O tom, že Alice odjela do Ameriky s nadšením, není pochyb. Zaprvé za sebou mohla nechat citové zklamání, které ji zasáhlo víc, než přiznávala, zadruhé se těšila na svobodnou zemi, kde uvidí, jak se má správně žít.

Ještě v době, kdy byla v Lipsku, se seznámila s osudem hluchoslepé Heleny Kellerové, jejíž životopis přeložila. V únoru 1904 odjíždí. Jde nepochybně o velmi důležitou cestu – v únoru 1904 se totiž znamením Ryb pohybuje Jupiter spolu s Marsem stejně jako v době, kdy se narodila. Na Venuši je Pluto, Neptun tvoří volný trigon na radixovou konjunkci Mars/Jupiter. V Americe se setkává s matčinými příbuznými, ale zároveň se zapojuje do práce mezi přistěhovalci. Seznamovala se se ženským spolkovým životem, navštěvovala krajanské školy a o životě českých přistěhovalců sepsala i sociologickou studii. Pobyt byl nesmírně inspirativní. Amerika měla na rozdíl od Rakouska propracovaný systém sociální péče a byl to stát, který se o sociální postavení svých občanů opravdu zajímal. Pod vlivem těchto i jiných myšlenkových proudů Alice usoudila (a nemalou roli v tom určitě hraje i Neptunem aktivovaná radixová konjunkce Marse s Jupiterem), že se narodila proto, aby své zemi sloužila v oboru sociální péče a společenské hygieny.

Návrat do Evropy

Když skončil letní semestr roku 1905, odmítá nabídku svých učitelek na trvalý pobyt v Chicagu a vrací se do Evropy. Po návratu nezahálí. V roce 1905 patří k ženám, které pořádají manifestace za volební právo žen, spolu s otcem se angažuje v protialkoholním hnutí, věnovala se i překladatelské činnosti. Vytoužená práce sociální pracovnice však musela počkat – jednoduše proto, že pro ni zatím nebyly společenské podmínky. Rozhodla se, že se stane středoškolskou profesorkou (i těch bylo v této době velmi málo) – a v roce 1906 nastupuje do dívčího lycea v Českých Budějovicích. To, že není vdaná ani nemá známost, se ukazuje jako výhoda. V c. a k. monarchii měly totiž učitelky celibát – buď mohla učit, nebo se vdala (občas, když vidím nynější nervózní učitelky, si říkám, zda to nebylo nařízení alespoň k dětem ohleduplné a rozumné). Alice učila historii, dějepis a zeměpis a přednášela na akcích, které se týkaly hygieny (dnes bychom řekly, že řádného životního stylu). Žákyně ji chválily a prý i milovaly.

Z Českých Budějovic se do Prahy vrací v roce 1910, kdy začíná učit na holešovickém dívčím lyceu. Dostává se přímo do centra rodinného dramatu, které se nevyhýbá ani nejlepším rodinám. Její bratr Herbert – nadějný malíř a velmi oblíbený a společensky zdatný mladý muž – se učil malovat u Antonína Slavíčka. Ten v roce 1909 po mrtvici ochrnul, a když zjistil, že se neuzdraví, zůstane ochrnutý a nebude moci malovat, zastřelil se. Zůstala po něm vdova se třemi dětmi. Herbert Masaryk nejdříve navštěvoval přítele, posléze těšil smutnou vdovu a nakonec si ji ještě před uplynutím roku po jeho smrti vzal. (Pokud si vzpomenete na kravál, který vznikl v době, kdy se ani ne rok po smrti své první ženy Olgy ženil Václav Havel, dovedete si představit, co tehdy hýbalo Prahou). Alice byla – řečeno slovy mého vzácného přítele historika – doslova na šrot. Dopisy, které se z té doby dochovaly, jasně vyjadřují její nesouhlas s bratrovými záměry. Důvod její nelibosti je celkem jasný. Alice bere manželství jako vysoce duchovní záležitost, kterou by měl řídit zdravý rozum a eventuelně boží vnuknutí. Herbert je však zamilovaný zcela jinak, než by se jí zamlouvalo. Když si navíc Mílu Slavíčkovou bere a záhy má první dítě, je i tak čisté bytosti, jakou Alice nepochybně byla, jasné, že novomanželé na svatební noc rozhodně nečekali. O tom, že šlo o svazek neobyčejně vášnivý, svědčí i to, že od roku 1910, kdy se vzali, do roku 1914, kdy se manželství rozpadlo, spolu měli syna Tomáše a dvojčata Herberta a Annu. Další dcera Herberta se narodila v roce 1915 jako pohrobek. (Herbert zemřel na tyfus 15. 3. 1915).

Období I. světové války

Dalo by se říct, že šlo o období, kdy měla Masarykova rodina všeho dost. Situace však byla daleko složitější. V roce 1914 vypukla první světová válka, otec Masaryk odchází spolu s nejmladší dcerou Olgou do exilu, kde hodlá bojovat a vybojovat český národní stát. Jan Masaryk slouží v rakouské armádě, Herbert je mrtvý, otec s Olgou v exilu – a rodinu tedy tvoří nemocná matka Charlotta (kromě vleklých depresí trpí i srdeční chorobou) a Alice. Zpráv z exilu je málo a jsou vyloženě kusé. K zátěži se navíc přidávají dluhy zesnulého Herberta, které musí dvě osamělé ženy řešit. Obdiv vzbuzuje jednání matky Charlotty. Ví, že dcera dostává z exilu zprávy, ale nechce vědět, co v nich je. Tvrdí, že nechce lhát a kdyby se jí policie vyptávala, musela by říct pravdu. Jde o heroismus, který si lze jenom opravdu těžko představit. O prázdninách roku 1915 působí Alice jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici v Pardubicích. Pokud si myslela, že tím dokáže svou loajalitu a odvrátí od sebe i od matky policejní pozornost, byl to omyl. Po několika domovních prohlídkách je Alice 28. 10. 1915 zatčena. (Radixovou konjunkci Mars/Jupiter rozjíždí tentokrát trigon Pluta, Neptun kvadrátuje radixovou Černou lunu). Vězení mělo být sice ponižující, ale Alice k němu přistupovala spíše jako k zajímavému psychologickému tréninku. Poměry politických vězňů byly asi uspokojivé, protože si třeba mohla nechat přinést z domova akvárium s rybičkami a klece s čížkem a stehlíkem. Celu zdobily květiny v květináčích, služka jí nosí obědy a o sladkosti se dělí s dětmi svých žalářníků. Matka ji navštěvuje a vypadá to, že je všechno v pořádku. Koncem roku ji však z pražské téměř idyly přesouvají do Vídně, kde to je opravdu kriminál, jak má být. V červenci roku 1916 je však na diplomatický zásah Ameriky propuštěna. Po návratu však nastává existenční problém, protože dceru velezrádce, který je odsouzený k smrti, nechce nikdo zaměstnat. Nicméně – přišel rok 1918. Z velezrádce je najednou prezident, který se vrací nejen do vlasti, ale i ke své rodině. O tom, jak bude Alice žít ve svobodném Československu, si povíme příště.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2013.