Krátce po smrti prochází člověk panoramatem uplynulého života se všemi obšťastňujícími i bolavými zážitky, spatřuje ještě jednou všechny lidi, se kterými se v hmotném žití setkal, ba i ty, na které již zapomněl. Tyto vzpomínkové obrazy se duši vybavují zpětně - od smrti k dětství. Brzy ztrácejí zřetelnost, rozplývají se, až zaniknou.

Člověk se tak ocitá sám se svou duševně duchovní bytostí. Je včleněn do jiného prostředí (spíše prožitkového než vizuálního). Při správném postupu nastává po 28 dnech to hlavní: očistec - kámaloka, tedy poznávání otisků svého celoživotního konání tak, jak byly prožívány jeho okolím.

Není tomu tak ale vždy. Zemřelí, kteří nevěřili v posmrtný život, často setrvávají ještě dlouho ve svém bývalém okolí. Jsou v chaosu a svůj stav si neuvědomují. Proto mnohdy ještě nenastupují svůj očistný proces v kámaloce, ještě tam "netrefí". Kdysi se jim říkalo renevanti - nepokojné duše, které se vracejí na místa svého posledního zemského období. Odtud pocházejí různé jevy, které byly bezpočtukrát popsány, jako záhadné zavírání či otvírání dveří, šelesty, přendané věci, praskání schodů a podobně. Je to projev zbytkové schopnosti materializace éterického těla. Někteří citlivější lidé mívají pocit něčí přítomnosti. Tyto bludné duše nám nemohou ublížit, není třeba se bát. Snažme se jim vysvětlit, že už nepatří tomuto, nýbrž onomu světu nebo jim věnujme modlitbu, aby se odtud odpoutaly.

Některé obzvlášť zaslepené a pudové duše se dlouho potulují v zemském okruhu při zachování svých bývalých vášní a choutek. Protože k jejich ukojení již nemají fyzická těla, pociťují své vášně tím palčivěji. Pak se často napojují neviditelně na ty žijící, kteří právě ukájejí pudovým vzplanutím podobné vášně na této hrubé, nízké úrovni, ať je to v různých veřejných zařízeních (bary, herny, nevěstince, sportovní utkání aj.), nebo doma. Tím uspokojují skrze zde žijící lidi svoji hrubou sexualitu, alkoholismus, hazard, úchylky, chtivost vítězství a porážky druhého, chtivost oslnění davu a podobně. Zesilují tím pak i závislosti těch, ke kterým jsou ve chvílích jejich vznícení přitaženi. Sexuální devianti a násilníci, alkoholici, gambleři, narkomani, mnozí profesionální sportovci či jiní "závisláci" nejrůznějších oblastí nižších prožitků se cítí tak nezkrotně puzeni vracet se ke své činnosti, protože neviditelní přisávači slévají své touhy s jejich a posilují je. Pak se to jeví až jako posedlost, nezvladatelnost. Je paradoxem, že tito materialisté obvykle popírají "duchy" a podobná "strašidla" nebo se jich bojí, a netuší, jak jsou jimi navštěvováni a ovlivňováni. Lákání k těmto závislostem i z neviditelného světa pak činí nápravu tím obtížnější. Mnohdy ani pevné předsevzetí nestačí tyto vlivy přemoci. Do své závislosti a otupení vůle se však dostali sami, svobodně, nesou si tedy i tak plnou odpovědnost.

Mnozí, kteří zde na zemi žili sebestředně, studeně, netečně a nespojili svoji duši s náboženskými, duchovními, či umělecky povznášejícími podněty, se odsuzují po smrti na delší dobu k uzavřenosti a samotě o to horší, že nevědí, co se s nimi děje. Je to jakási otupělá bezmocnost. Hlavní smysl pohřebních průvodů a ceremoniálů byl, že měly zemřelému dát co nejzřetelněji najevo, že zemřel. Teprve až si uvědomí svůj stav, že již není mezi námi hmotně, může nastoupit svůj další "program", tedy kámaloku. V ní se mu zas naopak odžité obrazy a skutečnosti vybavují chronologicky, jak za jeho života vznikaly, tedy od mládí ke stáří. Proto na hodnocení styků a událostí z posledního období života dochází většinou až po létech.

Putování kámalokou

Podívejme se dále do období (též lze říci - do oblastí) kámaloky. Jsou velmi členité, tak jako jsou členité naše životy, povahy, myšlenky, činy. Jak bylo již zmíněno, jedinec zde musí sám zakoušet, jak se vepsal do prožívání těch, s nimiž se setkal, tedy z jejich hlediska. Zde se tedy ruší oddělenost duší a člověk může být přítomen přímo v duševním prožívání ostatních - pouze však těch, s nimiž se spříznil nějakým činem nebo slovem. Musí prožít veškerou bolest druhých, kterou v nich svou nedobrotou vzbudil. Tím si uvědomuje všechny své dluhy vůči nim a vzniká v něm vůle je v budoucnosti vyrovnat.

Musí si však uvědomit ještě něco dalšího: skutečnou kvalitu svých popudů (vášně, lhostejnost, lenivost, vztek atd.). Protože nemá možnost je uspokojit, stupňuje se jejich žár do nesnesitelna. Jako zaseklá gramodeska se mu vracejí stavy chtivostí, které nemůže uspokojit, dokud neprohlédne jejich marnost. Je to těžké údobí posmrtného sebepoznání, tím těžší, čím více nepřekonaných, neproměněných žádostí si sem člověk přinesl. Jak nyní lituje, že se všeho toho harampádí nezbavil vědomou sebeočistou ještě na zemi. Nakonec je vidí ne tak, jak je prožíval sám sobecky, ale jak jsou viděny pohledem duchovních bytostí. Pravdivě a nesmlouvavě rozpoznává a prožívá jejich ničivý vliv nejen na druhé bytosti, ale i na něho samého.

Na jedné straně jsme zde přinuceni odkládat nejrůznější žádosti, protože k jejich uspokojení nemáme tělo. Zkusme si to sami projít už nyní: stačí k tomu sledování sebe během jednoho dne či týdne, v čem všem nám zprostředkovává uspokojení naše tělo nebo i psychika jako nástroj k požitku nebo zvyku. A pak si představme základní princip očistce: Pokud jsme příliš lpěli na dobrém jídle, chceme nadále uspokojit tuto libost ? ale nemáme tělo. Můžeme si představovat cukrárny, masny, hospody, plné talíře dobrot naší domácí kuchyně, ale nic z toho neokusíme. Máme potřebu se podle zvyku s někým pohádat? Není s kým. Touhu okouzlit svým zevnějškem? Žádný není. Ohromit svými schopnostmi či postavením? Není koho. Na někom si zgustnout, nebo se kochat jak někoho oslníme, zaujmeme? Nikoho k tomu nemáme. Máme touhu po uspokojení sexuality, někdy i velice rafinovaném a rozmanitém? Ne. Místo toho musíme prožívat muka neuspokojení, mnohdy velmi dlouhá. Žízeň po tělesných požitích a rozkoších není čím a kde uhasit. Toto je ono peklo, sami si ho vyvoláváme. Je jen subjektivní. Těmito plameny procházíme mnohdy až do vyprahlosti, únavy a utrmácení. Pak, dříve či později, v sobě vzbudíme touhu svou závislost a libost prohlédnout jako nicotnou šalbu. V každé úrovni zůstaneme tak dlouho, dokud všechny pocity a reakce, které jsme vyvolali v jiných, neprožijeme v opačném směru. Jestliže jsme podléhali závislosti na nemírném pití, budeme ukojenou žízeň prožívat jako žízeň neukojenou. Byli-li jsme labužníky, budeme prožívat krutost hladu a nemožnost jeho úkoje. Jestliže jsme se přehnaně vyžívali v sexualitě, čeká nás palčivý žár neukojené touhy. Lakomec bude prožívat mráz a hrůzu pustoty v sebe uzavřeného člověka, který nikomu nechtěl nic dát ani důvěřovat a následkem toho v poušti astrální nic neobdrží pro svou útěchu v osamění lakoty. Tak se tam rozpoznává a prožívá kvalita uplynulého života a činí se rozhodnutí pro výchovu a sklizeň v dalším životě. Do něho si individualita přinese z doby odtělení hlas svědomí. Má pak svobodnou vůli, zda ho uposlechne, nebo přehluší a obejde.

Musíme plně až do posledního záhybu duše a podvědomí projít touto dobou odvykání a odkládání žádostí, abychom se poté vžili do světa duchovního. Snad i proto se mnozí bojí smrti, protože za ní tuší něco takového, čemu se obecně říká Pravda boží. Jenže zároveň - Pravda osvobozuje.

Odměna za řádný život v kámaloce

Na druhé straně nemusí být tato doba jen takto hrůzná. Čím jsme byli na svých fyzických a psychických chtivostech nezávislejší, čím více jsme se odpoutali od libostí a nelibostí a zajímali se poctivě celou bytostí (tedy nejen jako hobby) o vzhlížení do věcí duchovních, tím snáze a rychleji tímto stavem (místem) projdeme. Jeho pomocí se staneme svobodnějšími, takže k němu posléze pocítíme vděčnost. Blaženost nezávislosti a svobody od chtění je nekonečně úžasnější než chvilková slast, kterou ukájíme tělem či duševními připoutanostmi, otročením, zvyklostmi. Odříkání a proměna závislostí v hmotném životě se stává blažeností v kámaloce. Vše, čeho jsme se za života dokázali svobodně vzdát, stává se v kámaloce vyšší blažeností. Jako je materialista naplněný hrůzou a strachem, když poznává, že se musí vzdát svých libostí a falešných jistot, tak duchovně probuzený člověk, který toužil po vtělení vyšších ideálů, pociťuje neskonalé blaho při uvolnění z fyzického těla. Je blažený, že se rodí do duchovna a že již není spoután zákony země a může se volně pohybovat jako duchovní bytost.

Toužíme odhadnout, jaká asi bude naše kámaloka?

V hlavních rysech to můžeme poznat sami už teď, i bez jasnovidu. Předpokladem však je naše co nejúplnější, nejbezohlednější sebepoznání. Obrovská škála náboženské a duchovní literatury se zabývá právě tímto tématem. Pro určitý příklad nám může posloužit třeba tato osnova: Překlopme své myšlení od zvykové sebestřednosti - směrem zvenčí k sobě. Vybavme si na chvíli (nebo i častěji, či ještě lépe - pravidelně) okruh lidí z našeho okolí, ať už domácího, pracovního, zájmového apod. A snažme se odhadnout, jak oni prožívají nás a naše jednání vůči nim. Pokusme se vžít do jejich sympatií k nám i do jejich antipatií vůči nám. Vybavme si různá setkání s nimi, kdy jsme jim způsobili bolest nebo radost, kdy jsme je ponížili, oklamali, rozzlobili, vyvolali záměrně závist, uvedli do zmatku, vzbudili v nich strach; kdy jsme jim vnukli nějakou nedobrou myšlenku, která v nich pak působila dál; kdy jsme je podnítili k nějaké kalné činnosti a svodu apod. Nebo situace, kdy od nás něco právem očekávali, a my jsme to pak nevykonali, zklamali jsme je. Představme si souhrn účinků našeho života na tyto lidi. To, co si tu vybavujeme, je přece také náš život, je to jeho druhá, od nás oddělená stránka. Zatímco my jsme žili a uvědomovali si sami sebe z centra, z nitra, tento náš život neustále působil na druhé lidi a vyvolával v nich jisté vnitřní děje, radost, bolest atd.

Poznej sama sebe

Náš život nejsme jen my sami se svým tělem, myšlením, city, ale je i vně nás: projevuje se svými účinky všude kolem nás, kam už naše vědomí nedosahuje. A tyto účinky jsou rovněž nesmazatelnou částí našeho života. To všechno je reálný průběh našeho života, jeho objektivní podoba, i když si ji neuvědomujeme, někdy zastíráme či falešně zkrášlujeme. Způsob, jak se vpisujeme do životů (osudů, myšlení, cítění, psychických stavů, charakterů, nálad, morálky...) druhých lidí, je teprve onen pravý, nezkreslený obraz našeho já. Dosud si podržujeme pouze subjektivní představu našeho já. V druhých lidech je však zaznamenána skutečnost, náš pravý charakter. Zde na zemi se před tím můžeme schovat. Po smrti, na Pravdě boží, už ne. I proto je nejzákladnějším imperativem všech velkých náboženství i nápisem na branách dávných chrámů - POZNEJ SAMA SEBE.

(Poznámka: Pokud se nyní cítí laskavý čtenář poněkud sklesle, budiž mu povzbuzením, že příští díl bude věnován nebeskému prožívání v devachanu, do kterého vzestupuje duše po očistě v kámaloce, aby prožívala naopak plody dobra, které si vytvořila.)

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2013.