Nocoval jsem kdysi v hotelu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Před usnutím jsem přemýšlel o Otokaru Březinovi, který tu mnoho let pobýval. Vstřebával jsem do sebe tiše jeho verš "Nekonečností čekají na nás jiná slavnější jara, věčností hřmící písně vysvobození".

V oné posvátné chvíli mezi bděním a spánkem jsem formou imaginace spatřil, spíše prožil celou Březinovu velikost: v kosmickém prostoru zde zůstal natrvalo vyzářen živý otisk jeho grandiózního ducha v imaginaci průhledně zlatavého chrámu, podobného mohutnému oltáři, zářícího na pozadí nekonečna Božím zasvěcením do dálek i do naší národní duše. Je to trvalá inspirace pro náš národ, spíše její možnost. Ve zlomku vteřiny jsem pochopil, že tento duch nakročil svým Uměním do kategorie skutečných Zasvěcenců.

Škoda že národ o ničem takovém téměř neví. Většina netouží po vyšším a volí raději falešnou bodrost podle svého, třeba se ztotožní se Švejkem – v četbě i postojích. Němci si cení a čtou svého Goetha, Schillera, Nietzscheho aj., Rusové svého Dostojevského či Tolstého, my máme své duchovní velikány jako Purkyněho, Bílka, Zeyera či Březinu a nevíme o nich téměř nic.

Poslední z uvedených píše moudře i o zvířatech. Málo si uvědomujeme, že jsou to naši mladší bratři a lidstvo bude jednou, v dálné budoucnosti, vracet zvířecí říši obrovský dluh za odvěké pojídání jejich těl i za zotročování v zemědělství, dopravě, sportu apod. Na vyšším stupni vývoje bude pokročilé lidstvo pečovat o vývoj zvířat ve věčné spirále bytí asi podobně, jako dnes pečují andělé o nás.

V rukopisné pozůstalosti Březiny čteme: "Ale zákon zvířete není zákonem lidským; zvíře následující zákona svého dosahuje štěstí, o němž nemáme potuchy; dosahuje spojení s božstvem, žije v propastném prožívání přítomnosti, které někteří myslitelé – a nikoli bez příčiny – porovnali s extází mystiků. Ale následuje-li člověk zákona zvířecího, trpí; ztratit se přítomnosti, vyhladit minulost a budoucnost ze svého života není mu dáno; člověk má svůj zákon, jehož prvních několik písmen naučil se slabikovati utrpením dlouhých tisíciletí. A naučili ho to velcí lidé, v nichž moudrost a zkušenost celého kmene vyzrála v lásku."

Sháníme se někteří po co možná nejexotičtějších námětech na meditace. Může to být jednodušší. Krom meditací na květiny (o tom možná jindy) je možné a dobré se ztišit, soustředit a co nejpozorněji a nejplněji se vžít i do zvířete, až ho nazříme v jeho podstatě, odlišnosti i nevinnosti. Téměř se na chvíli staneme jím. Pak jsme jeho poznáním do hloubi naplněni. Nepodaří se to snad hned plně, ale trochu ano. Vnímáme i jeho klid či pohyby, často ničím "logickým" (z našeho pohledu) nevyvolané. Jaká je v tom volnost. Zkoušet to, co nejkoncentrovaněji může každý. Nebudeme pak mít touhu zvíře pohladit jen rukou, ale pohladíme ho celou duší. A nezáleží, zda to budeme dělat u koně, psa, kočky či slepice. Při ztišeném pozorování či jen představování a "vetkání" se do "vědomí" toho tvora, ustává veškerá lidská navyklá citovost, protože jsme (aspoň trochu) s ním. Pak už nelze hovořit ani o "lásce" v běžném citovém smyslu, protože se dostáváme aspoň na okraj, na kousíček jeho spolubytí jakožto božího bratra (jsou to velká slova, ale jinak to napsat nelze). Jsme pak s ním o něco víc, než když jsme to necvičili a tohle spolubytí, i kdyby to bylo jen na pár vteřin, třeba i při náhodném setkání s nějakým zvířetem, je větší a reálnější sounáležitost než rozplývání se v osobním citu "lásky" (někdy se kocháme víc vlastním citem než skutečným zvířetem) či přemrštěném podstrojování domácím rozmazlencům, které přispívá někdy i k degeneraci jejich přirozeného života a lenivě pasivní náladě, což jim neprospěje. Takto můžeme, byť snad nepatrně, pomáhat zvířeti ve vývoji k vyššímu stavu vědomí. Drtikol se dlouho zavíral při svých meditacích se svým vlčákem, aby pracoval na jeho vývojovém postupu. Takové "polidštěné" (v tom lepším smyslu) zvíře vnese po smrti tuto kvalitu i do skupinové duše a tedy jsou jí obohacena i další zvířata. Něco podobného může dělat každý z nás, někdy účinněji, jindy to budou jen první pokusy.

Dascalos například radí, že si můžeme vytvářet i co nejživější představu nějakého zvířete, kterého se bojíme, třeba hada. Můžeme si ho představit, snad zlatého, krásného, jak jej držíme s láskou na obou rukou, on nechce ublížit nám, ani my jemu. Když touto představivostí někdo vytvoří dostatečně silného elementála, který už zůstává v jeho auře, pak může chodit bezpečně i džunglí, protože hadi jej vnímají přátelsky a nezaútočí. To uměli jogíni a světci, chodící mezi šelmami. Neznali návody na tyto praktiky, ale spontánně jimi žili. "Světci milovali. V tom je celé jejich tajemství" (Lacordaire).

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2013.