Nedávno jsem proletěla naší libušskou trafikou a protože jsem čekala, než paní majitelka obslouží asi tři lidi, okukovala jsem časopisy kolem. Našla jsem jeden, který je přímo určen náctiletým čarodějkám a podivila se, jak někdo soudný může něco takového vůbec vydávat a dávat do oběhu. Následně jsem se rozhodla napsat tuto obhajobu z našich luhů a hájů, aby bylo jasné, že i my jsme měli (a máme) své pravé české čarodějnice, které byly (a jsou) každé anglické "witch" rovnoprávnou společnicí a na mezinárodním poli čarodějných vztahů vůbec nemusely (a nemusí!) mít komplexy.

A protože o nás Moravácích je známo, že máme písničky skoro na všechno, rozhodla jsem se, že k důkazu použiju jednu ze slováckých písní – konkrétně Svítaj bože svítaj. Pokud ji neznáte, sežeňte, si někoho, kdo zná a nechte si ji zazpívat. Pokud znáte, nejenom zpívejte, ale i přemýšlejte. Věci opravdu občas nebývají takové, jaké se zdají být. Připraveni? Takže jedeme:

"Svítaj, bože svítaj, aby skoro den byl."

Dá se usoudit, že se dotyčný vzbudil a zjistil, že nespí doma, což ho poněkud vyvedlo z míry. To, co chce vědět, kde spal, je logické a to, že chce vědět, co před spánkem dělal, více než pochopitelné.

"Nech sa já podívám, v kterém domě sem byl."

Potom ať mi někdo povídá, že za starých časů byl život mravnější a vůbec urovnanější. Je vidět, že dotyčný šel za hlasem svého srdce a šel tam ve stavu, kdy ani nevěděl, kam vlastně jde, protože byl jako praštěný do čela.

"Byl sem já v domečku, majú tam cérečku."

No, to se mi ulevilo! Šohaj je alespoň heterosexuální a svedla ho dívka a nikoliv kamarád. Dobře.

"Dvérka obrovnané červenú hlinečkú."

Vynikající! Jde o rodinu, kde je Venuše evidentně doma, protože je všechno krásné, kolem dveří nestraší opadaná omítka a je tam tak hezky, že tam šohaj chodí rád a že se mu tam líbí. Verš dokazuje, že i našim předkům byla jasná vysoce pozitivní role ladného prostředí při lapání životního partnera.

"Dvérka obrovnané, olíčené vápnem."

Prostě domeček jako klícka, protože vápno v té době sloužilo jako přirozené antiseptikum, dá se čekat, že tam bude panovat zdravé prostředí a že tam nebudou řádit choroby jako například TBC.

"Okna zastírané cinobrovým šátkem."

A navíc má jistotu, že když se bude uvnitř oddávat erotickým radovánkám, nebude mu nikdo zvědavý koukat na holý zadek, protože je okno zastřené cinobrovým šátkem. Pro ty, co nevědí a nemají doma Ottův slovník naučný: Cinobr je česky rumělka a je to nerost, z něhož se dělávalo barvivo červené barvy. Takže si představte domeček čerstvě olíčený, neotřískané rohy a v okně ještě červený šátek.

"Cinobrovým šátkem okna zastírané.
Nechoď tam synečku, je tam čarované."

Těm, co dočetli až sem, gratuluju a slibuju, že se konečně dozví, o co mi v celém tomto rozjímání jde. Je vidět, že milostná magie byla asi velice rozšířená, když se o ní zpívá, protože jenom hodně rozšířený společenský jev se dostane do všeobecného povědomí tak, aby se z něj posléze stala součást folklóru. Jak je vidět, čarovalo se už tehdy a taky se vědělo, že šohaj, který se chytí u děvčete, jež mu učarovalo, se už těžko osvobodí.

"Nečarovala jsem, ani má matička,
ale čarovaly moje bílé líčka."

Tak a důkaz je konečně tady. Je vidět, že i v našich zemích fungovaly klany čarodějnic, jež se vydávaly za krásné ženy, které se za své ženství nestyděly a uměly s ním zacházet tak, že každý nápadník omdlel blahem a byl celý rád, když ho takováto čarodějnice vzala na vědomí. Čarodějnice nepodceňovaly ani roli krásného a esteticky působícího prostředí, ani dostatečného soukromí. Není tedy divu, že muž, který vkročil do tak eroticky podněcujícího prostředí, uvázl drápkem a byl ztracen. Je sice pravda, že čarodějnice musela mít jisté fyzické atributy, které ho přitahovaly, ale v konečné fázi stačilo, když byla ženského pohlaví. Čarodějnice dobře ví, že mužský vkus je vzdor internetovým debatám dost široký, aby se do něj vlezla i s koštětem, a nechce po sobě nemožné. Nesnaží se přizpůsobovat módním trendům, ale naopak se chová tak, jako by se módní trendy vymýšlely přímo pro ni. Nesnaží se zbytečně zalíbit mužům a tím si spolehlivě zajistí, že se všichni budou snažit zalíbit jí. A – jak říká má vzácná přítelkyně Marcela Košanová – neztrácí čas tím, že by chtěla muže, který nechce ji. V měsíci, kdy budete číst tyto řádky, se odehrává jeden z největších svátků pravých čarodějnic a sice svatojánská noc. O tom, jak probíhávala dřív, máme podrobné zprávy už od základní školy, kdy jsme v rámci literatury studovali baladu o Tomanovi a lesní panně. Dnes i ta nejtradičněji založená čarodějnice chápe, že utancovaný přítel moc rozkoše nepřinese a ze všech sil se snaží, aby si svého přítele sice ona našla, ale on své city odhalil jako první (víte, jak skvělý je to argument v pozdějších hádkách?). Snaží se vypadat co nejlépe, protože instinktivně chápe pravdivost polského přísloví (v mém neumělém překladu), které praví: "K čemu všechno líčidlo, když je panna strašidlo?" Čarodějka je prostě půvabná, protože ví, že její kvality čas neničí, ale přirozeně prověřuje a nechává z nich ty lepší. Když se jí náhodou nepodaří, nezatrpkne, ale jde a zkouší znovu. A pokud potřebuje povzbuzení, zabrouká si Svítaj, bože svítaj, v duchu se napojí na dlouhé generace čarodějnic, které ji v království českém, markrabství moravském a knížectví slezském předcházely, a bude z nich čerpat sílu – a to nejen ve svatojánské noci, ale i po celý zbytek roku.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "6/2008".