Mnoho rodičů s láskou pozoruje své děti, když spí. Spící dítě je jako znavený anděl, jenž na okamžik odložil svá zlatá křídla na polštář. Mnoho rodičů s láskou ráno vstává k dětem, aby něžným polibkem či pohlazením probudilo v jejich srdcích nové jitro. Začíná další den a děti vesele běží vstříc novým zážitkům. Některé z nich ale zůstávají v bělostných postýlkách a dál sní svůj sen, o který se nikdy s nikým nepodělí. Možná se bojí pohlédnout do slunce. Snad se jim polámala jejich zlatá křídla…

Bezmoc i naděje

Kdysi jsem psala reportáž na podobné téma. O dětech, které se narodily vážně nemocné a je téměř zázrakem, že vůbec přežily. O rodičích, kteří se jich vzdali, neboť v sobě nenalezli sílu zvládnout tuto těžkou životní zkoušku. A také o lidech, kteří se jich znovu ujali, aby skrze oddanou a láskyplnou péči o tyto křehké a bezbranné bytosti snáze došli naplnění smyslu svého života. Přestože šlo o osudy smutné a bolestné, za každým z nich stála nakonec vždy otevřená náruč lásky. Mé první kroky vedly tehdy do Dětského domova v Mostě. Existovalo zde oddělení, kam byla umisťována všechna nechtěná miminka a batolata. Byly mezi nimi zdravé děti, ale i děti s tělesnými a duševními handicapy. Některá postižení byla velice vážná a bez příslušné odborné péče představovala přímé ohrožení života. Tyto děti si s sebou přinesly na svět dvojí kříž. Jejich vlastní rodiče je odložili a navíc jim život komplikovala těžká, mnohdy nevyléčitelná choroba. Děti, které zde ležely, neměly jen jednu, ale většinou hned několik těžkých kombinovaných vad. Jak smutný byl osud slepé retardované holčičky s rozštěpem páteře, hluchoněmého chlapce s nevyvinutými dolními končetinami, který kvůli vážné reflexívní poruše bez ustání zvracel, a mnoha jiných dětí.

Ti, jejichž srdce přetékají láskou

Ke svému překvapení jsem však zjistila, že právě o tyto nemocné děti je mezi pěstounskými rodinami velký zájem, takže poté, co se dostanou z toho nejhoršího, v ústavu dlouho nezůstávají. Náhradní rodiče už netrpělivě čekají, až si je budou moct odvézt k sobě domů.

Kontaktovala jsem později několik podobných rodin ze severní Moravy. Tušila jsem, že půjde o lidi vstřícné a laskavé, ale skutečnost ještě předčila mé očekávání. Maminky, se kterými jsem mluvila, by bylo možné bez nadsázky vyzvednout na piedestal pravé mateřské lásky jako vzor všem ostatním rodičům. Byly to úžasné ženy plné nádherné energie a nezdolné chuti do života, veselé a optimistické, jejichž slova sama o sobě vlévala radost a naději do srdcí těch, kteří pobývali v jejich blízkosti. Samy měly většinou již několik vlastních dětí, a přesto se rozhodly poskytnout domov těm, kteří jej postrádají. Vzpomínám si na jednu sympatickou ženu z Ostravy, která se starala o pět dětí, tři vlastní a dvě, které přišly z ústavu s vážným postižením. Její rodina měla mít brzy nový přírůstek – onoho hluchoněmého chlapečka, o němž byla zmínka výše. Nesmírně se na něj všichni těšili. Rodiče na nového syna, děti na dalšího sourozence. Na otázku, kde bere energii na to, aby se starala o tolik dětí, z nichž mnohé vyžadují speciální péči, reagovala tato mladá paní slovy: "Vždyť právě naše děti nám dávají tolik síly a štěstí, že si víc ani nemůžeme přát. Jsou to naši krásní andílkové, náš největší poklad, smysl našeho života…". Závěrem mne ještě ujistila, že chlapec, který k nim brzy přibude do rodiny, rozhodně nebude přírůstkem posledním…

Blízko svému cíli…

Atmosféra, která vládne v těchto rodinách, se dá jen stěží popsat slovy. Běžný život se pochopitelně nijak zvlášť neliší od života jiných rodin s více dětmi. I tady stojí za vším každodenní tvrdá práce, také zde se setkáme se stresem a únavou. Avšak tyto okolnosti, které řadu jiných maminek uvádějí občas téměř ve stav nepříčetnosti, jsou zde nazírány s klidem a pokorou, jako nezbytná daň tomu, aby jinak spokojená domácnost fungovala tak, jak má. Čas je lépe zorganizován, o práci se dělí rodiče a děti. I ty velmi malé jsou již schopny zvládat jednoduché úkony, starší se pak mohou postarat i o své nemocné sourozence. Pocit spontánnosti je zde všudypřítomný. Tady se jen stěží stane, aby si některé z dětí připadalo opuštěné, jako tomu často bývá v jiných rodinách. Nemluvě o tom, že děti do budoucna získají tu nejlepší možnou představu o mezilidských vztazích – představu pomoci, lásky, účasti a vzájemné tolerance.

Pro mraky nevidíme slunce

Navštívila jsem rovněž speciální školku, kam docházely maminky s dětmi postiženými Downovým syndromem. Jednu z maminek, která sem pravidelně vodila svého dvouletého syna, jsem nějaký čas pravidelně potkávala. Její chlapeček byl i přes svou zjevnou vadu nesmírně půvabný, stále se usmíval a vroucně se tulil ke své mamince. Mladá žena mu jeho sympatie s láskou opětovala. Když spolu kráčeli ulicí, měli oči jen a jen pro sebe. Malý chlapec s láskou vzhlížel ke své krásné mamince a ona se rozplývala pýchou nad tím, jak úžasného má syna. Při pohledu na ně mi až zatrnulo u srdce. To, že jsou naše děti zdravé, pokládáme za naprostou samozřejmost, za niž netřeba ani děkovat.

Klíč ke světlu máme pouze my

V dnešním světě je téměř nemožné zůstat imunní vůči stresu, který se každodenně podepisuje na našem duševním i tělesném zdraví. Je proto zcela normální, cítíme-li se občas podráždění a nervózní, máme-li chuť všeho nechat a utéct někam hodně daleko. Je to daň za život v podmínkách moderní civilizace. Teď jde jen o to, abychom se nerozhodli z každodenních trablů vytvořit si svůj životní program, abychom se nesituovali do pozice despoty, který si svůj vztek kompenzuje utrpením druhých, ani oběti, jež se raději nechá alibisticky vláčet osudem, než aby se vzchopila k činu a změnila to, co změnit lze. Život nám nabízí nepřeberné množství pokladů. Můžeme je nabírat plnými hrstmi a nikdy je ani zdaleka všechny neobsáhneme. Pro mnohé z nás však zůstávají tyto klenoty zatím neviditelné. Naše myšlenky se točí kolem peněz, práce, otravného šéfa, partnera, který nás již delší dobu pořádně štve, lítosti nad sebou samými, že jsme nakonec tak bídně dopadli… Energie těchto myšlenek je stejně temná a neproniknutelná jako představy samé. Obklopuje nás jak hustý černý mrak, který nedovolí ani jedinému z paprsků, aby svým něžným světlem objal naše usoužená srdce. Jsme svými vlastními vězniteli a marně hledáme někoho, kdo by nám odemkl bránu toho hrozného žaláře. Nevíme totiž, že klíč od ní máme v kapse my sami…

Milujme a odpouštějme

Bůh nás velmi miluje. Proto nám občas posílá varování, jež nás mají upozornit na to, že jsme sešli ze své správné cesty. Tyto výstražné signály mohou mít různou podobu: pracovní neúspěch, rozchod s partnerem, nemoc… Zpočátku jde pouze o jemná, téměř nenápadná napomenutí, která ovšem získávají na závažnosti, pokud si jich nevšimneme nebo se je prostě rozhodneme ignorovat.

Je tomu již více než čtyři roky, co nám onemocněli oba synové. S těžkými průjmy a dehydratací byli odvezeni na jednotku intenzívní péče. Kdo z vás, milí čtenáři, již něco podobného zažil, ten mi dá jistě za pravdu, jak bolestný je pro rodiče pohled na děti, připoutané za nohy a za ruce k nemocničnímu lůžku, na děti s vyhaslým pohledem, v němž se zračí hluboké zoufalství, beznaděj i tiché odevzdání, na děti, které již nemohou ani promluvit, neboť jejich ústa zcela oněměla pláčem… V té době jsem vedla poněkud hektický život, ke starostem o domácnost a dvě maličké děti jsem si přibrala i studium a práci externího redaktora. Byla jsem dost přetížená a mnohdy mi nezbýval čas, abych se věnovala svým dětem tak, jak by to opravdu potřebovaly. Když nám postupně odvezli oba syny, vše se rázem změnilo. V jednom jediném okamžiku jsem přehodnotila žebříček svých priorit. A nesmírně se mi ulevilo, jako by můj život konečně získal ten správný smysl. Celý týden jsem se modlila. Aby se mi děti vrátily zdravé a aby nemoc nezanechala stopy v jejich duších. Strach mne zcela opustil, protože jsem věděla, že na to nejsem sama. V těchto dnech byli s námi všichni naši strážní andělé. Doteky jejich laskavých křídel jsem cítila takřka neustále. Konečně oba naše syny propustili. Několik dnů se sice slabostí nemohli postavit na nohy, ale jejich první úsměv, kterým nás po dlouhé době obdarovali, jasně říkal: "Máme vás rádi a odpouštíme vám…".

Láska a odpuštění jsou alfou a omegou našich životů. Jsou to ty nejušlechtilejší z citů, kterých je člověk schopen. Milujme sami sebe a odpouštějme si, ať jsme již ve svých očích jakkoli nedokonalí. Milujme své děti – ty andělské posly boží říše, a odpouštějme jim, ať jsou, jaké jsou. Vždyť všichni jsme bytosti utkané z lásky a lásce Bůh nedá nikdy zahynout…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.