Je zdravá strava zárukou dobrého zdraví?

Přišla ke mně paní Pavla (55 let, vdaná, matka dvou dospělých synů.) Při výšce 175 cm vážila méně nežli 50 kg. Měla dlouhodobé potíže se zažíváním, trápily ji bolesti břicha. Hubla, ztrácela se před očima. Cítila na sobě, jak jí ubývají síly. Potřebovala alespoň trochu přibrat, ale jak to udělat, když už přes rok trpěla úpornými průjmy.

Paradoxem je, že tato žena zasvětila svůj život zdravé výživě. Přes patnáct let byla poradkyně přes zdravou výživu, majitelka obchodu se zdravými potravinami. A právě tak dlouho praktikovala zdravý způsob stravování. Nedala do úst nic špatného. Na zahradě u svých rodičů si pěstovala ovoce a zeleninu a k tomu objížděla kurzy týkající se zdravé výživy doma i v zahraničí. A sama kurzy zdravého stravování vedla; učila lidi co jíst, jaké suroviny používat, jak je kombinovat, jakým způsobem vařit. Po tolika letech aktivního snažení v oblasti výživy se dostala do stadia, kdy neví kudy kam pro své problémy se zažíváním.

Nechce se nám ani věřit, že je něco takového možné. Vždyť vzít život do svých rukou a pečovat víc o své tělo, kam patří samozřejmě odložení cigaret, alkoholu, ale i tučných a jinak tělo zatěžujících potravin, to není nic nepatřičného. Naopak, právě takto se mnohý z nás z nemocí vyléčil. A pokud se nevyléčil úplně, minimálně si svůj zdravotní stav vylepšil. I já jsem tuto zkušenost učinila. Přehlíživost k mému tělu mě svého času dovedla na pokraj propasti, kde stačil krůček a už bych nyní nežila. Ale nešlo jen o alkohol a nezdravé jídlo, neutěšenost se dotýkala celého mého života jako celku – také mezilidských vztahů. V nich jsem byla permanentně nespokojená (neuměla jsem v pohodě zvládat vztah s matkou, s mužem…), trápila jsem se a nevěděla kudy kam. Tak jsem to jako těžkou káru táhla do 36 let, až jsem došla do bodu, kdy jsem únavou přestávala chodit. Měla jsem tak málo energie – a to i po ránu, po osmi hodinách spánku – že jsem se nemohla udržet na nohou. Lékaři mi neuměli pomoci, kromě únavy mi nic nechybělo. Až jsem se dostala k léčiteli, který můj stav vyhodnotil jako "těsně před vypuknutím rakoviny". Vysvětlil mi, že únava je taky nemoc, ač ji tak většinou nevnímáme. Že už dlouhou dobu melu z posledního, tělo mám tolik zanesené jedy, že už prostě dál nemůže. Léčbu začal tím, že mi nasadil tříměsíční dietu bez cukru, bez tuku a bez alkoholu a já jsem ji dodržovala. Tolik mě okouzlilo, co se dělo! Únava totiž s každým týdnem mizela a já jsem se po třech měsících cítila jako znovuzrozená, plná energie. Vážila jsem si tohoto natolik, že jsem se k masu, k alkoholu a ke konzumaci bílého cukru už nevrátila. Mohla jsem se taky stát poradkyní přes zdravou výživu, vše, co se týkalo zdraví, mě velice zajímalo. Pár let před mým onemocněním, krátce před revolucí, totiž zemřel můj milovaný otec na rakovinu střev a já jsem se tím nesmírně trápila. Když se k nám konečně začaly dostávat knihy o léčení nemocí a o zdravé výživě, studovala jsem všechno od zeleninových šťáv a makrobiotiky až po metody sebeléčení a sebepoznávání. Stále mi leželo v hlavě, zda se nedalo něčím jeho smrti zabránit. A současně jsem měnila jídelníček sobě i svým dětem, aby podobný konec nepotkal i nás.

Souvislost nemocí s mezilidskými vztahy

Potud jsem na tom stejně jako paní Pavla – i ona mi vyprávěla, že se ke zdravé stravě dostala z potřeby upevnit zdraví sobě a svým blízkým. Ale dál je mezi námi propastný rozdíl…

Výše zmíněný léčitel totiž nebyl pouze výživový poradce. Odložit nejvíc zátěžové potraviny v době nemoci, to pro něho nebyl cíl, ale podmínka, aby se mnou vůbec zabýval. Docházela jsem k němu přibližně každých čtrnáct dní a on si se mnou povídal. Přesněji: kyvadlem si zjišťoval, zda se můj stav lepší a byl prvním, kdo spojil moji nemoc s mezilidskými vztahy. Mezi řečí utrousil: "Vy a vaše dcera (byla na tom podobně jako já a také se u něho léčila) jste moc přizpůsobivé. Odevzdáváte svoji energii vašemu muži. Ten nežije zdravě, mimo jiné i kouří, a tak se mu energie nedostává. A protože jste společně v rodině a tam se energie mezi lidmi vyrovnávají – a vy jste ochotné mu ji dávat (říká se tomu s prominutím ‚hodné, až blbé‘), vaší osobní energií ho dopujete. On si hodně ubližuje, ale díky vaší energii je vcelku v pohodě. A vy dvě? Ztrácíte se před očima."

Byl to pro mě takový šok, a tak to dávalo smysl, že jsem – poprvé v životě – vzala zodpovědnost za svůj život do svých rukou a začala věci řešit. Jaká byla reakce muže kuřáka, to si určitě dovedete představit. Ale mně to bylo jedno, věděla jsem, že sebe, ale hlavně dítě, zemřít nenechám. Odmítla jsem se nastěhovat do domu, který jsme právě dokončili. Ať si tam jde sám, já budu s dětmi v bytě. Skřípal zuby, ale nezmohl se mnou nic… Dokonce i načas s kouřením přestal. Deset dalších let jsem se zabývala už ne pouze výživou, ale i "osobním růstem", k němuž mě vyprovokoval léčitel. Snažila jsem se dát do pořádku záležitosti v rodině i mimo ni. Hledala jsem smysluplnou cestu dál. A tam už nešlo jen o to, co budu či nebudu konzumovat, zdravěji jsem samozřejmě stále jedla, ale to bylo to nejmenší. Daleko složitější bylo si uvědomovat, co to v životě vlastně dělám, jestli nemarním čas v neshodách a v dalších zbytečnostech. Musela jsem vymyslet, čím si život smysluplněji naplním a posléze i změny realizovat v praxi. Léčitel mě postrčil k tomu, co nabízí karmické léčení. Dát si do pořádku nejenom stravování, ale celý život: smysluplně zvládat vztahy, najít si pravého partnera, dojít i ke svému životnímu poslání i k poslání našeho národa. A v tomto procesu si upevňovat i své zdraví. A to je cesta uzdravení i pro paní Pavlu.

Pyramida ke zdraví

Představíme-li si životní pouť jako zdolávání schodů na pyramidě, tak Pavla zájmem o zdravé stravování postoupila o krok výš. Dozvěděla se nové věci, pomoc nabízela i lidem kolem – víc toho věděla nežli před lety na spodním schodě, viděla dál. A kdo dál vidí, mělo by mu dojít, že jediným správným krokem život nekončí. Udělat jeden krok, to není vrchol, v němž můžeme spočinout, jako bychom měli vše v životě splněno. Zdravá výživa je pouze otevřené okno, kterým se nám nabízejí další smysluplné možnosti. Můžeme se zabývat čímkoliv, co považujeme za řádné, můžeme být i "duchovními mistry světa"… stejně nás to vrátí ke zvládnutí toho nejzákladnějšího, a to ke vztahům… Chceš, člověče, studovat vysokou školu? Tak ale nejdříve projdi první třídou! Potřebě zvládnout své vztahy se nevyhneme nikdo. Začít je třeba v rodině, v níž jsme se narodili a dále si dát do pořádku i partnerství. Tím cesta ke zdraví začíná.

Pavla je ve vztazích pořád v mateřské školce: potíže má s matkou i s manželem… Co prožívá s matkou (nepochopení, kritika, pomluvy, neúcta, nevyžádané rady…), to je taková "klasika", která jako protivenství, skrze které se máme posunout svým vývojem dál, potkává mnohého z nás. S matkou jsem svého času prožívala to samé. I L. Hay, ve své knížce "Miluj svůj život", o tomto píše. Ovšem s dovětkem, jak všechno nakonec se svou matkou v pohodě zvládla. Když jsem její slova poprvé četla, připadalo mi to jako utopie. A nakonec po 14 letech odpouštění, zlepšování svého chování, se mi povedlo to samé! Matka – i díky okolnostem a s pomocí mého nového manžela – se změnila v úžasnou láskyplnou bytost. Ale bylo za tím skutečně tolik let vědomé práce – ne na ní, ale na mě samé. To Pavlu ještě čeká. Navíc se trápí s manželem. Nerozumí si, on pije, používá vůči ní i fyzické násilí… A ona to trpí, obchod má umístěný v jeho domě a on vyhrožuje vystěhováním. Nestrávila pohodově svoje vztahy, pohodově netráví tudíž ani její žaludek. Nevypustila ze života trápení, strach, přizpůsobování se násilí… střeva jí ukazují, co je třeba udělat – vypustit vše bolavé a nepatřičné.

Pálení mostů

Tělo je úžasný nástroj, protože nám přesně ukazuje co a jak. Jen my to zpravidla nechceme vidět, protože se za tím skrývá objem práce na nás samých, kterému bychom se nejraději vyhnuli a vše nechali při starém. Pavle ale podle starého způsobu dál žít dovoleno není: zvládnutím zdravé stravy a nabídnutím pomoci i lidem kolem se prostě na své cestě vývoje dostala o stupeň výš. To je krásné a chvályhodné… A co nápověda těla skrze nemoci: že jí není dovoleno ve vývoji ustrnout? Před tímto rok za rokem s čím dál tím s menším úspěchem uhýbá. Ale teď už není kam uhnout a paní Pavla to ví. Není na čem si trvat ani k čemu se vrátit, mosty za ní dávno spadly. Udělala v životě kus práce, a co k tomu žije, to se hrubě neslučuje s její dosaženou hladinou. Musí dopředu. Pokud nechce zemřít, musí se pustit do zvládnutí svých vztahů. K tomu jí garantuji, že až se jí to povede, tak za probíhající životní lekce upřímně poděkuje. Ještě totiž neví, že je tímto vším Dobrem (Bohem) lákána na lepší. Až cestu vědomého vývoje nastoupí: nebude sebe ke zdraví tlačit drsně a bolestivě, až jí dojde obsah slova hodnota, úcta (hodnota svého života, úcta k sobě samé), potom si už nenechá od nikoho ubližovat... a bude to pro ni znamenat i trvalé upevnění zdraví.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2013.