Paní doktorka Mima
Už jako malá jsem strávila dlouhé měsíce v nemocnici s krutými bolestmi hlavy. Lékaři nedokázali odhalit jejich příčinu, a proto byla léčba obtížná. Nakonec usoudili, že se jedná o migrény a že celý život budu odkázaná na léky, které bolesti aspoň trochu udrží pod kontrolou.
Po jednom obzvlášť těžkém záchvatu, kdy jsem částečně ztratila vidění v jednom oku, jsem dostala předpis na léky, které jsem měla nasadit při dalších bolestech. Zrovna jsem se vracela z lékárny domů s lékem, když jsem poprvé potkala Mimu. Zpod zaparkovaného auta jsem zaslechla nářek. Přidřepla jsem a jukla tam. Za kolem leželo zubožené kočičí tělíčko, olysalé a zablešené. Nejdřív jsem myslela, že kočka má polámané nožky, protože jí od těla trčely v divném úhlu, ale když jsem na ni zavolala, stoupla si a já zjistila, že šlo o optický klam vzhledem k tomu, jak příšerně byla vychrtlá. Jakmile se ujistila, že nemám nic k žrádlu, zase se vrátila pod auto a pokračovala v naříkání. Letěla jsem do obchodu, koupila přepravku a nějaké žrádlo. Lehce jsem ji nalákala na žrádlo a odvezla jsem ji k veterináři. Odtud pak putovala rovnou ke mně domů. Vyděšený a zmatený tvoreček zajel pod mou postel a pak jsme ho celé dny neviděli. Důkazem toho, že je v pořádku, byla její kálecí miska a bleskově vyprázdněné miska žrádla. Mima se nám vyhýbala i v dalších týdnech, a pokud už jsme ji náhodou potkali někde, odkud nemohla rychle utéct do úkrytu, aspoň se připlácla k podlaze, jako by chtěla být co nejmenší. Nakonec jsem se smířila s faktem, že z ní nikdy nebude mazlící kočka, a byla jsem vděčná aspoň za to, že jsem ji zachránila před hladem a nemocemi pouličního tuláčka.
Asi o týden později jsem seděla na pohovce a něco háčkovala, když mě náhle přepadla ta nejhorší migréna mého života. Ruce se mi rozklepaly tak strašlivě, že jsem vlnu a háček odhodila na podlahu a doklopýtala do koupelny. Mima byla jako vždy schovaná za koupelnovou skříňkou, ale teď vyklouzla do pokoje. Kdovíjak jsem poslepu dotápala na pohovku, lehla si a na čelo si plácla mokrou studenou žínku. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí. Toužila jsem po manželově přítomnosti, ale měl být v práci ještě pár hodin. Nedokázala jsem si vybavit ani jeho telefonní číslo, nebyla jsem schopná myslet. Modlila jsem se, abych usnula. Zčistajasna mě něco plaše dloublo do žeber. Pootevřela jsem oko a viděla, jak mi Mima vylézá na břicho a se soustředěným výrazem na mě začala přešlapovat. Vztáhla jsem k ní ruku a ona se ke mně přitulila hlavičkou. Vzmohla jsem se na jedinou myšlenku, a sice, že je neuvěřitelně hebká. S hřející Mimou v náruči jsem bez problémů usnula. Probudila jsem se a spící Minu jsem měla na hrudi. Bradou se mi opírala o klíční kost a packu měla ležet na mé tváři, jako by mě ve spaní hladila. Položila jsem jí dlaň na záda a s radostí jsem uslyšela a ucítila tiché předení. Otevřela krásné zelené oči a já si uvědomila, že hlava mě už nebolí. Rychle jsem se posadila. Mima uraženě mňoukla, protože sletěla na pohovku, ale hned se mi uvelebila do klína. Od toho dne Mima přesně poznala, kdy mi hrozí záchvat migrény. Vždycky jsme se spolu stulily na pohovku a ona se mi bradou opřela o krk a předla. Ten zvuk i její teplo mě rychle ukolébaly ke spánku a bolest mezitím odezněla.
Ukázalo se, že Mima je ten nejlepší lék na migrény, jaký si jen můžu přát. Mám štěstí, že se o mě stará doktorka Mima. Oplácím jí tím, že jí nabízím bezpečný domov, šťastný a spokojený život a spoustu lásky.