Dobrodružství vlastního rodu

Ač se možná může zdát, že pátrání po vlastních předcích je velmi složitá záležitost, ve skutečnosti je to hlavně veliké dobrodružství. Největší komplikace vás ve skutečnosti potkají, když pátráte v minulosti poměrně nedávné, tzn. asi sto a méně let zpět až do současnosti. Osobní data jsou totiž v tomto případě chráněna zákonem a nahlížet do matrik mohou pouze příbuzní dané osoby.

Z těchto důvodů je lepší důkladně zapátrat v příbuzenstvu a shromáždit co nejvíce zachovaných úředních listin. Když se pomocí nich dostanete až k místu narození "staršího" předka, narozeného (zemřelého, oddaného…) před rokem 1913, leccos už zvládnete z pohodlí domova od počítače. Nahlížení do matrik uložených v archivech je z důvodu legislativy mnohem jednodušší – data jsou veřejná a v pátrání jste omezeni jen vlastním časem a trpělivostí.

Příběh jednoho rodu

Kam až se můžete dostat ve svém pátrání bez pomoci odborníka, jen na základě rodných listů svých rodičů? Ukážeme si to na příkladu pana Svobody (*1942), který se amatérskému pátrání věnuje asi rok a půl – a rozhodně tím nevyplňuje veškerý volný čas.

Vše začalo historkou, jaká se traduje snad v každé české rodině – že některá z babiček nebo dědečků pocházeli ze šlechtického rodu. Otazníky vzbuzovala i historka o hrdinném prastrýci, který zahynul na počátku století při důlním neštěstí poté, co stačil zachránit všechny své kolegy. Velké dobrodružství sliboval i původ jeho otce, který se narodil v roce 1910 ve Vídni nebo historka o předkovi, který léta shromažďovaný rodinný majetek propil v hospodě. Jak to tedy vše bylo, proč se jeho tatínek přestěhoval z Vídně do Prahy? Otázek bylo opravdu hodně. A další, jak uvidíte sami, se začaly objevovat v průběhu pátrání.

Základní údaje pro pátrání našel pan Svoboda v rodných listech svých rodičů (narozených 1907 a 1913), kde našel i jména a data a místa narození svých prarodičů a místo a datum jejich sňatku.

Pan Svoboda se narodil a bydlí v Praze, takže bylo celkem logické, že začal pátrat právě v Praze a ve středních Čechách, odkud pocházela jeho maminka. Praha je pro začátečníka dost velký oříšek. Lidé se navzájem neznají a neznali se ani v minulosti, musíte se proto spoléhat čistě na strohé úřední zápisy, které byly často vedeny ledabyle a i se zpožděním několika dní, protože takových událostí byly v Praze denně desítky. Záleželo jen na paměti a pečlivosti farního zapisovatele, jestli na něco náhodou nezapomněl. Další pražskou komplikací je to, že v Praze se až do první republiky mluvilo (a do matrik zapisovalo) většinou německy. Naštěstí zápisy se opakují a slov, kterých se při nich používá, není mnoho. Vystačíte si proto se školní němčinou a pár naučenými výrazy. Oříškem mohou být pouze místní názvy (Pelhřimov – Pilgram, Otvovice – Wotvowitz) nebo nemoci, na které dotyčný zemřel a které už dnes pomalu neznáme ani česky.

I tak se jen podle dat a míst narození dostal pan Svoboda z dědečkovy strany pohodlně až k praprapradědovi narozenému v roce 1810, který byl "rodákem pražským a ctihodným měšťanem" a v současné době objevil i první stopu po jeho otci. Zjistil, že předkové z této pražské větve byli mistři obuvníci, mistři rukavičkáři a mistři krejčí. Asi polovina narozených dětí umírala do věku 3 let, často také na prahu dospělosti. Rodiny mívaly 5 až 6 dětí. Muži z rodu se dožívali 60 až 70 let, každý druhý muž se znovu oženil a měl další potomky, protože ženy umíraly dříve, kolem 40 let, pravděpodobně z důvodu četných porodů a starostí s dětmi. Nemoci, na které se v 19. století nejčastěji umíralo, byly zápal plic nebo úbytě, a to většinou v zimě. Malé děti umíraly na "psotník" nebo "slabost". Toto všechno vyčetl jen v matrikách, bez studování dalších materiálů.

A jak to tedy bylo se šlechtickými předky? Vydejme se po babiččině stopě do středočeských Otvovic za jejím dívčím jménem Machalická. "Pátrání v matrikách šlo z počátku celkem snadno. Zápisů bylo ve srovnání s Prahou málo, byly psány krasopisně a česky. Paní matrikářka v místně příslušné matrice v Brandýsku byla velmi vstřícná a vyhledala i příbuzné, o kterých jsem já sám vůbec nevěděl," popisuje pan Svoboda. Tam se také našel zápis o prastrýci Janu Machalickém, který zahynul při důlním neštěstí v roce 1907. "Když na vlastní oči čtete, že váš, byť vzdálený předek umřel v dole na otravu kysličníkem uhelnatým, je vám z toho trochu divně. Stejně tak z toho, jak často nacházíte úmrtní zápisy malých dětí, nebo z objevu, že praprababička umřela při tak velké epidemii cholery, že lidé ztratili víru v Boha a zbourali kvůli tomu místní kapličku," říká pan Svoboda.

Vše postupuje hladce až do chvíle, kdy zápisy náhle končí zápisem o svatbě dosud nejstaršího z rodu, Václava, v roce 1819. O jeho přesném datu narození nejsou zprávy, jen to, že se ženil ve věku 22 let. To mohlo znamenat, že se narodil kdykoliv v letech 1796-1798, záleží na tom, jak farář počítal měsíce do odžitých let. Pan Svoboda důkladně propátral všechny matriky narozených z těchto let, ale po jménu Machalický už nikde ani stopy. To je divné, uvážíme-li, že Václav měl 11 dětí, a ty nezůstávaly v počtu potomků nikterak za ním. Otvovice musely být jménem Machalický v 19. století doslova zaplavené. Ale co bylo předtím? Hodně naděje vkládal pan Svoboda do místní kroniky, existuje-li. Zavolal proto na obecní úřad přímo starostovi Otvovic, který jej odkázal na kroniku obce psanou rodákem panem Landou. V té narazil pan Svoboda na následující pasáž:

"Dle lidového podání ve válkách napoleonských prchal před vojskem ze severu od České Lípy sklář, Antonín Machalický. Po celých 16 neděl byl na cestách s rodinou, koňským povozem a dobytkem. Ponejvíce skrýval se v lesích. Dostal se roku 1814 do zdejší obce – snad věděl, že je v místě sklárna – usadil se zde a na malém kopečku nad silnicí u sklárny postavil hostinec. Byl prý to člověk zámožný, neboť přivezl si dosti peněz v truhlici a cínové nádobí. Živil se povoznictvím a rozvážením skla ze zdejší sklárny. Zahynul někde na cestách." … Zámožný… že by to byla ta šlechtická stopa?

Pomoc vyšší moci

Co teď s tím? Kde pokračovat v pátrání? Skláren bylo na začátku 19. století v severních Čechách doslova mraky. Pan Svoboda začal shánět prameny o sklářských hutích kolem České Lípy. Zasáhla snad vyšší moc a hned u první sklárny, Nová Huť u obce Svor, narazil na podobnou historku o hostinci na kopečku u sklárny. Autorem článku o této zaniklé sklárně byl pan Michal Gelnar, dlouholetý ředitel sklářského muzea v Novém Boru a přední odborník na historii českého sklářství, autor scénáře seriálu Československé televize "Synové a dcery Jakuba skláře". Pan Svoboda jej neváhal kontaktovat a udělal dobře: pan Gelnar si jméno Machalický vybavil ihned a doporučil obratem k prostudování několik konkrétních dobových publikací. O skláři Machalickém se tam hodně psalo:

"…Volný čas, který zbýval tovaryšům v době tavení skloviny, byl využit na potulky v lesích a přivedl je k lásce k přírodě, často ale k té, která se dala snísti. Mnoho mezi nimi bylo těch, kteří propadli vášni pytlácké. V Nové Huti byl to zvlášť tovaryš Václav Machalický, jehož lesní personál pilně hlídal…" po tom následuje historka o hojnosti zvěřiny na křtinách u jeho kmotra Rederera, což kmotr vysvětlil tím, že koupil pět liber zvěřiny od neznámého člověka na ulici v České Lípě. Další historka se týká návštěvy místní hospody:

"Za horkého odpoledne 7. srpna 1807 se lesní adjunkti zastavili v hutní hospodě, kde byla právě ‚muzika‘, usadili se ve světničce vedle tančírny a dali si přinést, prý pro ulehčení hostinskému, na stůl hrnec piva. A tu přišel první Machalický a nabral si do prázdné sklenice z hrnce piva, po něm tavič Rederer. Zvláštní to věru provokační nápad! Když se to několikrát opakovalo, a po třetí přišel pro pivo kuličník a bylo mu bráněno, tu počal vyhrožovati, a když přišel počtvrté, tu jej písař vyhodil ze světničky. Nato vskočil do místnosti Machalický; adjunkt Svěcený mu domlouval a vyčetl mu jeho lesní tresty. Machalický nadav mu ‚Spitzbub‘, zbil je se svými kamarády do krve." … tady tedy asi bude ten důvod příjezdu do Otvovic: ne útěk před napoleonskými vojsky, ale docela obyčejně před policií. Pravdou je, že skláři byli privilegovaná skupina, panstvo je potřebovalo, protože jim vydělávali pěkné peníze. Byli to svobodní občané a mohli dokonce vlastnit hospodářská zvířata, což bylo poddaným zapovězeno. Odtud tedy ten povoz a majetek.

Sklář Machalický nebyl ale jen výtržník, podle všeho to byl i šikovný sklář, protože jej lákali k sobě majitelé jiných hutí i v cizině, aby k nim šel pracovat. Majitel Nové Huti mu ale nedovolil odejít. Možná proto na jeho území u Svoru tak řádil. Dále je skláři Machalickému věnována i pasáž v knize "Paměti babičky Kavalírové", kde otci budoucí manželky zakladatele slavných skláren Kavalier, v době jejich pobytu v Otvovicích přenechával své pracovní místo v tamní sklářské huti v době, kdy byl sám na obchodních cestách se sklem, aby mohl alespoň trochu zabezpečit početnou rodinu.

O Václavovu vnukovi Janu Machalickém, který podle dobových článků z novin skutečně zachránil několik horníků, aby při posledním návratu do dolu pro zbylé kamarády sám zahynul, byly složeny dokonce dvě tklivé písně.

Hospodu v Otvovicích, kterou postavil Václavův syn Antonín, nepropil kupodivu nikdo z divokého rodu Machalických, ale v roce 1924 manžel Václavovy vnučky Bohumily, předtím mistr rukavičkář a ctihodný měšťan pražský… a koneckonců i otvovický, neboť byl členem místního zastupitelstva.

Pana Svobodu teď čeká výprava do Vídně a na jižní Moravu do okolí Police, tentokrát po stopách jeho tatínka. Tam bude pátrat po tom, kde se v jeho DNA vzal zvláštní haplotyp, který se momentálně v ČR vyskytuje právě jen u jejich rodu, a jeho pradávné kořeny jsou tedy někde v oblasti Blízkého východu, Galileje a severního Egypta… Odkud tedy pochází jejich rod?

Co říkáte – nestojí za to zahodit předsudky, že to nezvládnu, a vrhnout se do dobrodružství pátrání po předcích?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2013.