V malé venkovské škole se topilo ve starodávných kovových kamnech. Jeden z žáků měl vždy za úkol přijít do školy dřív a ještě před příchodem spolužáků a pana učitele ve třídě zatopit. Jednoho dne ráno ale našli školu v plamenech. Malého chlapce, který měl zatopit, se jim podařilo vytáhnout ze sálající budovy v bezvědomí, víc mrtvého než živého. Měl těžké popáleniny dolní poloviny těla, a tak ho odvezli do místní nemocnice.

Strašlivě popálený chlapec v polovědomí na nemocničním lůžku matně slyšel lékaře, který právě mluvil s jeho matkou. Říkal, že její syn určitě umře, což by pro něj asi skutečně bylo nejlepší, protože požár hrozně poničil celou dolní polovinu jeho těla. Ale statečný chlapec umřít nechtěl. Umínil si, že přežije. K údivu lékaře také opravdu přežil. Když pominulo nebezpečí smrti, zaslechl další tichou rozmluvu lékaře s matkou. Lékař říkal, že na dolní polovině chlapcova těla bylo spáleno tolik masa, že by snad bylo lépe, kdyby byl umřel, protože takhle je natrvalo odsouzen k životu mrzáka, bez jakékoli vlády nad dolními končetinami.

Srdnatý chlapec si znovu postavil hlavu. On žádný mrzák nebude. Bude chodit. Ale od pasu dolů neměl bohužel žádnou motorickou schopnost. Slaboučké nohy mu jen tak visely, byly celé, ale bez života. Konečně ho propustili z nemocnice. Matka mu útlé nohy každý den masírovala, ale on nic necítil, nedokázal jimi pohnout ani o kousek. Ale to jeho vůli začít znovu chodit nijak neoslabilo.

Když nebyl v posteli, byl odkázán na invalidní vozík. Jednoho slunečného dne ho matka vyvezla na dvůr, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Tentokrát se však místo sezení na místě vrhl z vozíku na zem. Plazil se po loktech přes trávník, nohy se za ním bezvládně plouhaly. Dostal se až k bílému laťkovému plotu, který ohraničoval jejich pozemek. S velkým úsilím se po laťkách vytáhl nahoru. Pak se kousek po kousku vlekl podél plotu, rozhodnutý, že chodit bude. Dělal to tak každý den, až kolem plotu udusal cestičku. Nic na světě si nepřál tolik jako to, aby se v jeho bezvládných nohou zase probudil život. Každodenní masáže, chlapcova ocelová vytrvalost a tvrdošíjná vůle způsobily, že se dokázal postavit. Po nějaké době se už dokázal pomalu šourat, pak jít bez cizí pomoci – a potom dokonce i běhat. Začal znovu chodit do školy a pak běhat, pro čirou radost z běhu. Na vysoké škole už závodil v lehké atletice.

Ještě později, v Madison Square Garden, tento mladík, který neměl ani přežít, který jistě nikdy neměl znovu začít chodit, který nikdy nemohl ani doufat, že bude běhat – tento mladík se silnou vůlí, doktor Glenn Cunningham, vytvořil světový rekord v běhu na jednu míli!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.