V našem kostele v Huntington Beach ke mně přišel malý chlapec, protože mě slyšel mluvit o Dětské bance. Potřásl mi rukou a povídá: "Jmenuji se Tommy Tighe, je mi šest let a chci si u vaší Dětské banky vzít půjčku."

Odpověděl jsem mu: "Tommy, právě od toho tu Dětská banka je. A dosud také všechny děti své půjčky splatily. Na co ji potřebuješ?"

"Od čtyř let mám plán, jak to zařídit, aby byl na celém světě mír. Chci si dát vyrobit samolepky na auto s nápisem ,MÍR. PROSÍM VÁS, UDĚLEJTE TO PRO NÁS, PRO DĚTI!‘ a s podpisem Tommy."

"To mohu jen schválit," odpověděl jsem. Tommy potřeboval 454 dolarů, aby mohl zaplatit 1000 samolepek. Dětský podnikatelský fond Marka Victora Hansena podepsal šek pro tiskárnu, která samolepky vyrobila.

Tommyho tatínek mi zašeptal do ucha: "Jestli vám tu půjčku nesplatí, zabavíte mu kolo?"

"Ne," uklidnil jsem ho. "Musím to zaklepat na dřevo. Ne každé dítě je od narození poctivé, morální a ne každé jedná hned podle etických zásad. Musíme je tomu teprve naučit. Ale věřím, že nám Tommy zaplatí." Jestliže máte dítě, kterému už bylo devět, nechte ho pracovat za peníze na něčem poctivém, morálním a etickém, aby se těmto principům naučilo co nejdřív.

Dali jsme Tommymu nahrávky všech mých kazet. Každou si poslechl jedenadvacetkrát, dokud neměl veškerý materiál v malíčku. Hlavní myšlenkou bylo: "S prodejem vždy začínejte u nejvýše postavené osoby." Tommy přesvědčil tatínka, aby s ním jel za Ronaldem Reaganem. Tommy zazvonil na zvonek a vrátný mu otevřel. Tommy ve dvou minutách předvedl neodolatelnou prezentaci své samolepky na auto. Vrátný sáhl do kapsy, dal mu dolar padesát a řekl: "Dej mi taky jednu. Chvilku počkej, seženu pana bývalého prezidenta."

Zeptal jsem se: "Proč jsi mu ji nabízel?" "Na těch kazetách říkáte, že se zboží má nabízet všem," bránil se. "Máš pravdu, je to moje vina," přiznal jsem se.

Tommy poslal samolepku Michailu Gorbačovovi s účtenkou na 1,50 amerického dolaru. Gorbačov mu dolar padesát zaplatil a přiložil svou fotku s nápisem: "Usiluj o mír, Tommy," podepsán "Michail Gorbačov, prezident".

Sbírám podpisy, a proto jsem Tommymu navrhl: "Za Gorbačovův podpis ti dám 500 dolarů." Odpověděl mi: "Ne, díky, Marku."

"Tommy, vlastním několik podniků. Až vyrosteš, rád bych tě u sebe zaměstnal."

"Děláte si legraci?" odpověděl mi. "Až vyrostu, najmu si já Vás."

Nedělní vydání novin Orange County Register přišlo s titulním článkem o Tommym, Dětské podnikatelské bance a o mně. Marty Shaw, novinář, který s Tommym udělal šestihodinový rozhovor, napsal skvělé interview. Marty se ptal Tommyho, jak si myslí, že ovlivní světový mír. Tommy mu odpověděl: "Nemyslím si, že jsem na to už dost velký. Aby člověk dokázal zastavit všechny války na světě, musí mu být tak osm, devět let."

Marty se zeptal: "Máš nějaké vzory?"

Tommy přitakal: "Tatínka, George Burnse, Wallyho Joinera a Marka Victora Hansena." Tommy má na vzory dobrý vkus.

O tři dny později mě volali ze společnosti Hall mark, která vyrábí pohlednice. Jeden z jejích obchodních partnerů jim faxoval kopii onoho novinového článku. Chystali nějakou konferenci v San Francisku a chtěli, aby na ní Tommy promluvil. Koneckonců věděli, že si Tommy stanovil celkem devět cílů:

1. Zjistit cenu
2. Nechat si natisknout samolepky
3. Zařídit si půjčku
4. Zjistit, jak nejlépe informovat lidi
5. Získat adresy vůdčích osobností
6. Napsat dopisy všem prezidentům a představitelům ostatních zemí a poslat jim zdarma po jedné samolepce
7. S každým mluvit o míru
8. Jít za majitelem trafiky a vyložit mu, o co usiluji
9. Promluvit ve škole

Hallmark požádal mou společnost "Kdopak to mluví?", aby zajistila Tommyho účast na schůzi. K projevu sice nakonec nedošlo, protože zbývající dva týdny byly na organizaci příliš krátká doba, ale jednání mezi Hallmarkem, mnou a Tommym bylo zábavné, povzbudivé a posilující.

Joan Roversová pozvala Tommyho Tighea do své televizní show, kterou přenáší několik kanálů. I jí někdo faxoval onen novinový rozhovor s Tommym.

"Tommy, tady je Joan Riversová," představila se. "Chtěla bych tě pozvat do své televizní show, kterou sledují miliony lidí."

"Výborně," odpověděl Tommy. Nevěděl o ní, ani co by se za nehet vlezlo.

"Zaplatím ti 300 dolarů," navrhla Joan.

"Výborně," souhlasil Tommy. Tolikrát poslouchal mé kazety Prodávejte se draze, že mu přešly do krve a věděl, jak má pokračovat: "Je mi jenom osm let, takže nemůžu přijet sám. Můžete si dovolit zaplatit také za moji maminku, že, Joan?"

"Ano," přitakala.

"Mimochodem, právě jsem se díval na show Životní styl bohatých a slavných, a tam k pobytu v New Yorku doporučovali Trumpův hotel Plaza. Mohla byste to zařídit, Joan?" "Mohla," odpověděla.

"Také tam říkali, že když je člověk v New Yorku, měl by se podívat na Empire State Building a na Sochu svobody. Mohla byste nám sehnat vstupenky?" "Mohla..."

"Výborně. Už jsem Vám řekl, že maminka neumí řídit? Takže nám půjčíte svou limuzínu, že?" "Jistě," řekla Joan.

Tommy na Show Joan Riversové nadchl Joan, štáb a živé i televizní obecenstvo. Byl tak milý, zajímavý, autentický a tolik toho už dokázal. Vyprávěl tak úchvatné a přesvědčivé příběhy, že posluchači najednou zjistili, že sami od sebe tahají peníze z peněženek a okamžitě si chtějí nějakou tu samolepku koupit.

Na konci show se Joan sklonila k Tommymu a zeptala se: "Tommy, opravdu si myslíš, že díky tvé samolepce zavládne na celé zemi mír?"

Tommy jí nadšeně a se zářícím úsměvem odpověděl: "Prodávám samolepky teprve dva roky, a už padla Berlínská zeď. Nemyslíte, že mi to docela jde?"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.