Umění odpouštět (1)
-
Vytvořenopondělí 13. únor 2023 13:56
-
AutorMelanie Rybárová
-
Oblíbené1978 Umění odpouštět (1) /propozice/item/1978-umeni-odpoustet-1.htmlKlikněte pro přidání
O tomto nesnadném umění bylo napsáno už mnoho knih obsahujících rady jak se vypořádat s odpuštěním, ale navzdory tomu si přečasto klademe řadu otázek: Můžeme odpustit každému a vše? Kam až máme jít a co si máme nechat líbit? Má se odpuštění odehrávat navenek, nebo stačí, když se děje v našem nitru? Kdo má začít první?
Tyto otázky nás napadají více či méně naléhavě, když nás trápí nebo tíží břemeno sváru, případně nedorozumění mezi námi a naším bližním. Bližní je biblické slovo, které už vymizelo ze slovníku našich dní, ale hodí se trefně na kohokoli, kdo je nám blízký, ať už citově, nebo jen lokálně. Míra této blízkosti obyčejně určuje i míru roztrpčenosti a potřeby vyléčení situace. Snad nezaškodí pár slov, jak záležitost odpuštění viděli někteří moudří lidé.
Odpuštění očima moudřejších
Např. světový psychiatr a zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung konstatuje souvislost odpuštění se smířením. Soudí, že opravdu odpustit je schopen jen ten, kdo je smířen především sám se sebou, i se svým horším já, které nazývá stínem. Musíme se umět podívat do tváře i svým nepěkným vlastnostem a sklonům, před nimiž rádi zavíráme oči a často nejsme ochotni si je přiznat.
V konečném důsledku může v krajních případech zastírání chyb vést až k depresi či agresi. Kdo se zásadně odmítá setkat se svým horším já, se svým stínem, promítá své chyby na ostatní. Jako by stály mezi ním a jeho vnímáním světa. Pravda ovšem je, že se často stává, že jsou tyto chyby druhou stranou vyprovokovány, ať už záměrně, nebo nechtěně. Svůj stín bychom si měli uvědomit, ale nemusíme ho násilím tahat zpod postele, ani se jím zabývat od rána do večera. Chce to pouze opustit naleštěný bezchybný obraz sebe sama, jaký si tak rádi o sobě utváříme, a sobě samému přiznat podíl na vzniklé situaci. Tomu říkáme smířit se se svým stínem. Nu, a pokud by se nám podařilo vcítit se do druhého, alespoň na malou chvíli vidět svět jeho očima, pak jsme už opravdu na dobré cestě k pravému odpuštění. Tato cesta přinese prospěch především nám, a to je správné, ale samozřejmě též naší protistraně.
Svatá Hildegarda z Bingenu zahrnuje odpuštění do hlavních úkolů člověka na této zemi, nazývá to "proměňovat rány v perly". Za velmi důležitý prvek při odpouštění pokládá trpělivost. Proces odpuštění podle ní obvykle trvá dlouho. Není to jednorázový akt vůle. Kdosi nám ublížil a možná, že v tom ještě dále pokračuje. Byli jsme tedy, nebo možná ještě dále jsme, konfrontováni s něčím, co nás zraňuje, co se nás více či méně bolestně dotýká. Právě tady je načase si uvědomit vlastní zodpovědnost, jak ránu přijmeme. Existuje několik trefných příměrů. Jeden líčí, že nad našimi hlavami stále poletuje hejno havranů. Je však pouze na nás, zda některému dovolíme, aby nám usedl na hlavu, či se nám snad dokonce zapletl do vlasů. A běda, když jim přichystáme zrní, aby si vybrali zrovna naši hlavu! Jiný, podobný je příměr o šípu, který zůstane vězet v ráně na našem těle. Pozor, abychom ho sami nevybavili křidélky zajišťujícími, že šíp zůstane v ráně trčet a jen těžko ho pak budeme vyjímat!
Další odborník na odpouštění, německý kněz a psychiatr světového jména, Anselm Grün napsal o odpuštění celou knihu. Dochází mimo jiné k závěru, že má-li dojít k opravdovému odpuštění, musí v člověku převážit touha po vnitřním míru a pokoji nad urážkou dotčeného a zraněného ega. Jako skvělý znalec lidských duší neradí k usilování odpustit za každou cenu. I když například úsměv a podaná ruka jsou prospěšná a někdy nepostradatelná gesta, musí být podložena upřímným vnitřním postojem, jinak by mohla vést k prohloubení nedorozumění, jaké stojí za tak mnohým svárem. Grün zdůrazňuje prospěšnost odpuštění pro samotného odpouštějícího. Pokud totiž neseme v sobě osten bolesti či trpkosti za to, čím nám bylo ublíženo, stáváme se jakýmsi vězněm druhé osoby. Vězení si neseme sebou a zbytečně bijeme hlavou o mříže. Všimněme si, že slovo odpuštění již ve svém kořenu obsahuje prvek puštění, tj. opak držení. Jenže jak právě dospět k takovému puštění, jak proměnit rány v perly? Prvním krokem bude uvědomit si malichernost sporu – tak je tomu v devíti z deseti případů. A zase je tu příměr: Jako by pomyslný a zlomyslný loutkař stál za jevištěm a pohyboval drátky loutek, které se vzájemně napadají a snad ani nevědí proč. Můžeme se ale vzbouřit a přijít s vlastním scénářem. Druhý krok se podobá tomu, co jsme už slyšeli. Totiž trpělivě se pokoušet o objektivní pohled, v němž nebudeme hledět na sebe příliš benevolentně a na druhého příliš přísně. Pozvedněme se nad malé jevišťátko a odmítněme v podstatě nudnou roli oběti. Možná, že náhle pochopíme, jak trefné je označení "bouře ve sklenici vody".
Pokora – jiný úhel pohledu
Chceme-li vypít do dna pohár odpuštění, potřebujeme k tomu několik velmi nepopulárních ingrediencí, bez nichž je však výsledek nepoživatelný. Po harmonii a míru touží každý, ale chtěl by, aby mu toto sladké ovoce spadlo do klína bez práce. Jenže bez práce nejsou ani koláče smíru, ani nápoj odpuštění. Jednou z hlavních přísad do správného poháru je pokora. Toto slovo je dnes takřka neznámé a zní nám až nepříjemně. Pokora je obecně pokládána za slabost, je spojována s ponížením, někdy dokonce s farizejstvím. Přitom pravá pokora je vlastnost vpravdě podivuhodná a dokáže pravé zázraky. Nesmí ovšem postrádat hrdost, což je další slovo, které z dnešních slovníků takřka vymizelo. Bývá zaměňována s pýchou, ač čeština je jedním z mála jazyků, které umí tyto dvě vlastnosti skvěle odlišovat. Význam těchto výrazů jasně vymezuje rozdíl mezi ušlechtilou a záslužnou hrdostí a nežádoucí a škodlivou pýchou. Zatímco pýcha vskutku roste na jednom stromě s hloupostí, hrdost bývá spojena s rozvážností a moudrostí. Stojí za ní poznání, ale za pýchou jen prázdné holedbání. Právě takovou hrdost by nesměla postrádat pokora, ingredience číslo jedna do poháru odpuštění.
Odpuštění je dar
Není snadné namíchat správný koktejl pokory a hrdosti a chce to kus mentální práce. Zamysleme se nad tím, že v odpuštění dáváme i bereme. Dáváme cosi velmi cenného, dáváme z nevyčerpatelného pramene dobré vůle a laskavosti, které je v nás, ale nepatří nám.
Přiznáme-li ji v duchu i druhému, dojdeme k poznání všudypřítomnosti dobra, a to je náš profit z celé situace. To jsou ony perly, o nichž hovoří Hildegarda z Bingenu. Ovšemže se může stát, že navzdory našim nejušlechtilejším snahám druhá strana ještě není připravena. Proto je doporučitelné nestavět své odpuštění příliš na odiv. Rozhodně bychom neměli dávat najevo svou nadřazenost, jako bychom vlastně říkali: samozřejmě jsi vinen, ale pohleď, jak jsem velkorysý a báječný, já ti odpouštím. – Ke zmíněné mentální práci patří též nacházení správné míry. Odpuštění nesmí být samoúčelné, ale na druhé straně by bylo také chybou tvářit se k reakcím druhého lhostejně. Zkrátka já ti odpouštím a ty se pro mne třeba postav na hlavu.
Není odpuštění bez lásky
Ingrediencí v nápoji odpuštění snad nejdůležitější je láska. Pod tím slovem si lze představit ledacos, ale zde je míněna láska tak, jak ji prezentuje Nový zákon. Ježíš sám říká: "Celý Starý zákon i s proroky je v tomhle jediném přikázání: Miluj Boha z celého srdce svého, ze vší mysli své, síly své a bližního jako sebe samého." Pro nás je teď důležitá druhá půlka dlouhé věty – "jako sebe samého". Vyplývá z toho jasně, že ne více než sebe samého. Má-li někdo plná ústa slov, jak se obětuje pro druhé, hovoří z něj zpravidla ego.
Další důsledek této přemoudré věty je, že člověk musí mít rád sám sebe, aby dokázal milovat druhé. Milovat sebe, to ovšem znamená milovat svou pravou totožnost, Bohem stvořeného dokonalého tvora, nikoli ego, onen svůj nežádoucí stín.
V tomto přikázání je obsaženo, zjednodušeně řečeno, vlastně celé křesťanství. Ale nejen křesťanství má svou definici lásky, bez níž se odpuštění neobejde. Podobně radí i buddhismus, když v rozloženém spektru lásky pamatuje na vztah k bližnímu. V první části je to laskavost a láskyplné jednání, v druhé soucítění s trpícím bratrem, zatímco třetí složka se raduje ze sdílení radosti s druhým, ať již jde o jeho či mou radost. Čtvrtá pak měří druhému za všech okolností stejnou měrou jako sobě.
Někdo se může tázat, jak se vlastně druhá strana dozví o mém odpuštění, když jí to nesmím vysloveně říci. A jak to vlastně budu vědět já sám, že akt odpuštění byl ukončen? Odpověď nelze globálně shrnout do jediné definice. Může to být pocit vnitřní spokojenosti, jakoby dobře vykonané práce, anebo jen klid a mír v duši. Rozhodně by měla vymizet i sebemenší zlost, roztrpčení, myšlenky na pomstu, nebo aspoň oplátku, i pocit křivdy.
Lištičky na vinici
Anselm Grün si ve své knize "Odpuštění" všímá i drobných těžkostí, které se nám objevují na cestě k odpuštění. Tak hovoří o pocitu zlosti ke komusi, kdo nám ublížil, o pocitu, kterého se při vší dobré vůli ne a ne zbavit. Doporučuje, abychom svou zlost nezametali pod koberec, ani před ní nezavírali oči. Naopak si ji v první řadě máme připustit a uvědomit si její kořeny. Dokud trčí nůž v ráně, nemůže se uzavřít. "Odpuštění má stát na konci naší zlosti, nikoli na jejím počátku". Doporučuje uvědomit si, z čeho pramení naše negativní pocity, a co vede druhého ke slovům či činům, které nám, jak se říká, "jdou na nervy". Třeba nám dotyčný vůbec nechce ublížit a jen se nechtěně dotýká bolavého místa v nás. Možná se nám připomíná cosi z minulosti a my své staré rány promítáme do nových situací. Případy se jeden od druhého liší a lišit se bude tedy i přístup. Někdy bude dobré promluvit si s někým, kdo nás zraňuje nebo alespoň popuzuje, ale jen tenkrát, je-li to člověk přístupný rozumným argumentům, a hlavně pokud je i na něm vidět touha po smíru.
V každém případě je třeba respektovat hrdost druhého, aniž je nutné obětovat svou vlastní. Svou dobrou vůli bychom si měli nést v sobě jako talisman a ona tak také působí. Ze zkušenosti je potvrzeno, že pod teplým vyzařováním dobré vůle se situace může změnit skoro jako mávnutím kouzelného proutku.
Možná se někomu bude zdát požadavků na odpuštění trochu mnoho, ale naše práce na něm stojí za to. Výsledky se ukážou někdy dříve, jindy později. Rozhodně ale jednou budeme skládat účty a dobré body za zvládnutí umění odpuštění se nám hodí, má-li naše konto "dal" člověčího pokroku převážit nad debetním "má dáti" (ale nedal).
Jiný zajímavý úhel pohledu na odpuštění poskytuje kniha Radikální odpuštění od Colina C. Tippinga – doporučení redakce.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2013.