Je na světě nějaká spravedlnost?

"Už několik let se snažím vylepšit si svůj zdravotní stav, ale pořád se mi to nedaří," říkala mi paní Soňa (věk 46 let, vdaná, matka tří synů). "Snažím se pozitivně myslet, navíc nejím maso, nepiji alkohol, nekouřím, cvičím jógu, provádím dechová cvičení, sportuji, jím ovoce a zeleninu… Už nevím, co bych ještě zlepšila, aby se to na mém zdraví projevilo. Moje otázka zní: Je na světě vůbec nějaká spravedlnost?"

"Asi ne, protože mám stále angíny, bolí mě záda i hlava, trpím na migrény. Ale moje tchýně, která je prototypem nezdravého životního stylu (kouří jednu cigaretu za druhou, ráda si přihne) a navíc na všechny strany vysílá negativní energie (nadává, pomlouvá, nikomu nic neodpustí, jen stále všude kalí vodu, mně osobně ubližuje, jak může…) je mnohem zdravější nežli já? Pořádně mě to štve! Já se tolik snažím a nic a ona je příšerná a k tomu mnohem zdravější nežli já. Jak je tohle vůbec možné? Proč ona nestůně, a já se z nemocí nemohu vymotat?"

Taky znáte kuřáky, kteří se dožili vysokého věku a proti tomu střídmé a zdraví hledající lidi, kteří jsou na tom podobně jako paní Soňa? Existuje tedy nějaká spravedlnost nebo s tím nic dělat nejde a musíme svoje nemoci – i agresivitu lidí – nějak přetrpět a život jako takový vlastně nemá žádné pozitivní řešení, je to snůška trápení a nespravedlností?

Ty, ty, ty…

Takto na nás prstem hrozila církev z kazatelen kostelů po dlouhá staletí. A my (přesněji naši předci, kteří to přenesli až na nás) církvi věřili. Zprvu museli mít jiný názor, nežli církev, znamenalo podepsat si rozsudek smrti a skončit třeba i na hranici. Církev z bible na jednom ze svých koncilů vyškrtla slova o inkarnaci. O tom, že se na Zem rodíme opakovaně. A my jsme její názory: že existuje jenom jeden život a po něm už nic nebude, přijali za své.

Pravda nám byla staletí zakazována, až jsme se od ní vzdálili a přestali jsme ji hledat.

Proto teď tak často odchází k tomu, že o spravedlnosti života pochybujeme, trápíme se, ztrácíme naději, jsme nemocní, chybí nám radost i smysl žití. Okleštěný pohled na věc – bez připuštění širších souvislostí – je tak rozšířený, až se pro mnohé stal přirozeností. Co nám před staletími církev do života násilně nasunula, to nám tenkrát muselo stačit. Ale doba je teď jiná a je krásné, že se pravda tak vehementně hlásí ke slovu. Říká: "Jsem tu a nebojte se, že všechno je jinak, nežli jak jste si to dosud mysleli." A jednou z nápověd, jak to s pravdou je, jsou právě naše nemoci. Paní Soňa hledá, snaží se poznat hlubší souvislosti života; pro další střípky pravdy se nabídla. Touží po zlepšení a dokonce už i určité kroky provádí v praxi: jí zdravěji, cvičí… Teď jen zbývá nezůstat na půlce cesty a postoupit dál.

Nemoc jako výzva

Představme si život člověka jako stoupání nahoru po pyramidě, kdy na jejím vrcholku, úplně ve špičce, vidíme dál, nežli když stojíme na spodním schodě. Čím výš se dostaneme, tím víc se nám rozjasňuje vnímání. Obsáhleji chápeme, co je dobro a co zlo. Lépe dokážeme zařadit moudrost do každodenních úkonů. Paní Soňa nebude žádný začátečník, aby stála na pyramidě úplně dole. Člověk, který přemýšlí jako ona, na sebe prozrazuje, že nejenom teď, ale i v minulosti o dobré věci usiloval. Touha jít životem řádně se v člověku nebere ze dne na den, často trvá i mnoho století, nežli si k takovýmto postojům dojdeme. A Soňa a lidé jí podobní bývají těmi, kteří v minulosti i vedli skupiny lidí jako pozitivní duchovní průvodci. Ale ty životy jsou pryč, při zrození procházíme tzv. bránou zapomnění, takže si na úrovni rozumu po příchodu do nové inkarnace nic z minulosti nepamatujeme. Všechno však v nás ví naše duše. Ta paní Soně napovídá, aby o své tělo i nitro smysluplně pečovala. A proč není zdravá, když o ní tvrdím samá pozitiva, proč je na tom zdravotně hůř nežli paní tchýně? Za to "může Řád"… v němž na každém schodě pyramidy existuje určitý objem úkolů, kterými máme povinnost bez ztráty kytičky projít, všechny je beze zbytku splnit. Úkoly dole jsou jednodušší, schod od schodu vidíme dál, tak i náročnost úkolů s každým vyšším schodem stoupá.

S čím tedy při léčení paní Soni začít?

Nejprve se – jako každý nemocný, který se touží uzdravit – musí vymanit z pomýlení šířených mezi nás ústy církve, že život je jenom jeden, nic nebylo před ním a nic nebude po něm. Dokud toto uvěznění sebe v nesmyslech neodloží, není jí pomoci. Proč? Protože v jednom tomto dílčím životě, kdy jde o plnění úkolů na jednom z mnoha schodů pyramidy, rozuzlení nenajde! Tchýně může dál kouřit a pít a vulgárně se vyjadřovat o všech kolem a ani k tomu nemusí být nemocná. A paní Soňa – pokud nevědomosti a trápení neodloží stranou – se může dostat k nemoci vážnější, třeba i k rakovině.

Informace o karmě

První krok k vyléčení paní Soni je v nastudování informací o karmě, aby byla schopná pohlédnout na svoji tchýni jako na člověka, jemuž je dovoleno prozatím poměrně hodně – a zatím i bez zjevných následků – hřešit. Tchýně je na takovém stupni vývoje, kde byla paní Soňa třeba před třiceti životy. Nachází se, měřeno pohledem pyramidy, dost dole. A tam je vedle malého rozhledu i širší základna pro "lumpačení", takže má větší prostor pro nepravosti, nežli paní Soňa u vrcholu. A v čem je spravedlnost? V tom, že každý stupeň vývoje skýtá určitý rozhled a k němu patří konkrétní balíček učební látky korespondující právě s tou příslušnou úrovni. Že se to paní Soně nezdá, že se v tom neumí vyznat? Ale to je možné! Není dosud na vrcholu pyramidy, aby bez omezení viděla do všech stran a učební látka její i všech kolem jí byla nad slunce jasná.

Teď jsou jako dva psi zakousnutí do sebe: tchýně po ní startuje, paní Soňa je z toho nešťastná a smutná. S každým útokem roztrhne tchýně Soně energetický obal a jako upír z ní vysaje energii. Ta pak Soně schází – a je víc a víc nemocná. Ani jedna se v tomto vztahu řádně nevyvíjí, obě stagnují. Nedá se dělat nic jiného, nežli aby alespoň jedna z tohoto zápasení vystoupila. A čekat, že to udělá tchýně je sice možné, ale ona se může k posunu řádným směrem odhodlat třeba až za dvacet životů. Paní Soňa musí jednat hned. Nutně potřebuje zvládat učební látku na svém schodě, která zní: "Nenech si ubližovat (dosud odevzdáváš energii v marném boji s agresivitou, to nedělej). Přestaň se zlobit a trápit, nebojuj, život není o boji, ale o přijetí toho, co je, o odpuštění všeho a všem – i sobě. O uklidnění se, a o řádných rozhodnutích završených smysluplnými činy. Hleď si sebe a nezdržuj se agresivitou ostatních. Až toto zvládneš, sdružuj se s lidmi, kteří jsou stejně jako ty pozitivně naladěni, a podílej se na tvoření pěkných věcí. Jíst zdravě a cvičit je bohulibé, ale je to jen začátek. A ty nutně potřebuješ postoupit dál."

Odpouštění a přeměna negativních myšlenek a vět na pozitivní

Druhý krok k vyléčení je odpouštění – dokud se Soňa neuvolní ze "zakousnutí". Tak dlouho bude tchýni odpouštět, až ta ji ničím nevyvede z míry. Tchýně si třeba do konce tohoto života bude vést svou a možná z toho ani neonemocní. (Může žít tzv. na dluh a výsledek současného konání si odnese do života příštího, kdy se může narodit s dechovými či jinými potížemi.) A jak paní Soňa uvidí, že má odpuštěno dost? Bude to v okamžiku, kdy tchýně se bude chovat stále stejně jako dosud, ale Soňu to nevyvede z míry a nebude mít nelibé pocity a nepříjemné nálady.

Odpouštěním si posilní svůj charakter, vytvoří si dostatečnou duchovní ochranu. Nebude samozřejmě s tchýní souhlasit, ale bude natolik silná, že si od ní nenechá ubližovat. Napadne-li ji negativní myšlenka typu "Nic tady nemá smysl, vždyť já se tolik snažím a k ničemu pořádnému to nevede, jsem pořád nemocná" apod., neuzavře se v tomto nápadu, jako by to byla pravda pravdoucí. Nesloží ruce v klín a nebude bezmocně stagnovat. Naopak! Naučí se s negativními myšlenkami a větami pracovat! A jde to vůbec? A jak se to dělá? Jde negace využít pro zdraví? Ano a dělá se to tímto způsobem: Negativní myšlenka či věta se přeruší třeba v polovině – hned jak si jí všimneme. Netrápíme se tím, co nám jde hlavou nebo co říkáme, ale v negacích, které následně způsobují nemoci, rázně odmítneme pokračovat.

Negativní větu či myšlenku utneme třeba v půli a dokončíme ji kladně, tím se její náboj z nemocného přemění na zdravý.

Takže zdravá věta či myšlenka bude ve finále vypadat takto: "Nic tady nemá smysl, vždyť já se tolik snažím a k ničemu pořádnému to nevede, jsem pořád nemocná, ale otevírám náruč, aby ke mně mohly přijít nové poznatky, kterými si ke zdraví dojdu, dávám si šanci vše v pohodě zvládnout." Jak vidíte, úvod věty zůstává stejný, za ním se dá kouzelné slůvko ale, které úvodní negativní část vyruší. Věta se dokončí kladně – a tím pádem celá i kladně vyzní!

Přeměna negativních nápověd na pozitiva je vedle odpouštění nejdůležitější záležitost, kterou – chceme-li si upevnit zdraví – nutně musíme zvládnout a denně ji praktikovat. K tomu je třeba unést, že žijeme v duálním světě (v němž existuje dobro i zlo) a dokud nejsme na vrcholu pyramidy, tak se nám negativa tlačí do myšlenek v podstatě neustále. Skrze tyto tlaky negací je nám předkládáno, co ještě potřebujeme na svém "schodě" zvládnout. A tak se negacemi nenechme deprimovat, naopak: využijme je k růstu – v co největším klidu je pozorujme a přeměňujme na pozitiva.

Plnění svého životního poslání

Třetí krok je plnění svého životního poslání. První dva kroky byly přípravné k tomu, aby paní Soňa vůbec byla schopná uvidět sebe jako člověka na cestě, člověka, kterému jeho nemoc napovídá, že něco nedělá řádně. Prvními dvěma kroky se začne z nepříjemností vymaňovat, karmu jako takovou přijímat, na lidi, na nemoci, na situace přestane žehrat. Dojde jí, jaká jsou nerozlučná propojení mezi tím, co si myslí, co říká a co žije a mezi stavem jejího těla. Přebere plně zodpovědnost za své zdraví a nechá lidi kolem na pokoji. Přijme, že ne všichni s ní musí souhlasit a ne všichni se chtějí v tomto životě pohnout řádným směrem dál.

Hodně lidí spí a vývoj a pokrok jim nic neříká. Ale paní Soňa mezi ně patřit nesmí! A to jí právě její zdravotní stav napovídá. Má na víc, nežli na trápení se a na beznaděj. Je tu z jistého úkolu, má povinnost promluvit do zvládání karmy nejenom své osobní, ale určitě i celého národa. K tomu je vyzývána, k tomu má povinnost si na svém "schodě" dojít. Tchýně ji na nějaký čas poškádlila, ale dál s ní ztrácet energii i čas, zaměstnávat se jejími nedokonalostmi, nechat se od ní zdržovat, to nesmí. Měla by už být se svým uvažováním a konáním dál.

Toto vše, co jsem jí takto vysvětlovala – už měla mít paní Soňa zvládnuté a potom by samozřejmě nemocná nebyla. A když to zvládnuté dosud nemá, musí to teď co nejrychleji dohnat. To je jediná cesta ke zdraví – "nespat". A spíme-li a nemoc nás probudí, vytěžit z ní v tom nejlepším slova smyslu co nejvíc a vědomě vývojem postoupit dál.

Obecně platí, že zvládat máme právě to, co nám nevoní, co nás trápí a provokuje a je nám zatěžko to žít (v tom je ukrytá naše probíhající učební látka). Samozřejmě, že život je ve své podstatě pozitivní, a úkoly jsou Božsky krásné! Ale nežli toto poznání učiníme, často nás ze spaní (ze setrvačnosti žití, v níž není ani zrnko moudrosti) probouzí právě nemoci a další trápení.

Duální svět, láska univerzální a naše zdraví

Chodíme k lékařům, k léčitelům, snažíme se uzdravit sami – a informace o hlubších příčinách nemocí nám běžně chybí. Víme toho ale dost o duchovní stránce nemocí, o našem žití začleněném do Vesmírného Řádu? Cesta, kdy budeme umět moudře uvažovat, pohled na lidi kolem i na nemoci si v duchu karmy poopravíme a vědomě sebe povedeme ke zdraví a následně i ke svému životnímu úkolu, ta je rozprostřena před námi všemi. Už víme, že svět, ve kterém žijeme, je duální. Neboli vedle zářivých možností je tu spousta protivenství. K paní Soně se dostalo skrze tchýni, k vám třeba prostřednictvím vašich rodičů či sourozenců, dalších příbuzných či lidí z práce, sousedů, politiků, situací… které vyhodnocujete jako nepříjemné. Nejsou to však podrazy od života, jsou to výzvy k tomu, abychom na své osobní cestě postoupili řádným směrem a současně svým příkladem posvítili na cestu i lidem kolem. Jestli tomu budeme říkat uzdravování či vznešeněji šíření lásky univerzální, to už je na nás.

A ať si o karmě, o nemocech a zdraví, o vztazích i životním poslání myslíme, co chceme, ať se nám zákonitosti žití líbí nebo ne, cesta po pyramidě je nevyhnutelná pro všechny, v tom jsme si bez rozdílu rovni. Jsme v energiích Řádu, nikde jinde se žít nedá, protože žádné prostředí, kde by Řád nebyl, neexistuje. Cesta s úkoly tu byla už před naším narozením a naším skonem nezmizí ani se v ničem nepozmění. Počká si, až se nám bude chtít "Ji" – Cestu, Řád, Moudrost – začít respektovat a za to nás odmění pevným zdravím… (anebo nemocí, pokud si trváme a dál budeme trvat na svých pomýleních).

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2013.