"Nic nemusím, nestarám se a jen jsem," vypráví o svém tady a teď terapeutka Irena Štrbová. Už ve čtrnácti letech ji zajímalo, jak to vlastně všechno v životě je. Kladla si často jednu otázku: Je vlastně Bůh, když je taková nespravedlnost?

Také další své otázky posílala "někam do prostoru", jak sama říká. Později začala ve svém nitru dostávat odpovědi. Největším Ireniným darem, který dostala od života, je dar vhledu. Proto může při terapiích působit jako médium. Při terapeutických sezeních používá metody, v nichž se snaží nahlédnout nejen do nitra člověka, ale hlavně pomáhá nalézat správná východiska a vysvětluje, proč se mu různé obtížné životní situace dějí. Já bych dodala, že její další velký dar je dar trpělivého vysvětlování. Své zkušenosti a poznání získané na cestě životem předává dál klientům nejen při terapiích, ale i prostřednictvím přednášek a seminářů.

Ireno, kdy jsi v sobě objevila schopnosti, se kterými nyní lidem pomáháš?

Již jako malé dítě jsem měla pocit, že jsem jiná než většina mých vrstevníků. Měla jsem sociální cítění snad už na tom pískovišti. Když se ubližovalo slabším, vnitřně jsem je povzbuzovala a bojovala proti bezpráví, vždy jsem se stavěla na stranu toho, kdo to potřeboval. V pubertě, kdy se mí rodiče rozváděli, jsem začala více přemýšlet o životě a docházelo mi spoustu věcí, ale také jsem měla spoustu otázek a všechny se týkaly nespravedlnosti, kterou jsem vnímala velmi silně v situacích kolem mne. Později, kolem pětadvaceti let, jsem žila mateřstvím, byla jsem naplněnou maminkou, věnovala se výchově dvou dcer a moc jsem si to každodenně užívala. Užívala jsem si každý přítomný okamžik v životě rodiny a těšila se z něho, na rozdíl od jiných maminek, které jsem znala. Cítila jsem se naplněnou manželkou i hospodyňkou. Vždy jsem si přála mít rodinu a žít rodinným životem, a to mě hodně pohltilo. I když jsem život a to, co se dělo, pozorovala, ničemu jsem se, co se duchovní stránky týká, nevěnovala. Byla jsem zkrátka jen šťastná.

Krásné období, ale nic netrvá věčně

Je to tak. Jak šel čas, děvčata mě už netahala tolik za sukni, věnovala se svým zájmům, tak i já jsem začala hledat něco více. Sama jsem nevěděla proč, protože žádný důvod jsem neměla. Život v úzké rodině byl v pohodě, rodinné vztahy z obou stran v pohodě, opravdu spoustu přátel, spoustu aktivit, měli jsme dostatek peněz, byli jsme zdraví. Logicky nic nenajdeš, ale přece… Cítila jsem, že nejsem úplně šťastná. Toto byly první impulzy, kdy jsem se zamýšlela. Co to je? Mám "všechno", a přesto mi "něco" chybí.

Čím, kde a jak jsi začala?

Začala jsem číst nejdříve psychologii pozitivního myšlení, postupně jsem přecházela na ezoterickou a duchovní literaturu. Jsem hodně samouk. Vždy jsem spoléhala víc na sebe než na mínění a učení druhých. Na začátku jsem absolvovala několik kurzů a přečetla spoustu knih, byla jsem doslova knihomol. Studovala jsem různá náboženství, ale nikdy to nebylo do hloubky, jen jsem potřebovala nastínění, o čem které je. Jako bych se hledala, ale zjistila, že nikam nepatřím. Stále jsem hledala a nejvíce mě na mé cestě oslovil Ramana Mahariši, Osho a samozřejmě Eduard Tomáš. Dodnes se k některým dílům vracím, obsah nechám přes sebe projít. Ne vždy myšlenky napoprvé vnitřně přijmu. To samé říkám svým klientům, ať nevěří všemu, co jim říkám. Na všechno jsem si přišla sama a k tomu vedu i je. Jít si svojí cestou, nekopírovat, ale hledat sama sebe. Také jsem si udělala kurz automatické kresby, nejdříve jsem si tímto způsobem získávala informace pro sebe, pak pro kamarádky a dále jejich kamarádky a kruh se rozšiřoval. Kreslila jsem energetické obrázky a radila lidem zdarma při svém zaměstnání.

Technika sebedotazování tě oslovila a ukázala směr?

Přivedl mě k tomu Mahariši. V jednom ze svých děl nabádá k sebedotazování. V určitě době jsem zjistila, že mě to začalo velmi naplňovat, protože jsem najednou začala chápat život jinak a dívat se na život jinak, a to více do hloubky. Najednou, když jsem dotazy vyslala jen tak do prostoru, mě začalo napadat, proč je to tak a ne jinak. Ptala jsem se například: Proč se mi to "něco" děje? Můžu to změnit? Čím jsem zapříčinila, že to takto je? A mnoho jiných, dalších otázek. Takto jsem pracovala na sobě a z toho vznikl i základ mé práce.

Přišel čas životního rozhodnutí. Jak sis poradila?

Jak jsem již zmínila, kreslila jsem energetické obrázky a lidem při svém zaměstnání radila bez odměny, ale docházelo ke zneužívání. Přišel impulz, že mám pracovat s lidmi, proto jsem si při práci otevřela poradnu. Asi po dvou letech přišlo doporučení, že s tím mám skončit, protože se věnuji jen práci a rodině a zapomínám na sebe. Zdokonalovala jsem se a asi po roce a půl mi znovu přicházely informace o lidech a po čase přišel opět impulz otevřít si poradnu. Vše následovalo hladce a rychle po sobě, dopoledne jsem si na internetu vyhledala prostor a odpoledne jsem už byla domluvena na pronájmu, jako by andílci šli přede mnou a vymetali mi cestičku. Přišla chvíle, kdy jsem se musela rozhodnout, pro který systém chci pracovat. Věděla jsem to, ale ukončit velmi dobré zaměstnání, zbavit se jistoty nebylo pro mě jednoduché. Ale to je úkol této doby, nelpět na jistotách. Ty máme každý v něčem jiném. Já jsem ji měla právě v mém zaměstnání. Při hlubokých sezeních sama se sebou, za podpory manžela a obou ještě studujících dcer, se mi podařilo získat jistotu a zaměstnání opustit.

Jací klienti tě v poradně nejčastěji navštěvují?

Je stále více lidí, kteří "něco" hledají. Hledají samozřejmě sami sebe. Dříve mě navštěvovali klienti od 15 do 70 let. V současné době na terapie docházejí už i desetileté děti s maminkami. A přibývá dětí, které hledají odpovědi na mnohé otázky. Otázky, které v nich dřímají a týkají se např. nadpřirozených bytostí – toho, že je vidí a komunikují s nimi. Pracuji s dětmi už od narození nebo v prenatálním věku skrze maminku.

Můžeš popsat, jakým způsobem s klienty pracuješ?

Stále pracuji s minulými životy a hledám příčinu daného problému. Dříve jsem pracovala s klasickou hlubinnou regresní terapii, ale nyní již ne. Bylo mi umožněno, abych sama nahlédla do toho konkrétního života a člověku jen objasnila, o co jde a pak společně, tady a teď, provedeme vymazání příčiny.

Jaký je rozdíl mezi oběma metodami?

Při hlubinné regresní terapii vede terapeut člověka za plného vědomí přímo do minulých životů, kde znovu prožívá příčinu toho, co mu způsobuje současný problém. Je takto opakovaně vystaven traumatům, která si kdysi prožil a která jsou v něm silně zapsána a stále mají sílu ho ovlivňovat. Opakovaným prožitím emocí v traumatech z minulosti je člověk velmi vyčerpáván.

Tato metoda je svým způsobem zdlouhavá. Je nutno prožít a pročistit velké množství životů, dokud se nenarazí na život, v němž vznikla prvotní příčina

Máš pravdu, v současné době pracuji s nevědomou částí člověka v oblasti jeho podvědomí. Skrze mě – medium, dochází k napojení se na prvotní příčinu problému a k vytažení této příčiny na vědomou úroveň. Vždy jde o nějakou událost z minulosti, která je v člověku zakódovaná jako trauma, aniž by klient musel znovu prožívat emoce spojené s touto událostí v minulosti. Pokud dojde k uvědomění si příčiny problému a k pochopení toho, co tam dříve člověk nechápal, dochází k uzdravení dané záležitosti a blok je rozpuštěn. Tato metoda je daleko rychlejší a šetrnější. Navíc už v dnešní době často není třeba jít do jednotlivých životů a zjišťovat, co se kde stalo, ale jen se řekne, co v podvědomí zůstalo, co je třeba vytáhnout na vědomou úroveň, přehodnotit to, vyčistit a jdeme dále. Vše je založeno na důvěře klienta.

Má práce mě naučila velké trpělivosti. Někdy lidem vysvětluji problém několikrát, když vím, že to potřebují. Není to o tom, že nechtějí slyšet, chtějí, ale potřebují to slyšet různě a vícekrát, než informace zapadne a oni pochopí.

A tvá definice podvědomí?

Z pohledu duality je podvědomí neboli nevědomí vlastně nějaká spleť starých dogmat, různých karmických bloků, slibů, kleteb, prokletí a různých programů, které nás ovlivňují z minulosti a s tím se pracuje. Rozpouštějí se staré postoje, návyky, zažitá přesvědčení, případně pocity viny a zrady. Rozpouštěním nevědomí je cesta k vědomí, abychom byli trvale vědomí.

Jakým tématům se v poradně s klienty věnujete?

V poradně řešíme v úplně všechno, především mezilidské vztahy, partnerské i pracovní. Ale vše se vším souvisí, a tak samozřejmě vyplývají na povrch zdravotní problémy, které jsou následkem neharmonických vztahů. Při terapii dojde vždy k propojení problémů – člověk přijde s jednou záležitostí a propojí se dalších pět. V poslední době také osobní růst, lidé někam došli a dál si neví rady, mají pocit, že stagnují nebo spadli zpátky. Takových lidí je teď velké množství, dalo by se říct, že se dostali do psychospirituální krize. Čím více sílí naše vnitřní síla, tím více ego kope a chce si vládu udržet. Je to přechod ze života v iluzi do života v pravdě. No a v době hospodářské krize je to nemožnost najít práci, jdeme tedy do podvědomí a vyhledáme příčinu, protože příčina není v krizi, ale v člověku samém. Stává se, že pak klient dostává nabídky a může si dokonce i vybírat.

To je povzbudivá zpráva. A co se týká hojnosti…, když se člověku něčeho nedostává?

Vždy je to jeho problém, že nějakým způsobem hojnost popírá. Hojnost je vše, nejsou to jen peníze, ale láska, přátelé, zdraví, léčení, samoléčení, zázraky a nevím co ještě… Je to o dostatečné sebelásce a úctě k sobě. Všechny omezující programy je třeba zrušit a přehrát je "novými softwary" na základě pravdy, čistoty a lásky. Základ této práce spočívá v tom, že z podvědomí je vytažen problém na vědomou úroveň, cesta z nevědomí do vědomí. Problém není trvalý, ať už se jedná o zdravotní stav nebo cokoliv jiného, s přičiněním je změna vždy možná. Velmi často řešíme s ženami různé bulky a cysty. Když ženy zásadním způsobem změnily své životní postoje, tyto bulky spontánně zmizely ještě dříve, než byl termín naplánované neodkladné operace. Často je to pro ženy potvrzení, že mají život ve svých rukou.

Partnerské vztahy řešíme v podstatě všichni a je jedno jestli jsme bez vztahu, ve vztahu nebo po vztahu

Ano, řešení partnerských vztahů je na denním pořádku. Tam je nutné pochopit, že druhého nezměníme. Partnerský vztah je výzva, kdy máme možnost popojít na své duchovní cestě. Právě tím, že si dva předávají to, co si předat mají, učí se jeden od druhého. Jen skrze silné pouto a velkou lásku jsme schopni se sebou udělat až nemožné. To, co bychom za jiných okolností na sobě nezměnili, tak skrze lásku k partnerovi jsme ochotni to udělat. Proto se říká, že jedna z možností, jak hodně rychle duchovně růst, je právě přes partnerský vztah. Lidi láká žít v partnerském vztahu, kolikrát si v iluzi myslíme, že je to proto, že nás to naplní štěstím…

Podvědomě cítíme, že toto je naše cesta, protože lidský duch nejvíce prochází změnou skrze uvědomění a vlastní prožitky.

Nejde o nic jiného, než že otevřeme své srdce a řešíme to láskou. Řekla bych, že ještě hodně lidí v partnerských vztazích tápe, čekají naplnění od partnera, že on je učiní šťastným, jsou ještě v hluboké nevědomosti. Lidé, kteří vědí, že je to jinak, se snaží na sobě pracovat a měnit sami sebe a tím mění celý vztah. Když mění svoji energii, tak tím mění i energii ve vztahu. Víme už, že vše se vším souvisí. Pokud žena nebo muž žije singl, ale přeje si partnera a ten stále nepřichází, je nutné akceptovat to, že jsem sama, že to tak z nějakého důvodu je, není třeba pátrat z jakého. Je to Boží vůle. Nejdůležitější je uvolnit se a věnovat se sobě. Když dojde ke skutečnému přijetí situace, pak se Muž nebo Žena v jejich životě objeví. Problémem můžou být i neuzavřené dřívější vztahy – stará vrátka se musí uzavřít, aby se otevřela nová.

"Pro život" je adresa tvých stránek. Proč tento název?

Někteří (většina?) lidí na duchovní cestě přečtou spoustu knih, projdou spoustou kurzů a seminářů, promeditují spoustu hodin, ale v reálném životě jim to výsledky nepřináší, šťastní se necítí. Teorii duchovních zákonů by znali, ale v běžném životě ji neumí používat. Je třeba duchovno žít, pak je to život v tom pravém slova smyslu. Jde o to, aby došlo k propojení duchovna s realitou, aby lidé prožívali radost v reálném životě. O to se snažím a v tom spatřuji smysl své práce.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.