Na věhlasném internetovém blogu jsem narazila na zajímavý článek kritizující dnešní obecná doporučení stran pitného režimu. Neméně zajímavá diskuze byla i pod článkem. Autor zamyšlení, věhlasný filosof, v něm píše, zda je v pořádku, když – cituji doslovně: "Občanstvo držící plastikové láhve a neustále usrkávající patří k obrazu našich škol, veřejných prostor i dopravních prostředků".

Autor se domnívá, že jde nejen o přehnanou péči, ale i o obchodní strategii firem s pitnou vodou i minerálkami v PET lahvích. V tom druhém bodě bych s ním souhlasila, ovšem v té poloze, že každá obchodní firma se snaží využít směru, kam ukazuje trend. Firmy tyto trendy ve svém zájmu samozřejmě přiživují.

Nevím, zda šlo v článku o hozenou rukavici k rozdmýchání diskuze k tématu různých extrémních preventivních nařízení v péči o zdraví, etickou stránku popíjení na veřejných prostranstvích nebo spíše o kritiku těch obchodních firem. Na mušce bylo asi vše. Souhlasím s tím, že se vždy musí angažovat zdravý rozum, ovšem, jak ten "zdravý rozum" například v tomto případě má vlastně vypadat? Kde je pravda a jak má uvažovat a postupovat laik, který je tím posledním článkem, jenž si přečte nejrůznější protichůdná nabádání včetně toho o pravidelném pití?

Pitný režim dříve a dnes

Zamyslela jsem se nad svým dětstvím. Kam moje paměť sahá, tak se rozpomínám, že doporučená dávka denního pozřeného množství tekutin byla kolem dvou litrů, tedy stejně jako dnes. Ovšem to jsou fakta teoretická uvedená v učebnicích, počínaje tělovědou obecných škol po fyziologii lékařské fakulty. Ale…nepamatuji se, že by se pitný režim na všeobecně prospěšných letácích v čekárnách ordinací rozebíral, natož aby fungovala účinná kontrola. Aspoň to je konkrétně moje zkušenost. V naší doktorské rodině lítalo vzduchem v rámci osvětové výchovy mnoho imperativů, z nichž si nejvíce pamatuji na "dýchej nosem, zavři pusu", to byl asi četností nejfrekventovanější povel. Na všech rodinných výletech jsem z důvodu naplnění tohoto přikázání cumlala nějaký bonbón, jenž byl v pravidelných časových intervalech vsunován otcem přímo do mé věčně otevřené, upovídané pusy. To se mi docela líbilo a neměla jsem problém. Dále "nečti vleže, zkazíš si oči" a do třetice přečastý povel "převleč se, jsi zpocená." Co se týče pití, tak jsem si musela dávat pozor na zalévání ovoce tekutinami, což limitovalo můj pitný režim, neboť jsem dávala přednost tomu ovoci a "nepij studené, jsi uhoněná", byl asi další pití omezující povel, protože jsem byla uhoněná stále a studené jsem měla radši než teplé.

Jenže každodenní školní život a jeho pitný režim, nikdo z rodiny, natož ve škole, nekontroloval. Ráno se narychlo vypil hrnek kakaa, ve škole přesnídávkové povinné mléko, což je obojí tekutá bílkovinná potravina, v poledne byl ve školní jídelně se zapřením zapíjen oběd dvěma deci dosti nechutného čaje z hořčičné skleničky. Odpoledne se nikdo dítěte s klíčem na krku neptal, co pije a pokud byl sportovní trénink, pití následovalo až poté ve sportovní kantýně, pila se jedině přebublinkovaná sodovka. A ve večerních hodinách doma pod závěrečným dohledem rodičovstva se deficit tekutin teprve doháněl. Moje maličkost se bohužel řadila k těm dětem, co příliš žízeň nepociťovaly. Nebyla žádná lahvička s pitím do školy nebo na odpoledne ke sportovním aktivitám, což je dnes běžné. Nikdy jsem s ledvinami sice nemarodila, ale pamatuji si na zjištěnou bílkovinu v moči při pravidelné sportovní preventivní prohlídce. Nález byl lékařsky oklasifikován jako důsledek tělesného vyspívání. Mnohem později se však léčitelé, které jsem potkávala, předbíhali při varování, že si musím dávat velký pozor právě na ledviny. A je docela možné, že podobně na tom byli i jiní mí vrstevníci. Tak to byl dle mne opačný extrém, než je dnešní stav všudypřítomného popíjení z PET lahve, který je oním autorem blogu kritizován.

Dnes samozřejmě svůj pitný režim hlídám, ale měla jsem dlouho problém najít tu správnou hranici, která platí přesně pro mne. Mohu nyní říci, že k pocitu dobrého fyzického komfortu potřebuji rozhodně pít více než dva litry denně. Možná doháním dehydrataci z mládí…Při menším deficitu tekutin již mám problémy. Lepí se mi jazyk na patro, špatně se mi vyslovuje, čili mám sucho v puse. A to je jen drobnost. Při vícedenním omezení pitného režimu se objevují i další fyzické, více obtěžující symptomy. Tedy se domnívám, že jsem svou osobní hranici našla, což se každému nemusí zadařit, pokud nemá dobrou signální soustavu – pocit žízně, nevypozoruje na sobě dopady nedostatku vody, nepocítí výsledný diskomfort při počínající dehydrataci. A je velmi jednoduché se dostat do negativní vodní bilance, pokud je člověk aktivní, něčemu se se zanícením věnuje, nevnímá čas, který přitom rychle ubíhá, případně cestuje a pak najednou zjistí, že vlastně velmi dlouho nic nepil. Jsem tedy zastánce spíše toho častějšího popíjení, plastikovou lahvičku se snažím mít vždy s sebou, i jen s obyčejnou vodou, zvláště pokud jsem třeba na delších cestách. Obchodním koncernům moc velkou radost nedělám, neřídím se podle jejich doporučení.

Teorie proplachování těla

Můj příklad stran pitného režimu není samozřejmě žádný diktát nutně použitelný u každého, osobní příběhy a fyzická kondice jsou různé. Domnívám se však, že plus minus kolem těch dvou litrů je dávka, kterou člověk potřebuje při takzvaném bazálním metabolizmu. A to je stav lidského těla, které je spíše nečinné, tedy v akci je srdce s oběhem, plíce, práce ledvin je též klidová atd. Jakmile stoupá tělesná aktivita, a to nejen svalová činnost, ale i myšlení a emoční (stres, strach) aktivita, tak se též zvyšuje spotřeba tekutin. Voda je součástí složitého metabolického procesu, při kterém vzniká energie a voda. A při namáhavém sportu nebo při práci v horkém prostředí samozřejmě spotřeba tekutin zcela logicky stoupá. Při osmihodinovém pracovním procesu v horkém pracovním prostředí, kde se člověk nadměrně potí (třeba v ocelárnách, prádelnách či žehlírnách atd.) lze vypít postupně v menších dávkách během dne až několik litrů tekutin a hnacím motorem je skutečně velká žízeň. Potřebu tekutin při námaze si lze uvědomit také na příkladu ze zvířecí říše. Máte-li psa, tak si můžete vybavit, jak lehce váš mazlíček následuje instinkty reagující na potřeby těla. Po každé pohybové hře s páníčkem si doma vyhledá především svou misku s vodou, v přírodě se nezalekne ani vody v rybníce nebo stojaté kaluže. Pes tedy nepřemýšlí, zda je jeho chování kulturní, ale prostě jde a nachlemtá se podle instinktu…Člověk nechlemtá, ale pije, nicméně přílišné omezování, aby učinil zadost obecně platným kulturně-etickým normám, také nemůže přehánět. Tedy hledejme střed, aby platné normy společenského chování nebyly ponižovány a tělo nebylo nevratně poškozováno…

Kdo málo pije, více páchne

Voda se v těle spotřebovává, jak výše zmíněno, při metabolickém procesu, během kterého vzniká energie. Odchází z těla nejen močením, ale i dýcháním a pocením. Když málo pijeme, tak taky málo močíme a můžeme mít problémy nejen s ledvinami, ale i s močovým měchýřem. Zahuštěná moč dráždí stěny a vytváří pocit nucení na močení, případné ojedinělé bakterie (moč by měla být sterilní) se začnou množit. A když odpadní látky vznikající při zvýšeném metabolizmu neodejdou močí, mají tendenci se "protlačit" přes kůži pocením a koncentrovaný pot značně zapáchá. Jsme pak nepříjemnými společníky sobě i svému okolí. Nevyloučené toxiny se usazují se v těle, proto teorie proplachování těla není od věci. Navíc se nezahušťuje jen moč a pot, ale i stolice a zvláště ve stáří je příčinou nedostatečného pití mohutná zácpa.

Je také potřeba si uvědomit, že v mládí obsahuje náš organizmus cca 70 % vody, s věkem vysoké procento klesá, což je jedna z příčin povislé kůže a snížení svalové pružnosti těla seniorů. Je otázka, kolik předčasně zestárlých těl je způsobeno celoživotním nedostatečným přísunem tekutin. Ale tím se asi nikdo nezabýval. Vzpomínám si na atraktivní televizní reklamní šot o Dobré vodě, ve kterém matka poukazuje na svou mladistvou pleť, vyhazuje dceři do koše kosmetické krémy a šminky jako zcela zbytečné a nabádá ji k pravidelnému pití Dobré vody…i když šlo jen o dobře udělanou reklamu, něco na vztahu pitného režimu a stavu dámské tvářičky rozhodně bude.

Někde jsem na internetových stránkách zachytila informaci, že ledviny jsou během jednoho života svým výkonem limitovány na zpracování určitého přesného počtu litrů vody. Nikde jsem to v odborné literatuře nečetla a považuji tuto zprávu za irevelantní. Nicméně ledviny i celý organizmus by měli mít svou hranici, hlavně přetěžování velkým nárazovým množstvím tekutin rozhodně zdravé nebude, spíše nebezpečné. Na místě je hledání zlatého středu. Odjinud přejatá informace hovoří dokonce o možnosti úmrtí přílišným zavodněním. To je samozřejmě možné. Ovšem na druhou stranu, co třeba pijáci piva se svými úžasnými megabřichy? Domnívám se, že jsou adaptováni pozvolným návykem, nehrozí u nich akutní zavodnění, ale přetěžují své ledviny chronicky, čili pozvolna. Kdo má pro změnu organizmus zvyklý na malé pravidelné zavodňování do dvou litrů denně i méně, tak ten si náhlý vysoký několikalitrový přísun tekutin prostě nemůže dovolit. Leda s asistencí lékaře.

Ode zdi ke zdi

V souvislosti s ledvinami nelze opomenout, že se tento orgán váže ke stresu a strachu. Nedostatek tekutin může zapříčinit onemocnění ledvin a sklon k ustrašenému a úzkostnému jednání, na druhé straně prvotní strach třeba společensky podmíněný (totalita) může vést k onemocnění ledvin.

Z filosofického pohledu je nabíledni, že názory "ode zdi ke zdi" souvisí též se zřejmou polaritou celé společnosti. To se především týká každého jednotlivého z nás, tedy práce na sobě. A jak se budou (aspoň doufám) v budoucnu přibližovat polarity rozdělených filosofií úplně ve všem, i v náboženství a v politice, čili se bude měnit ono paradigma, co visí zatím jen ve vzduchu, tak se budou přibližovat i teorie o tom, jak správně jíst, pít, dýchat a vůbec žít. Snad se dočkáme!?!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.