, ale i rozdávat. Jsem ráda, že k milovaným lidem počítá i mě, třebaže je jednoznačně Larryho pes.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.