V mládí jsem tam jezdíval na kole na houby. Kam? K Fořtovně u Cerhonic. Skýtá obrázek jako z dávných dob. Za totality byl záhadný. Zdál se opuštěný. Všude ticho, nikoho jsem tam nikdy neviděl. Jen ty bedly a růžovky kolem. Nikdo mi nevynadal, že "lezu", kam nemám. Ani teď mi nevynadá. Ale už vím, kdo mi nevynadá. Paní Karin je jednou ze tří sester, které noblesní a vlídnou budovu bývalé fořtovny zdědily. Bydlí nedaleko v hlubokých lesích, o které se stará.

Jako jediná dívka ve třídě vystudovala píseckou "lesárnu" a jest tedy paní hajnou. Sestry se dohodly, že Fořtovnu, jakožto penzion, bude provozovat ona. Pobyty zde mají své kouzlo. Hostí tu bývá spíš méně, penzion to není velký, zato vlídně pohostinný. Jeho "vřelým srdcem" je místnost se starým elegantním nábytkem a krbem. Na internetu jsem k jejich ubytování našel: Fořtovna je venkovská usedlost. V minulosti patřila, jako správní budova, k rozsáhlému polesí. Má duši a uvnitř i venku, v zahradě, panuje vzácný klid.

Na tuto záhadnou stavbu jsem už skoro zapomněl. Až mě před pár lety pozval Štěpán Rak, že má kdesi u Mirotic soukromý koncert. A vida, bylo to právě zde. Dávné přání nahlídnout dovnitř se mi splnilo nečekaně a přebohatě. Tamější večery s ním mívaly svůj půvab, ať byly na slunovrat nebo na Vánoce (nazvali jsme je "Na Štěpána se Štěpánem"). Jezdil sem jen tak, ze zalíbení k místu a z přátelství k majitelům. Zastával jsem při nich funkci dvorního topiče v krbu. Onehdy mi Štěpán u piva při zapadajícím slunovratovém sluníčku jen tak zčistajasna říká: "A hele, nejseš ty takhle Blíženec?" – "Jo." – "A nejseš z konce května?" – "Jo." Pozoroval mne napřed bedlivě, až jsem znejistěl, nemám-li nějaký defekt, a pak z něho vypadly tyhle výsledky pozorování. Nevím, jeli lepší muzikant, astrolog či kamarád. Zatopil jsem si tu i letos, už ale na soukromém pobytu. O lese umí paní Karin hezky vyprávět i psát. Trochu mi její povídání připomnělo i čísi citát o stromech: "Byli jsme tu i tu budeme, až ty tu nebudeš. Naším úkolem je jen být. Bez honby, bez stresu, jen pevně v zemi být. Nejdeme proti proudu nebo rychleji, než je nutné, stačí, když plníme úkol zde stát. I ty máš své úkoly, ale nechtěj ztratit sebe, plout s proudem je přec tak snadné. Příroda se postará, co kdy ti má dát. Obdržíš tolik krásy, kolik jí v nás objevíš. Dáváme a i od tebe můžeme dostávat, když pohledem vyšleš k nám dík, že jsme a že tvé oko i mysl jsou potěšeny. Jsme tu pro sebe navzájem, vy pro nás i my pro vás, jako i vy lidé jste se narodili, abyste si ukázali, že stojí za to být. Zbytečnou honbou za pomíjivým zapomínáš na sebe sama i své kořeny a žádná vnější krása s požitky nenahradí to nejcennější, dar bytí a lásky k sobě, druhým a i k nám".

Místní legendy i místa s oblažujícím vyzařováním

Kolem Cerhonic jsou v krajině tři kapličky. Mají zvláštní historii. Jsou z časů napoleonských válek. Traduje se, že vznikly na paměť tří princezen, někdo však říká, že to byly jen poběhlice, které zde tragicky zemřely. Když tudy putovaly, byly okradeny, podle jiné verze znásilněny a zabity. Čin měli na svědomí tři místní pacholci, kteří zde jezdili s volským potahem. Tehdy tu byla robota po tři dny v týdnu. Princezny prý před smrtí proklely jejich rody až do devátého kolene. O věci se vědělo i v okolních vesnicích ještě nedávno. Při draní peří se to tajemně probíralo. Moje maminka, pocházející odtud, zná i jména a chalupy dvou z oněch tří rodů. Ba i konkrétní osudové tragédie, které jejich příslušníky postihovaly. Rody již patrně zanikly. Jedna z oněch kapliček je na úpatí vrchu Šibeňák, druhá v lesích za částí Cerhonic zvanou Parezí směrem k Červené hajnici, třetí stojí na pokraji Cerhonic. U ní se dá zaznamenat silné oblažující zemské vyzařování vpředu i po stranách. Překvapivé vyzařování je i nedaleko odtud před kamenným sloupkem se svatým obrázkem z roku 1880, stojícím při silničce na Oboru. Poblíž vidíme remízky, zvané Pahorka (pomnožné). Podle vyprávění místních (spíš mojí maminky, jak to slýchala od své babičky), trochu odlišného od podání historiků, zde Ladislav Stroupežnický střežíval v noci pole jetele pro správce cerhonického zámku. Pro svou sršatou povahu, rošťáctví i sukničkářství měl dost nepřátel. Když jednou zaslechl podezřelé zvuky, vystřelil ve tmě nazdařbůh, ale z pole se ozval výkřik a sténání zloděje, který zranění jen předstíral. Nešťastný Stroupežnický obrátil flintu proti sobě. Měla ale dlouhou hlaveň, špatně ji přiložil a ustřelil si jen kousek nosu. Poté se pokusil utopit v blízkém rybníku, ale ani to se nepodařilo. Prý vzal tyto nezdařené pokusy jako vyšší poukaz a začal žít zodpovědněji. Jeho obličej zůstal po zbytek života zohavený. Cerhonice přejmenoval v Našich furiantech na Honice.

"Lesní žínka" a rodina Havlových

Při posledním pobytu na Fořtově, "rušeném” jen štěkotem psů a zpěvem ptáků, mne napadaly i myšlenky na Annu Pammrovou, zvanou lesní žínka. Vzpomněl jsem si na ni při rozhovoru s paní Karin, která je taktéž člověkem lesa a s podobnými duchovně-přírodními zájmy. I hluboké zdejší lesy připomínají ty, kde Pammrová žila.

Ne ten, kdo se s přivřenýma očima nechává libě nést nepřezkoumanými podněty, ale kdo se s očima široce otevřenýma dotýká nitra děl, nauk, událostí, jevů, řečí… proniká krůček po krůčku k Pravdě a tím i k Bohu. Jedním z takových lidí byla i Anna Pammrová. Pro toho, kdo se o ní zatím nic nedozvěděl, uvedu to, co se mi jeví jako nejúžasnější. Byla až do konce druhé světové války, kdy zemřela, lesní samotářkou. Výjimkou z minimálních styků s příbuznými a přáteli byly kontakty s rodinou Havlových, která měla v nedalekém Havlově od r. 1907 své letní sídlo. I když zemřela v době, kdy byl Václav Havel malým chlapcem, duchovní nitky jejího myšlenkového světa k němu jistě sahají přes rodinné inspirace.

Na její myšlenkový profil působila kromě životních zkušeností staroindická moudrost, okultismus a theosofie, myšlení Rousseaua, Tolstého a jiných, a zejména duchovní přátelství s mystickým básníkem Otokarem Březinou, s nímž si dopisovala až do jeho smrti v r. 1929. Je to krásná a inspirativní korespondence. Dočetl jsem se tam mj., že do ní byl tak trochu zamilovaný, ale v tomto směru byl ohleduplně odmítnut. Patrně nejpřitažlivěji vylíčila její povahu a život Petra Smítalová ve stati Poustevnice od Havlova. Několik částí si dále ocitujme:

"Půl století žila na samotě poblíž Havlova u Žďárce. Přátelila se s rodinou Václava Havla a její dopisy čtyřicet let inspirovaly básníka Otokara Březinu. Konverzovali spolu francouzsky a ona mu doporučovala staroindickou literaturu. Byla vzdělaná, vzpurná, citlivá i houževnatá. Všechny rány osudu chápala jako nutnost na cestě k duchovnímu probuzení. ‚Neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu, a bolest je výčitkou odloučeného...‘."

Vzdělání a noblesa uprostřed lesa

V kuchyni ji to nebavilo. "Pro stálou hrnco a hadroslužbu se duch ženy nemůže povznést", zapsala si později. Matka neměla pochopení pro přemýšlivou náturu své dcery a její potřebu psát. "Každý nemotorný řádek, každou pokusnou větu, kterou napíši rozechvěnou rukou, je zrovna rouháním a nevím čím ještě v jejích očích... Psávám v lese na pařezu, na zemi, pod stolem, v posteli, zřídkakdy na stole", píše si do deníku. Její sestra Antonie onemocněla rakovinou a zemřela. Stejná choroba krátce na to postihla i Annu. Ta ale na radu medika, kterého učila francouzštinu, přestala jíst maso, omezila solení a uzdravila se. Vegetariánkou zůstala až do smrti a navíc začala studovat staré indické lékařské knihy, podle kterých ji budoucí doktor léčil. Východní filosofie jí učarovala.

Zatímco ona objevovala všeobjímající východní mystiku, Březina byl v té době vnitřně rozervaný skeptik. Přesto, nebo právě proto, oba cítili, že se potřebují… Člověka západu, jak Březinu nazývala, nabádala, aby zanechal vyučování na škole a věnoval se pouze tvorbě. "... chci promluvit pár nevšedních, touhou napjatých a jarním sluncem oživených slov s člověkem západu. Je mi tak vzdálený, a tak blízký – je mlhavý i zářivý zároveň, je bratrský i nepřátelský, zahalený do výparů všech myšlenkových extraktů dob přítomných i minulých", popisovala svůj vztah k němu. V roce 1893 však Anna podlehla uhrančivému pohledu "zelených očí" živočišného lesníka Františka Kroha a provdala se.

Co předcházelo útěku do lesa

"Vše dělo se nedobrovolně, pod sugescí společenských obyčejů... Ovzduší páchlo předvěkými pošetilostmi. Nastal obřad. Mechanické odpovídání na ještě mechaničtější otázky", tak popisuje mladá nevěsta svůj svatební den. Manželé se nastěhovali do myslivny v Sedlci a pro Annu začala další krušná etapa jejího života. Kroh byl opilec, despota a hrubián, který svoji vzdělanou ženu ponižoval, jak mohl. Role matky pro ni nebyla rolí pečovatelky, která vypere a uvaří, ale bytostí, která se své děti snaží přivést k hlubším duchovním hodnotám. Když se jí to nedařilo, trápila se, že měla dítě s tak banálním člověkem, jakým byl Kroh. Ostatně všechno, co se týkalo pohlavnosti a tělesných rozkoší spojených s plozením potomstva, považovala za "strašlivou kletbu". Hned v prvních dnech synova života ho zanesla do lesa a měla k malému novorozeněti řeč: "Neodlučuj se od stromů, hvězd a dobrých knih! Les nebo zahrada ať se stane tvým domovem až do posledního dechu. Strom tě bude těšit, živit, v zimě zahřívat, v létě chladit a v nemoci léčit. Hvězdám obětuj cit i myšlenku. Ony tě povedou ke zdroji všesvětové lásky, posvítí tobě na záhadu vlastního žití... A neodvracej zraku od hvězd, ale ani neodvracej ruce od hlíny! – Obé ti dá, čeho třeba".

Anně blahobyt nic neříkal. Zajímala ji jen osobní a tvůrčí svoboda a tu v manželství postrádala. Neurvalý manžel trhal její knihy, křičel a bil ji i děti. Nejednu noc trávila Anna v lese, kde se schovávala před jeho napřaženou rukou. Jakoukoli korespondenci (kromě Březiny si psala např. i se slovenským evangelickým knězem a pacifistou Jánem Maliarikem z Velkých Levár), půjčenou literaturu i rozepsané časopisecké příspěvky musela před manželem skrývat. Anna si nad řekou Bobrůvkou koupila vlastní kousek pozemku a nechala si na něm postavit jakýsi srub na dřevěných kůlech, kam se v létě 1899 s oběma dětmi přestěhovala.

Sblížení s rodinou Havlových

Život na samotě, i když často velmi drsný, Anně vyhovoval. "Lidé mně říkali, že tu v zimě nevydržím, a já zde s dětmi přestála dvacetistupňovou zimu. Jen po několik nocí jsem měla na pokrývce jinovatku". Konečně mohla uniknout "zhoubné pakultuře konzumu" a plně realizovat život v souladu s přírodou. Tehdy také vstoupila do kontaktu s rodinou pražského stavitele Václava Havla, který v roce 1908 nechal vybudovat dvorec s názvem Havlov. Široko daleko jedinou sousedkou byla právě Pammrová. Havlovi se s originální myslitelkou sblížili a začali si psát. Václavu Havlovi, který se sám účastnil spiritistických seancí a podporoval Českou společnost theosofickou, bylo blízké její neúnavné duchovní hledání a její nechuť k materialistickému výkladu světa. "S novými sousedy z Havlova jsem dobře vycházela. Často mne něčím obdarovali", svěřila se deníku. Ale také: "Zdá se mi někdy, že v nejbližší době země míní odepříti jakoukoli produkci. Lidé ji bičují svými agronomickými systémy, donucují ji k nadprodukci právě tam, kde jí nejvíce třeba odpočinku. A právě tato nadprodukce stane se dříve nebo později pro lidstvo osudnou... Nehledají nasycení, nýbrž podráždění".

Jasnocítění lesní žínky Anny

"Zajímavé bylo u tety, jak dovedla vnímati, co si návštěva u ní se nacházející právě myslí, a to i v posledních letech jejího života, kdy ji někdy paměť opouštěla. V přírodě dovedla vycítit, šli-li tudy lidé dobří nebo zlí, i když tam již nebyli. Co však zvláště je pozoruhodné, že vyciťovala před každou válkou až do své samoty mrtvolný pach", popisuje neobvyklou senzitivitu Anny její neteř, která se o ni starala v posledních chvílích jejího života. Když se ji, už nemocnou, v létě 1945 pokoušela přesvědčit, aby se společně přemístily k ní domů do Velkého Meziříčí, teta prý odmítla. "V lese jsem se narodila, v lese chci umřít", řekla, a tak se i stalo. Neteř Alma jí později nechala na náhrobek vyrýt její vlastní verš: "Kráso dne! Nádhero noci! Paprsku tvůrčí, sílo temná, v tebe chci proměnit sebe".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.