Naše Země k nám vysílá energii i zvláštní poselství, které s úžasem pozorujeme a poznáváme. Snažíme se pochopit jejich příčiny a vlastnosti, které mnohdy znali už naši předkové, ale mnozí lidé je ve své pýše nechtěli dále rozvíjet nebo je zapomněli.

Dostala jsem od života dar navštívit posvátná místa Jižní Ameriky, Asie i Evropy. Z vlastní zkušenosti jsem s údivem zakusila jev, který se na některých místech podivuhodně opakuje a který bych nazvala posvátné e c h o Země. Budu vyprávět o třech místech, která jsou vzájemně vzdálena tisíce kilometrů, přísluší k naprosto odlišným kulturám, a přece mají něco společného. To společné je posvátnost prostoru a působení na vnímání i zdraví přítomného člověka.

Benediktinský klášter Hronský Beňadik

V oblasti tzv. Slovenské brány na pravém břehu Hronu stojí na skále rozsáhlý komplex kláštera ze 14. století, kdysi významné sídlo vzdělanosti a zároveň ochrana proti nájezdníkům, kteří se chtěli zmocnit bohatství hornických měst Kremnice a Banské Šťiavnice, oplývajících zlatem a stříbrem. Dodnes se tu vypíná k nebi v celé své mohutnosti trojlodní bazilika, vystavená v letech 1346 až 1375, jako jedna z nejvýznamnějších gotických památek Slovenska. V postranní kapli Svaté krve je umístěna relikvie mimořádné hodnoty, představovaná kouskem plátna z Veroničiny roušky i s kapkami Kristovy krve, prolité cestou k místu jeho ukřižování. Daroval ji papež Pavel II. králi Matyáši Korvínovi za pomoc při ochraně proti Turkům. Ten ji předal klášteru, představujícímu pevnost, kam se uchylovalo obyvatelstvo v dobách nebezpečí.

V průběhu více jak šestisetleté historie úcta k vzácné relikvii střídavě rostla i slábla, ale nikdy se neztratila. Na Slovensku vzniklo Sdružení ctitelů Svaté Krve Kristovy a jeho členové se srovnávali s rytíři Svatého grálu, známými z legend evropského Západu. Mnohé vzácné poklady Hronského Beňadiku jsou dnes uloženy v maďarském Ostřihomu, ale ten nejvzácnější je na svém místě. Stále přicházejí poutníci, aby uctili přesvatou krev. Každý pátek je při bohoslužbě vystaven nádherný relikviář v kapli s tzv. diamantovou klenbou.

Mne přivedla na toto posvátné místo srpnová pouť po Šťiavnických vrších, zvaná Poutnický festival hudby, kdy jsme přes den chodili po kopcích krajinou plnou malebnosti a klidu, objevovali krásu venkovských kostelíků i katedrál bohatých báňských měst a navečer usedali do lavic a naslouchali koncertům vážné hudby. Koncert v bazilice, nazývané perlou Pohroní, byl pro mne koncertem závěrečným. Slavné Ave Maria v podání Perly Perpetui, provázené flétnou a starobylými varhanami, patřilo k vrcholům celého putování. Poutníci i účinkující byli potom přívětivě pozváni na nocleh v přilehlém klášteře, který míval až sto mnichů a v současnosti je svěřen pěti pallotínům, řádovým bratřím povolaným z Polska. Nechybělo ani pozvání ke společnému posezení s panem farářem v klášterní knihovně. Klášter prý býval proslulý nejbohatší knihovnou v Evropě. Byla zde založena první škola a působili tu i žáci slavného mistra z Levoče. Ocitli jsme se tak v centru vzdělanosti.

Pohodlně usazeni v lenoškách jsme popíjeli voňavý čaj a rozprávěli. Když jsem po chvíli vstoupila doprostřed rozlehlé místnosti plné knih a hovořila jsem, uslyšela jsem najednou echo svých slov ve svém nitru. Jako by ve mně promlouval někdo další. Tento jev jsem pozorovala nejen já, ale mohl si ho vyzkoušet každý z přítomných. V duchu jsem si připomněla chvíle prožité na dvou místech s podobným efektem. Chtěla bych zde o nich vyprávět.

Sídlo vzdělanosti starých Inků

Inkové přišli do kotliny v lůně peruánských And ve 12. století. První Inka, Manco Capac, založil v nadmořské výšce 3326 město Cuzco, které se mělo stát metropolí jedné z nejslavnějších říší předkolumbovské Ameriky. Toto město bylo podle inckých představ pupkem světa a bylo zbudováno na půdorysu posvátného zvířete pumy, která je symbolem síly. Třináct vládců se tu vystřídalo a každý si vystavěl vlastní palác, který se po jeho smrti stal i jeho chrámem. Slavný vojevůdce a zároveň vzdělanec Pachacuti Inca, korunovaný roku 1348, se zapsal do historie zejména tím, že dal podnět k výstavbě obranné pevnosti Sacsayhuman, zvedající se nad městem. Pevnost byla zároveň sídlem vzdělanosti a chrámem Slunce. Sedmdesát tisíc lidí ji stavělo bezmála osmdesát let z kamenných kvádrů o váze až tři sta tun. Stala se jednou z největších staveb postavených člověkem. V posvátné geometrii města představuje Sacsayhuman hlavu pumy a jedna z jejích tří věží, z níž zůstaly jen kruhové základy, byla symbolickým okem pumy. Právě zde se shromažďovali nejučenější muži národa Inků, astronomové, astrologové, matematici, léčitelé i znalci uzlového písma.

Do Cuzca po staletí přicházejí indiánští poutníci zejména ve významných astronomických dnech, jakými jsou jarní a zimní slunovrat, kdy se konají velkolepé slavnosti za účasti až padesáti tisíc lidí. Ostatně poutě se konají denně. Také já se jednoho dne z náměstí Radosti, dnes nazývaného Plaza de Armas, vydávám po strmé poutní cestě, nazývané Rámě pumy, na tuto posvátnou pouť. Poněkud zadýchaná z vysoké nadmořské výšky vystupuji k místu, kde stávala kdysi věž – kruhové oko pumy.

Sleduji úchvatné panorama nádherného města pod sebou. A nejsem sama, po stejné cestě se trousí skupinky Peruánců, v nichž koluje krev starých Inků i španělských dobyvatelů. Chvíli postojí s pohledem na posvátné město svých předků a pak se věnují místu, kde stávala věž a dnes tu jsou pouze zbytky základů. Ale magická síla se odtud nevytratila. Každý jednotlivě vstupuje do samého středu kruhu, pozvedá ruce, zavírá oči a pronáší modlitbu. Také jejich malé děti sem musí vstoupit, i kdyby nechtěly, rodiče je dostrkají. Vždyť se zde přijímá posvátná energie. Dávám se do hovoru s mužem, který tu očividně tráví delší dobu. Je to andský léčitel, přicházející denně k oku pumy už celých pětatřicet let. Čerpá zde energii k léčení nemocných, kteří nemají na zaplacení novodobých, vysokoškolsky vzdělaných lékařů, anebo k nim ani jít nechtějí. Léčitelovy pomůcky jsou vzácné kameny, zejména křišťály, které zde nabíjí. Má je položeny na kamenech, vymezujících onen posvátný kruhový půdorys. Táži se, zda do jeho středu smím také vstoupit. Po svolení hrajeme zvláštní hru. Opakuji po léčiteli španělsky čísla od jedné do sedmi a zase zpět od sedmi do jedné. Přitom vnímám jasnou ozvěnu svých slov hluboko v hrudní dutině, někde tam, kde sídlí čakra lidského srdce. Když pak v klidu postojím, cítím, jak mnou prochází síla, která mne pozvedá někam výš. Věřím, že je to energie, posilující lidské zdraví i vnímání.

Chrám Nebes v Pekingu

V jižní části centrálního Pekingu se nachází chrám Nebes. Osmatřicet metrů vysoká stavba o kruhovém půdorysu byla postavena v roce 1420. Všechno v ní má svou symboliku, třístupňová čtvercová terasa znázorňuje Zemi, kruhová střecha nebeskou klenbu. Čtyři velké sloupy uprostřed symbolizují čtyři roční období, dvanáct sloupů uvnitř chrámu reprezentuje dvanáct měsíců v roce a dalších dvanáct sloupů dvanáct hodin poloviny dne. Je tu celý posvátný areál, k němuž náleží i malý palác, kuchyně, několik skladů a prostor pro obětovaná zvířata. Patří sem i stěna Ozvěn.

Důležitým místem je obětní oltář, kam byly přinášeny obětiny v podobě hedvábí, jadeitu a buvolích vnitřností, a kde čínský císař každoročně komunikoval s Nebesy při dvou velkých slavnostech: obětování Nebesům a modlitbě za bohatou úrodu. Z chrámu Nebes vede přímá cesta ke stupňovitému obětnímu oltáři, který je postaven z bílého mramoru. Je to magické místo, v jehož středu je umístěn Nebeský kámen, který je obklopen devíti kameny v prvním kruhu, osmnácti kameny ve druhém stupňovitém kruhu, a až jedenaosmdesáti kameny v posledním kruhu. V nebeské symbolice je totiž devítka a všechny její násobky posvátné číslo.

Do areálu měl povolen vstup pouze císař a jeho nejbližší příbuzní. Lidu bylo vyhrazeno místo vně obvodové zdi. Císař byl podle tradičních představ synem nebes, která mu propůjčila vládu v "podnebesí". Před tím, než mohl přinést oběť, padnout na zem před nebesy, dotazovat se a prosit za blaho národa, zůstával několik dnů o samotě a podle přísného ceremoniálu se postil.

To vše se mi honilo hlavou, když jsem pozorovala čínské turisty a zejména mládež, jak všichni vystoupili po mramorových schodech, vyhledali tzv. Nebeský kámen, podupávali po něm, smáli se a vykřikovali. Vyčkala jsem nějakou chvíli, než se pro mne uvolnilo místo. Vyhledala jsem svůj fotoaparát a poprosila nedaleko stojícího muže o vyfotografování. V tom jsem uslyšela známé echo svých slov. Do deníku jsem si pak zaznamenala: "Kdo tu pronese pár slov, uslyší jejich ozvěnu ve své hrudi v samé blízkosti srdce. Na takovou ozvěnu se nezapomíná. To místo jistě nebylo vybráno náhodně, mám za to, že patří k silnějším energetickým místům planety."

Mé vyprávění zřejmě přináší více otázek než odpovědí. Jak byla místa vybírána, proč tu působí záhadná ozvěna, vskutku obepíná naši Zemi zatím těžko uchopitelné silové pole a má léčivý náboj? Každý má možnost utvořit si svůj názor. Myslím, že nejblíže pravdě bude poznání peruánských indiánů, jejichž paměť se dosud zcela nevytratila.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2013.