Rozhovor s herečkou Gabrielou Filippi

Gabrielu Filippi znají diváci z mnoha krásných pohádek, filmů nebo televizních seriálů. Následující povídání však bude o něčem docela jiném. Od světel kamer zamíříme ke světlu, jehož existenci mnozí zatím pouze tuší, které se však přesto ukrývá v každičké buňce, v každé molekule veškerého stvoření. Řeč bude o lásce, o Bohu, o našem nesmrtelném lidském směřování a především o andělích, kteří toužebně čekají na to, až je oslovíme. Pokud se chcete s některým setkat, zajděte se podívat do Léčivého divadla. Během představení jich tam bývá spousta…

Mluvíte často s anděli?

Vlastně ano. Často se modlím, prosím o ochranu, o pomoc nebo o vedení. Také se jich ptám, mohu-li já něco udělat pro ně, ať mi dají úkol. Ve své modlitbě prosím Otce nebeského ve jménu Ježíše Krista, Marie, Královny andělů, archandělů i mého anděla strážného. Jindy zase pracuji s matkou Zemí, s nanebevzatými Mistry, s anděly léčitely… Je to různé. Někdy se jedná pouze o monolog, jindy dialog a občas se mnou andělé hovoří v podobě obrazů, které vnímám svým vnitřním zrakem.

To oni Vás přivedli na myšlenku založit Léčivé divadlo?

Andělé jsou služebníci Stvořitele. Byli vysláni, aby mě konečně probudili ze "zimního spánku". A trvalo neuvěřitelně dlouho, než jsem se probudila a pochopila, co je mým úkolem v tomto životě. Abych porozuměla tomu, že nemusím spadnout do bludu, kvůli kterému se budu muset rodit znovu (hovořím o touze po úspěchu, slávě, uznání, vlastně o hledání štěstí ve vnějším světě a ne uvnitř sebe sama). Z toho důvodu mi také ponechali pouze práci, která má hlubší smysl. Nechápala jsem, proč jsem přestala točit a hrát a uvnitř sebe jsem stále křičela: "Haló, prosím, pomozte mi, přeji si točit a hrát!" Křičela jsem tak moc, že jsem nemohla slyšet Boží hlas, který říkal: "Máš možnost být služebníkem. My tě povedeme, nech se vést." Dokonce jsem pozvala kamarádku, aby podle feng- shui zjistila, jestli mám doma všechno v pořádku. Je pravda, že ve sféře úspěchu stála nefunkční věž. Vyhodila jsem ji a místo ní si vytvořila oltář. Potom jsem pomalu přestala vysílat své prosby, věnovala jsem se pravidelným modlitbám a meditacím a konečně jsem začala naslouchat.

Pomáhal Vám přitom někdo další, myslím kromě andělů?

Poprosila jsem kolegu Jana Franka, to je klavírista, který dvanáct let naslouchal svému vnitřnímu hlasu a sepsal trilogii Radixová medicína, jestli by se nemohl podívat na můj horoskop. Tam jsem se také prvně dozvěděla, že mým úkolem je vytvořit Léčivé divadlo. Ta informace mě tehdy příliš nezaujala, měla jsem ještě hodně práce sama se sebou, ale začala jsem se věnovat léčivému systému aura soma, homeopatii a bachovkám a můj život se měnil. Někdy šlo o dost tvrdé změny, ale věděla jsem, že je to škola pro mě, abych porozuměla. Vzpomínám si, jak mi jednoho dne odtáhli auto, do toho zavolala plačící dcera, že ji verbálně napadla kamarádka, a ve studiu mi řekli, že špatně dabuji. Nejdřív jsem se z toho rozplakala, ale pak jsem pochopila, že bych za to vlastně měla poděkovat, vždyť andělé už nevědí, jak jinak mi sundat klapky z očí. Od té doby jsem začala vidět a číst v těchto situacích hlubší smysl. A bylo to vážně úžasné, skoro jako detektivka.

Rok nato jsem pak četla knihu MUDr. Vladimíra Vogeltanze "Co s doktorem". Fascinovalo mě, jakým způsobem (díky etikoterapii) změnil život sobě i svým pacientům. Rozhodla jsem se, že ho navštívím. Když jsem čekala, až na mě přijde řada, našla jsem na zemi starou korunu z roku 1961. Zeptala jsem se, co pro mě tento nález znamená, a bylo mi řečeno, že je to dárek pro mou nerozhodnost. Když si zkrátka nebudu vědět rady, mám si hodit korunou. Udělala jsem to ještě ten den a pak už nikdy. Mám vůči tomuto daru respekt, nosím si ho v peněžence a rozhodovat jsem se už naučila. Pan Vogeltanz mi po chvíli sezení řekl, kde jsem byla celé ty roky, kdy on už pomáhal lidem. Mým úkolem je prý k lidem hovořit, pomáhat jim na cestě ke světlu a vytvořit Léčivé divadlo. Nepustil mě domů dřív, dokud jsem mu neřekla, s čím začnu.

A s čím jste tedy začala?

V té době jsem načítala pro slepeckou knihovnu knihu irské mystičky Lorny Byrneové "Andělé v mých vlasech". Její prožitky tak moc konvenovaly s mými, že jsem si řekla, že začnu s anděly. Pár dnů poté mi můj přítel Ing. Ada Inemann, vědec, který už roky přednáší na témata starých civilizací, mystické historie naší Země, astrologie a podobně, oznámil, že budu mít premiéru na setkání léčitelů a hledajících v Sedmihorkách a že na to mám čtrnáct dní. Datum premiéry bylo stanoveno na 28. 10. 2012. Každou noc jsem se budila, nebo spíš byla probouzena kolem třetí hodiny ranní, kdy jsem začínala s meditací, abych se spojila s božím vedením, a potom jsem s anděly tvořila scénář "Andělů v mém srdci" – příběh o dívce, která od narození mluví s anděly, a také o tom, jak je těžké žít s takovým darem.

Jak dopadlo první vystoupení?

Pamatuji se, že když jsem v Sedmihorkách dohrála, začaly bít v kostele zvony. Bylo to krásné znamení a já jsem plakala štěstím za tento dar probuzení.

Můžete nám více přiblížit, jak takové představení probíhá?

V první části hraji monodrama za hudebního doprovodu různých přátel, nejčastěji s Janem Frankem, Miladou Karez nebo Jaroslavem Krčkem. Hrála jsem Anděly i s celým souborem Musiky Bohemiky. V tuto chvíli máme dvě představení, "Anděly v mém srdci" a "Chlapec, který viděl pravdu" – skutečný příběh o jasnovidném chlapci, který komunikuje s duchy zemřelých lidí, se staršími bratry (realizované bytosti), vidí aury a čte myšlenky druhých lidí. Je to příběh o tom, jak těžko se mu žije mezi lidmi, kteří nevidí to, co on, a jeho vidění považují za hříšné, stejně jako jeho matka. O tomto deníku, který si chlapec psal, jsem se dozvěděla z knih amerického jasnovidce Edgara Cayceho, jenž doporučuje tuto knihu lidem, které zajímá, jak to vypadá v neviditelném světě okolo nás. Byla jsem z deníku unešená, je tam tolik humoru a zároveň pravdy, že jsem z toho vytvořila jednak představení, ale také dvě cédéčka, kde jsou natočeny části i z jeho dospělého života, protože to už se do divadla nevešlo. Můj host, režisér Igor Chaun je z CD Chlapce tak nadšený, že by z toho rád natočil i film, tak uvidíme.

Ve druhé části představení si zvu různé hosty, kterých si vážím, a povídáme si o jejich spirituální cestě. Byli mezi nimi například Prof. Anna Strunecká, Antonín Baudyš, již zmíněný Igor Chaun, Karaimi. Těším se na setkání s panem Tichanovským, Ernestýnou Velechovskou a dalšími inspirujícími lidmi. Diváci mohou pokládat dotazy a někdy, pokud je tomu atmosféra nakloněná, se věnujeme také meditaci. Krásně to vystihl Antonín Baudyš, který řekl, že celý průběh představení se tvoří spolu s diváky a s božím vedením a že se tam dějí opravdu neuvěřitelné věci.

Takže si každý s sebou domů něco odnáší...

Troufám si tvrdit, že každý divák si odnese domů odpověď přesně na to, co on konkrétně potřebuje, aniž by tam s nějakou otázkou šel.

Věříte v léčivou sílu slova?

Ano, ale také hudby a obrazu. Vzpomínám si na setkání u Zdeňka Hajného s Raymondem Moodym, který nám vyprávěl, že kdysi se lidé učili za života básně, které – když zemřeli a opustili své tělo – recitovali a díky nim přešli do těch správných sfér. Slovo má velkou sílu. František Drtikol hovoří o tom, že umělec je knězem buď vyšších, nebo nižších projevů. Že umění má rovněž silný vliv na naše zdraví. Krása se prožívá v těle astrálním, tento blahodárný vliv působí i na tělo éterické. A tak vnímání umělecké krásy může představovat úvod do nadsmyslového poznání, ale i léčivou sílu pro fyzické tělo. Ovšem za předpokladu, že umělec pracuje sám na sobě, na své očistě a blokuje své negace tíhnutím k Bohu.

Následující otázka je spíše řečnická… Myslíte si, že náhody neexistují?

Na toto téma i přednáším. Neexistují, ale my jsme spolutvůrci svého osudu.

Jaká bývá při vystoupení atmosféra v sále? Když vyprávíte o andělích, vnímáte také jejich přítomnost? Jsou tam s Vámi?

Před každým představením se modlím, prosím o vedení, ptám se ducha prostoru, mohu-li tam hrát. V každém městě je to někdo jiný a já se vždycky těším, koho potkám. Přicházím s pokorou a prosbou. Pamatuji se, že když jsem takto prosila na zámku v Uherském Ostrohu, ukázal se velký orel, který byl vzteklý a nepříjemný. Pak ale postupně pochopil, že přicházíme s dobrým úmyslem, a dal mi souhlas tím, že se mi posadil do klína. V penzionu v Bílku měli zase nádherného skřítka, lupínka, v Artu je přítomna nádherná bílá madona, která před představením naplní prostor oblaky odpuštění...

Andělé jsou během představení samozřejmě přítomni. Jsou to jednak mí tvůrčí průvodci, andělé strážní diváků, ale také andělé, kteří náleží právě k místu, kde se vystoupení odehrává.

Prožila jste někdy příběh podobný těm, jež ve své knize popisuje Lorna Byrneová?

Mám spoustu podobných prožitků, ale nemám stále otevřené zření jako Lorna. To dokáže zvládnout pouze člověk, který je na to psychicky i fyzicky vybaven. Mé prožitky většinou přicházejí v okamžicích modlitby, meditace, kdy jsem na ně zdánlivě připravena. Bylo také pár okamžiků, kdy mě překvapila návštěva indiánského náčelníka u nás doma, nebo je mi dovoleno zahlédnout anděla některého z lidí, ale ne vždy je to příjemné. Musím na sobě neustále pracovat a postupně je mi odkrýváno stále víc. Nejsem však hazardér, jenž by za každou cenu toužil po probuzení kundaliní nebo-li síly ducha svatého. Měla jsem jednou (na svém nepřipraveném těle) možnost něco takového prožít a pokorně prosím, ať je mi nakládáno tolik, kolik zvládnu. A také nechť se skrze mne děje vůle Jeho, nikoli má.

Někteří lidé vnímají svět jemnohmotných energií už jako malé děti, jiným se otevře až v pozdějším věku, například v souvislosti s nějakou zlomovou událostí. Jak tomu bylo u Vás?

Jako malá holka jsem byla štastná na hřbitovech, kam mě to vždycky táhlo, a jako dospělá jsem měla sen, že jsem v minulosti byla dcerou hrobníka. Stála jsem v kostele plném rakví, klepala postupně na každou z nich a převáděla duše zemřelých do světla...

Ještě dnes – pokaždé, když někdo umře – ať už ho znám, nebo ne, se za něj pomodlím. Mám pocit, že skrze modlitbu mohou duše přejít snáze do nebeských sfér (tato myšlenka se mi mnohem později potvrdila ve filmu Náš domov). V představení Chlapce říká duch dědečka, že nesobecké modlitby jsou krásnými myšlenkami, jež dodávají duším světlo, které ony velmi potřebují – je pro ně důležité vědět, že se na ně nezapomnělo. A právě tohle je mé velké téma. Věřím, že se jednoho dne vrátí do kostelů pravda o reinkarnaci, která tam kdysi byla, ale kněží ji ve prospěch vlastních zájmů odstranili.

Já jsem vždycky inklinovala k hledání smyslu života (teď už vím, že kdesi hluboko uvnitř jsem si vzpomínala na svá minulá bytí), chodila jsem do kostelů, kde mi bylo dobře, ale zásadní zvrat nastal utrpením. Musela jsem na sobě začít pracovat, abych se nezbláznila. Otevřelo se mi vnímání, ale nezvládala jsem to. Denně jsem se chodila modlit a pomalu se mi začalo ulevovat, až se mi jednoho dne zjevil Kristus, který sňal velký kámen z mé korunní čakry, a do mého těla začala proudit boží síla.

V poslední době se stalo téměř módní záležitostí nechat se zasvěcovat do různých léčebných systémů. Myslíte si, že k tomu, aby člověk otevřel své srdce neviditelnému světu, je něco takového nezbytné? Nebo existují i další, přirozené formy "zasvěcení", které pak přichází "samo od sebe"?

Každý dělá to, kam ho to přivede. Já jsem v tomto směru opatrná, nechávám se vést Stvořitelem. Ale je úžasná doba, o starých tajných naukách se mohou dozvědět všichni, kdo po tom touží, a tak vlastně směřujeme ke stejnému cíli, i když každý po svém. Je však pravda, že když se ženete do něčeho, na co nejste připraveni, vrátí vás to zpět a možná ještě bolestněji.

Současný svět prodělává velké změny. Mnoho lidí hovoří o tom, že mají doslova pocit, jako by se čas a prostor "zahušťovaly", jako by docházelo ke zrychlování všech událostí a život náhle plynul v mnohem větším tempu. Já osobně kolem sebe vnímám velký příliv pozitivních energií, ale zároveň i silné vlny negací, živené zejména strachem, lhostejností, rezignací a sebeláskou… Jak vnímáte všechny tyto procesy?

Ve filmu Krásná zelená je nádherná vize toho, jak by to tady jednou mohlo vypadat. Bohužel, ale zřejmě ne náhodou, se prezidenty stávají lidé, kteří mají daleko do zasvěnců, jakým byl třeba Ptahhotep (snad s výjimkou Václava Havla), a podle toho jsme také ve společnosti, v jaké jsme. Pravdu a trvalé štěstí hledejme v duchovním srdci, uvnitř sebe a v nejvyšším, duchovním těle, které je zajedno s Bohem. Na druhou stranu dnes vnímám a potkávám tolik nádherných lidí, že věřím, že vše se v dobré obrátí.

Mnoho lidí věří v existenci andělů. Někteří sice dosud váhají, ale tahle představa se jim docela zamlouvá. Další se těm prvním nahlas smějí, ale přitom v koutku duše doufají. Ti ostatní tvrdí, že jsou to nesmysly a přesvědčují o tom sami sebe. Je ale vůbec možné, aby člověk – ten nádherný a jedinečný tvor stvořený z lásky a pro lásku – žil a neměl v sobě ani zrnko víry? A pokud je má, co je možné udělat pro to, aby vzklíčilo?

V představení Chlapec říká duch dědečka, že nejvíc paseky nadělají ti duchovní, kteří vyprávějí lidem spoustu nesmyslů o tom, jaké to jednou bude, až zemřou, a že budou spát až do dne vzkříšení. A tak mnoho duchů vůbec nemůže uvěřit tomu, že už opustili své fyzické tělo, a je těžké je o tom přesvědčit. A úplně nejhůř jsou na tom ti, kteří si myslí, že člověk pochází z opice, to je pak doslova tragédie. Vše je ovšem v dokonalém světě Boha spravedlivé a každý z nás si vytvořil svůj vlastní osud svými myšlenkami, touhami a skutky v minulosti. Kdo zasel dobro, sklízí zase dobro. A totéž platí o zlu. Takový je Zákon, nikoli však ctnosti a odměny, hříchu a trestu, nýbrž příčiny a následku.

Každý z nás má u sebe svého anděla, ať tomu věří, nebo ne a záleží jen na nás, jestli s ním komunikujeme. Bůh si přeje, abychom byli štastní a radovali se života, a vůbec nezáleží na tom, co si o nás myslí ostatní. Proto nám dal tyto duchovní pomocníky. A když je jednou oslovíte, začnou se dít zázraky. Zkuste to, andělé jsou báječní učitelé.

Jsou mezi diváky Léčivého divadla i děti? Hrajete také pro ně?

Obě představení jsou vlastně skutečné příběhy dvou dětí. Dívky a chlapce. Přestože jsou určena spíš pro dospělé, někteří rodiče berou děti s sebou a já je často zapojím do hry. Naposledy byl v divadle nádherný šestiletý kluk Eliáš a namaloval mi krásný obrázek plný andělů. Děti zkrátka mají k andělům blíže, a pokud mají moudré rodiče, mohou se rozvíjet navzájem.

A jak tento projekt vnímají Vaše vlastní děti? Vyprávíte si spolu doma o andělích? Nebo Vás třeba doprovázejí na vystoupení?

Mé děti vyrůstají v prostředí, kde modlitby, andělé nebo Bůh jsou přirozenou součástí domácnosti. Třináctiletá Sofie sice někdy špačkuje, jestli bychom nemohli věci řešit jako "normální lidé", ale když je beze mě, pomáhá ostatním podvědomě otvírat oči stejným způsobem, radí se, jak pomoci přátelům s problémy či nemocemi. Jinak je to ale lvice, náročná, drzá a paličatá.Teď zrovna píšu představení pro nás dvě. O vztahu matky a dospívající dcery. Sofie mě často doprovází a já jsem ráda, že se díky tomu odpojí od mobilu. Syn Gabriel je pyšný na své jméno. Sice ho mrzí, že Archanděl Gabriel nemá štít ani meč jako Michael, ale uklidnilo ho, když se dozvěděl, že i on vedl vítěznou bitvu. Na plakátu a obalu cédéčka jsme spolu a Gabriel řekl, že až vyroste, bude hrát Chlapce on.

Co se stane, když člověk jednou vstoupí na cestu poznání, kdy se mu otevřou dosud netušené světy?

Je to krásné a není cesty zpět. Je to nádherné dobrodružství!

Poradila byste těm, kdo o to stojí, jak může člověk začít rozmlouvat s anděly?

Uplně jednoduše, jako když dítě prosí o čokoládu, začněte s nimi prostě mluvit. Je dobré vytvořit si za tímto účelem nějaké hezké prostředí, kde se spolu budete pravidelně setkávat. Uděláte jim tím radost. Zpočátku se vám to možná bude zdát příliš dětinské, ale když vytrváte, dočkáte se odpovědi. Andělé vám třeba sdělí své jméno, nebo vám pošlou do cesty nějakou věc, kterou na sebe upozorní, například pírko. Brzy poznáte, jak úžasní jsou to společníci. Jak velký mají smysl pro humor a jak rádi si hrají.

Rozhovor bych zakončila otázkou z Vašeho vlastního vystoupení: "Co nám to udělá, když uvěříme, že nejsme jenom kosti a maso, ale že máme také duši?"

Když uvěříte, začne se psát váš nový příběh, smysluplný a požehnaný, a všechno v něm do sebe bude zapadat jako součástky jedné stavebnice. Budete dělat věci, ke kterým byste dříve neměli dost odvahy, a bude vám to všechno krásně vycházet. Začnete dělat radost sobě i lidem ve vašem okolí…

Vylijte svou léčivou moc,
andělé, rytířstvo nebeské.
Na mne i na ty, které miluji.
Nechť na sobě ucítím paprsek
tvých andělů léčitelů
A světlo tvých uzdravujících rukou.
Nechť započne tvé uzdravování,
tak jak Bůh dá.
Amen

Děkuji za rozhovor a za nádhernou příležitost strávit vzácné chvíle ve společnosti andělů…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.