Pravé důvody záplav
Aneb o záplavách, skřítkovi Kubíčkovi a naší meditaci
Podle Václava Cílka budou v dalších letech horší záplavy, než byla ta poslední, červnová. Asi má pravdu. Zatím mu všecko vyšlo. Snad tím, že nepředvádí sebevědomě žádný jasnovid, ale logicky přemýšlí. Kdysi řekl v televizi, že to nejhlavnější, co nám chybí, je LASKAVOST.
Od premiéra, krom dalších rozhodných, včasných a účinných aktivit při povodni, hodných této funkce, zaznívalo i podstatné a u politiků zapomenuté slovo POKORA.
Nemáme ji mnohdy k pravdě, k Duchu, k sobě navzájem ani k přírodě – viditelné i neviditelné. Přírodní elementární bytosti jsou bohatě rozvrstveny do různých řádů, hierarchií, skupin, úrovní vědomí. Protože je člověk stále víc ignoruje, sužuje a zužuje jim jejich životní prostor, dávají o sobě občas naléhavě vědět. Jedny – dle svých schopností a zaměření, o sobě dávají vědět důmyslnými obrazci v obilí (jen asi 5 % je dílem šprýmařů, dá se to snadno a spolehlivě rozeznat), jiné – když někteří horolezci sebevědomě "pokořují" velehory a nešetrně ruší pýchou své psýchy jejich odvěký klid, jim způsobí mlhu, námrazu či sněžení, a pak už stačí, aby jim nějaký ten maličký gnómek sesmekl nohu či uvolnil lano a mají od vetřelce klid. A opět jiné – trpící zásahy člověka, zasahují prostřednictvím živlů. Není to jejich zlomyslnost, spíše bolest a zoufalý prostředek, jak dát lidstvu najevo, že by s nimi mělo pokorně počítat. Mimochodem – není to tak dlouho, co naši předci před stavbou domu odprosili "skřítky", že je jim zabírán prostor, a po dostavbě byli pozváni a poproseni o obývání, přízeň a pomoc. A co my? Kolik přírodního prostoru jsme už zabrali kolem měst krabicemi skladů, (nesmyslnými solárními elektrárnami, nákupními centry atd., pozn red.), kolik klidu rušíme v přírodě, kolik zahazujeme odpadků, kolik zahrádek jsme pravoúhle "zkultivovali" tak, že se tam žádné bytosti neusadí?
Síla živlů
Když geomant Marko Pogačnik komunikoval s jednou krajinnou vílou, stěžovala si mu na zásahy člověka. On ji smutně ujistil, že člověk s tím nepřestane. "Pak pocítí sílu živlů", zněla její odpověď.
Pociťujeme. Ale i tak mají některé neviditelné bytosti určeno lidem pomáhat. Byl jsem před lety jaksi spřízněn se skřítkem Kubíčkem. To vám byl skřítek (pro člověka se jevil asi tři čtvrti metru vysoký, tedy veliký), který měl na starosti – módně řečeno – záchranářství ve vodním hospodářství. Spěchával pomáhat tam, kde se dály nějaké katastrofy. Občas někam nadlouho zmizel, to když se někde třeba potopila loď či spadlo do vody letadlo, patřil k těm neviditelným záchranářům. Víc o něm věděla Dana, moje stařičká moudrá přítelkyně ze Zábřehu, ke které chodíval často pro posilu, odpočinek či nějaké poučení – byl rád, že s někým z těch slepých a hluchých lidských obrů může dobře komunikovat. Ač nejsem ve styku s touto úrovní nijak zkušený, nachomýtl jsem se záhadně při záplavách v roce 1997 k něčemu, co mne překvapilo. V noci jsem se viděl, snad tedy v uvolněném astrálním těle, jak Kubíčkovi pomáhám držet hráz nějakého velikého rybníka na Moravě. Asi si mne tam přivolal či co. Víc nevím, ale druhý den mi Dana psala, aniž jsem se jí o tom zmínil, že se Kubíček smutně vrátil "z práce". Byl prý u nějaké hráze a hlásil – "To byla dřina". Smutně proto, že se hráz i tak protrhla. Ta spoušť byla pak v televizi a tvar i okolí tam vypadaly přesně tak, jako v mém "vidění", takže se nám to nepodařilo. Kdyby to v té televizi nebylo a kdyby mi Dana o něm toto nenapsala, asi bych to považoval za nějakou svou fantasmagorii. Kolik takových Kubíčků pomáhalo poctivým záchranářům letos? Nevíme o nich nic.
Nedozvěděli jsme se ale skoro nic ani o záchranářích viditelných. To je typické. V televizi o jejich perfektní organizaci toho ani letos moc nebylo. Reportéři se jen, jako vždy, pokoušeli neustále hledat, co se mělo udělat jinak a dřív (snad pokud možno jasnovidně týden dopředu), jitřit lidi, urážet zpovídané. Proč si nepozvali k rozhovoru i některého hasiče či dobrovolníka? Bylo by to asi "jen" pozitivní, tedy nepoužitelné. Například organizování dobrovolníků, vedené v Praze Červeným křížem, bylo špičkově erudované, klidné, rychlé. Lidem by to dalo pohlazení, ujištění, že se pomáhá, i objasnění, jak se pomáhá. Kamarád, který se jako dobrovolník pod Červeným křížem účastnil stavění protipovodňových zábran na Smetanově nábřeží, mi vyprávěl, s jakým profesionálním přístupem a odborným vedením byli nováčci přímo na místě do akce zapojováni. Lidé naprosto si cizí, které spojil nápad poskytnout své ruce a pomoci druhým, se přihlásili k práci a od té chvíle byli využiti na sto procent. Žádný chaos a improvizace. Síla, chuť pracovat i elán všech byly cíleně, promyšleně a beze zbytku využity. S nezištně nabídnutou silou těchto zapálených mladých lidí se neplýtvalo. Vše mělo řád, spád i kamarádského ducha. Bylo zajištěno jídlo i místa pro krátký odpočinek. Mít oči všude a v případě potřeby si navzájem přátelsky vypomoci, bylo samozřejmostí. Ze zkušenosti z krizového štábu Integrovaného záchranného systému v Písku při záplavách v roce 2002 vím, že když se k takové práci někdo doopravdy dostane na dosah, pak to vypadá docela jinak. Místo toho byla v televizi často jen ta obvyklá jednosměrná, předem už daná demagogie, jen podporující naši národní rozbrblanost. Raději chytnou zdrceného zatopeného chudáka na vsi, který nemůže bolestí ani promluvit, a vybafnou na něj: "Co tomu říkáte? Co budete dělat?" Mají působivou reportérskou kořist a pochvalu za vysokou sledovanost. Většině diváků to dělá dobře.
A co můžeme dělat my, nezatopení, při dalších záplavách, které časem jistě přijdou? Ač by to bylo ideální, nemůžeme všichni stavět hráze (viditelně ani neviditelně). Můžeme ale bourat své hráze ke druhým. Měli bychom vědět, že ti postižení jsou postižení i za nás, že je to karma ze strany živlů, které člověk, tedy my všichni ignorujeme a omezujeme a tedy že ti, co mají smůlu, že bydlí u vody, odnášejí širší lidskou vinu – tedy trošičku za každého z nás. Nemáme-li možnost pomoci viditelně, pak alespoň v duchu posílejme posilu postiženým, ale především vysílejme klid, odprošení, sounáležitost a smíření do říše elementárních bytostí. Pro ně se biologický druh člověk na zeměkouli silně přemnožil, zatvrdl a zagresivněl a systematicky jim páchá bolest. Snažme se to, každý jak umíme, aspoň maličko zmírnit. Můžeme, ale nemusíme tomu říkat meditace, na tom nesejde.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2013.