Určitě si pamatujete okřídlenou reakci na novinky, která zní "Již staří Římané…" Na tuto větu jsem si vzpomněla ve chvíli, kdy nově zvolený prezident představoval svou půvabnou dceru jako první slečnu, která se bude s maminkou dělit o povinnosti, které jinak spadají na partnerku hlavy státu.

Jde o uspořádání, které je sice překvapivé, ale v dějinách našeho státu není rozhodně první. První slečnou byla totiž už dcera našeho prvního prezidenta – doktorka Alice Masaryková. Svým životem nepochybně patří do galerie silných a zajímavých žen, které byly inspirativní za života a inspirativní jsou i v době, kdy se s pozemským životem dávno rozloučily. V rodině budoucího prezidenta se narodila 3. května 1879 ve Vídni. Vzhledem k tomu, že přesně nevíme, v kolik hodin se narodila, nevíme, zda je Luna v Panně nebo ve Vahách. Vzhledem k průběhu jejího života bych hlasovala spíše pro Pannu.

Alice byla prvním dítětem, po kterém následovali ještě dva bratři a dvě sestry (jedna z nich zemřela ještě jako dítě). Rodinné prostředí bylo u Masaryků velice zajímavé a silně se odlišovalo od všeho, co bylo v té době obvyklé. Dětmi se zabývali oba rodiče, v rodině se pořádaly debatní večery, kterých se děti mohly účastnit a dokonce směly klást otázky. Není tedy divu, že Alice začala studovat vyšší dívčí a následně dívčí gymnázium Minerva. V roce 1898 odmaturovala a přihlásila se na medicínu. Jde o rok, kdy jí Saturn tvoří kvadraturu na Marse a Jupitera v Rybách – takže není divu, že na medicíně dlouho nevydržela. Důvodem odchodu byla podle jejích životopisců patrně vada zraku, kterou trpěla. Když nosila brýle, spolužáci se jí smáli. Když je odložila, zase nic neviděla. Dnes, kdy jsou brýle skvělým módním doplňkem, který nosí i lidé, co mají zrak jako ostříž, si dovedeme jen těžko představit dilema, před kterým stála. Z hlediska horoskopického naznačuje podobný vývoj sekundárně direkční Slunce, které v tomto období prochází přes radixového Pluta.

Zároveň jde o období, které je pro celou rodinu hodně náročné. Po bojích o Rukopisy, které probíhaly ve druhé polovině osmdesátých let, přišla koncem let devadesátých Hilsnerova aféra. Obě záležitosti postavily otce Masaryka proti zfanatizovanému davu, který se řídil emocemi a ani rozumné argumenty ani právo nebral v úvahu. Rodinu to, že mají otce v podstatě psance, sice semklo, ale matce Charlottě nepříjemná atmosféra vyvolala a později prohloubila to, co tehdejší lékaři označovali jako melancholii, a co bychom my dnes patrně označili jako endogenní depresi. O tom, jak tyto dny prožívala mladičká Alice, moc nevíme. Doby, kdy se lidé a zvláště děti celebrit nebo vynikajících lidí vůbec chlubí nesnázemi, které v mládí zažili, a kdy se se vším jde na veřejnost, byly ještě velice vzdálené. Na přelomu předminulého a minulého století se hlásalo, že co se doma uvaří, to se má doma taky sníst. Pokud Alice nevěděla, co má dělat, asi si spíše v noci zaplakala do polštáře, než aby vůbec uvažovala o tom, že by se někomu mohla svěřit a požádat ho o radu. Oporou jí možná byla víra, která byla pro Charlottu denním chlebem (pocházela z rodiny francouzských hugenotů, kteří raději odešli z vlasti než aby své přesvědčení zapřeli), a k víře se velmi upřímně snažila přitáhnout všechny své děti. Asi se jí to podařilo, protože její syn Jan Masaryk měl na svém nočním stolku Bibli, která ho provázela až do smrti.

Osudový muž

V roce 1901 se Alice poprvé zamilovala. Vzhledem k tomu, že její lásku charakterizuje konjunkce Pluta s radixovou Venuší, dalo se čekat, že nepůjde o krásný a jednoduchý cit, který přirozeně vyústí ve sňatek, ale vypadalo to spíše na komplikovanou situaci, kdy si dotyčná sáhne až na dno své vlastní duše a kdy nebude přesně vědět, zda více miluje, nebo více svou láskou trpí.

Osudového muže přivedl Alici do života její vlastní tatínek. Na protialkoholním kongresu (v této době se Masaryk stal vášnivým propagátorem abstinence, považoval alkohol za základ všech průšvihů, co jich jen na světě je), se seznámil s očním lékařem dr. Frohlichem, což se odehrálo ve druhé polovině dubna 1901. Alice se do něj zamilovala – ale o svých citech mu patrně nic neřekla, ani nenaznačila. Když si k tomu připočítáme měsíční zatmění, které se 3. 5. 1901 postavilo na její Slunce, je jasné, že situace byla takříkajíc zapeklitá. Opět se vraťme do období, kdy se mládenci obrýlené Alici smáli, připočtěme k tomu na jedné straně jistý pocit intelektuální nadřazenosti a na straně druhé komplexy ze svého vzhledu. Alice neví, co má dělat, a své dilema řeší způsobem, který odpovídá spíše Marsu a Jupiteru v Rybách, než Slunci v Býku. Na rok odjela do Ameriky k matčiným příbuzným, a doufala, že tam najde klid a z odstupu kvalitu vztahunevztahu vyhodnotí lépe než při denním kontaktu (nebo alespoň jeho možnosti).

V této chvíli však do celé záležitosti vstoupila matka Charlotta, která se zachovala jako příslovečný slon v porcelánu. Dozvěděla se o tom, co prožívá její dcera, a doktorovi napsala dopis, ve kterém ho vyzvala, aby si Alici vzal. Dotyčný patrně překvapeně koukal, protože sám své vztahy s Alicí hodnotil spíše jako přátelství (když byla v Americe, psali si, ale pak se frekvence dopisů silně snížila, až vyhasla úplně). Ještě horší byla reakce Alice. To, že se jí matka tak nešetrně (a hlavně hloupě) vehnala do života, jí hodně dlouho neodpustila. S lékařem přerušila styky a odešla do Německa, kde v letech 1901 – 1903 studovala. V roce 1903 složila rigorózum a stala se doktorkou filosofie. Když si dnes čteme jejího oponenta, který jí vyčítá nedosti elegantní zacházení s českým jazykem, nevhodně volené fráze a výrazy, nezbývá, než mu závidět, že se při hodnocení práce mohl zabývat takovými detaily, protože fakticky se jejímu dílu nic vytknout nedalo.

V roce 1904 odcestovala Alice podruhé do Ameriky, kde působila v oboru, který v Čechách dosud neexistoval – v sociální práci. O tom, jak pokračoval její život po návratu, si povíme příště.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.