Když se otec vrací do vlasti a zakládá se nová Československá republika, je Alici skoro čtyřicet let. Dnes by to byla doba, kdy by mohla klidně uvažovat, když už ne o mateřství, tak alespoň o partnerství a naplnění svého soukromého života.

Ve druhé dekádě XX. století však byla sice samostatnou a veřejně činnou, ale přesto beznadějně starou pannou, která by podle názoru společnosti měla nad vším soukromým udělat kříž.

V novém státě, který vyžadoval zcela jiný diplomatický protokol než dřívější monarchie, se od počátku objevovala po boku svého otce jako první dáma státu. Matka Charlotta byla v té době v sanatoriu pro nervově choré na Veleslavíně častěji než doma. Ve chvílích, kdy se její zdravotní stav vylepšil, pobývala v Lánech. V roce 1920 se navíc nejmladší sestra Olga provdala do Švýcarska, takže Alici nic jiného než plnění reprezentativních povinností nezbylo. 12. května 1922 Charlotta umírá. Příčinou smrti je opakovaný záchvat mrtvice. V den matčina úmrtí stojí na Alicině radixové Luně Saturn a Pluto na ni tvoří kvadraturu.

Alice se však nespokojila s rolí dámského doprovodu. Navazuje kontakty s politiky (jednou ji dokonce obvinili, že se agrárník František Udržal stal premiérem jen její zásluhou). Alicino hradní angažmá velice silně kritizoval i Guth-Jarkovský, takto tvůrce hradního protokolu. Alici, která v sobě měla více amerického smyslu pro demokracii, než se mu líbilo, protokol vadil a považovala ho za silně omezující. Guth-Jarkovský zase soudil, že nemá co dělat na diplomatických akcích, neb v ústavě není o prezidentově dceři ani zmínka. Je těžké soudit, na čí straně byla pravda – ale je jisté, že Guth-Jarkovský z Hradu odešel a Alici úloha první dámy zůstala.

Soukromý život prezidentovy dcery

Někde do této doby by se dal položit zásadní zlom, který proběhl v Alicině povaze. Za svědomí a kárající hlas, který má celou rodinu udržet v lati, se považovala už dost dlouho (vzpomeňme na Herbertovu svatbu). Teď jí na hlídání přibyl mladší bratr Jan, který měl rád alkohol, veselou společnost a jehož slovník byl občas všechno jiné než vybraný. Starosti jí dělal navíc i vlastní otec, který byl vzdor věku, který ho tehdy řadil mezi ctihodné kmety, neskutečně sexy. Ve svém bílém obleku a vysokých botách se líbil dámám – a on jejich zájem rád a s chutí opětoval. Alice, která svůj citový život už dávno vzdala, nechápala – a chovala se po vzoru matky Charlotty jako příslovečný slon v porcelánu. Mezi ženami, které Masaryk zaujal, stála na čelném místě moravská novinářka Oldra Sedlmayerová. Alice jí zakázala přístup do domácnosti, takže se s prezidentem scházela tajně. Stejně obtížně snášela Alice vztah své sestry k lékaři dr. Revilliodovi. V deníku sice píše, že hodlá pracovat pro Olžino štěstí, ale zároveň je jasné, že si přeje, aby naplňovalo její představy o tom, jak má "to správné" štěstí vypadat. Představa, že Olze otevře oči a ukáže jí pravou povahu jejího manžela, znovu vede k úvahám o závisti, kterou vůči své sestře a brzy dvojnásobné matce mohla cítit (i když si to asi nepřiznávala). Po narození dvou chlapců se však vztahy alespoň trochu urovnaly a Masarykova rodina chytila druhý dech. Do Lán přijížděli nejen hosté ze Švýcarska, ale i Benešovi, dcery po zemřelém Herbertovi a jiní hosté. Zároveň jde o období, kdy Alice důkladně reviduje svůj náboženský život. Z astrologického hlediska jde o období, kdy se sekundárně direkční Uran dostává do Panny, která je podobnému hloubání víc než nakloněná.

V Alicině horoskopu se v této době však také dostává sekundárně direkční Mars do kvadratury se sekundárně direkční Venuší. To, že při takových aspektech přijde láska, je obvyklé. To, že jde o lásku, ve které nemá štěstí místo, je zákonité. A přesně to se stalo Alici. Mužem, který ji zaujal, byl hradní architekt Josip Plečnik, jehož práce Hrad zásadně proměnila. O tom, jaký měl jejich vztah skutečnou povahu, se debatovalo už za první republiky, ale k rozumnému závěru nikdo nedošel. Do doby, kdy se milenci chlubili svou milenkou v bulvárním tisku, bylo ještě hodně daleko. V roce 1925 mu Alice píše, že byl prvním a jediným mužem, kterého políbila. Z dnešního hlediska to vypadá až směšně, jak to vypadalo tehdy, si nedokážu představit. Od roku 1925 se kontakty spíše uvolňovaly (výše uvedená Venuše vyjíždí z kvadratury). Alice zůstává sama a její psychická nevyváženost se prohlubuje. Upíná se na Benešovy, na otce, na neteře… a zároveň je strašně sama.

"Masaryci se nevzdávají"

Alice se však ze samoty nehroutí a hledá na ni lék v práci. V dalších letech rozšiřuje činnost Československého červeného kříže, angažuje se v boji proti tuberkulóze. V práci má úspěchy, ale v mezilidských vztazích to tak idylické není. Na své spolupracovníky je náročná a chce, aby se společnému dílu obětovali stejně jako ona sama (nehraje náhodou roli spálený Neptun z jejího radixového horoskopu?). Červený kříž rozšiřuje svou činnost i na Slovensko a na Podkarpatskou Rus, kde zřizuje internáty pro děti, které mají do školy daleko. Zároveň pomáhá ruským emigrantům a prostřednictvím Červeného kříže posílá do strádajícího Ruska potraviny a léky. Díky této široce pojednané humanitární činnosti z ní tisk střídavě dělá zakuklenou bolševičku a střídavě ji označuje za osobu, která rozhazuje peníze, určené na charitu, aby si za ně stavěla své soukromé sídlo. Celkem se však dá říct, že doba, kdy Alice zastávala roli první dámy, byla příznivá. Československo se dostalo mezi vyspělé země, její práce přinášela plody a náš systém sociální péče se začal podobat tomu, který si vysnila, když jako mladá dívka pobývala v Americe. Masaryk však stárne a sám usuzuje, že mu na úlohu prezidenta nestačí síly. 14. 12. 1935 se vzdává úřadu a za svého nástupce jmenuje Edvarda Beneše. (Je zajímavé, že jde o den po slunečním zatmění, které Alici vytváří kvadraturu na radixovou Lunu). Masaryk žije po své rezignaci ještě necelé dva roky. Po opakované mrtvici umírá 14. září 1937. V porovnávacím horoskopu zaujme bohatá aspektace mezi denními planetami a Aliciným Merkurem a Venuší. Nicméně – rodinné heslo praví, že "Masaryci se nevzdávají". Alice svůj smutek řeší ještě intenzivnější práci pro Červený kříž. V Německu se zatím zbrojí k válce. O tom, jak ji prožívala, si povíme příště.

S pozdravem vaše dr. Jarmila Gričová

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2013.