I když se zločinnost v městech západního světa už roky snižuje, vídáme často umírající nebo mrtvé děti. Budí to otázky – proč? Měly přece život před sebou. Naposledy svět vyděsila vražda dvaceti dětí v Connecticutu. Jedna z maminek řekla citlivě, bez cynismu, ale s jistotou: Přibylo nad námi dvacet andílků. Jak prožívá dítě tu takzvanou smrt?

Něco se mi o tom kdysi osvětlilo v Londonově Tuláku po hvězdách. "Tulák" proniká do minulých inkarnací a jednou se vidí jako chlapec, který utíká před vojáky. Ti střílí. A najednou hledí hošík na své tělo zvenku, je mu hezky, nic ho nebolí a neděsí, přichází k němu světelná bytost... Není v tom ani stín tragédie či smutku. (To samozřejmě neopravňuje k vraždění.)

Děti neměly egoistický život, neprocházejí proto tíhami kámaloky, nevzdalují se tedy do jejích úrovní a mohou zůstávat i po odtělení (není to lepší výraz než smrt?) se svými blízkými. Pomáhají jim lehkými inspiracemi k přiblížení se Bohu, žijí ve sféře Světla a radosti. Zemřelé dítě se na čas stává jakýmsi "strážným andělíčkem" svých rodičů, hlavně matky, protože na ni má silnou vazbu a dětsky nezkalenou lásku, a tak ji obletuje, ochraňuje, laská, inspiruje..., a třeba se zrodilo k blízké duši své matky jen proto, aby jí po svém odchodu pomohlo tamodtud prožívat nějaké těžké období, které měla předurčeno. Mohla to být i "dohoda" dvou blízkých duší ještě před zrozením. Proč bychom jim nepřáli toto štěstí a blaho a krásný pocit uvolnění od pozemské karmické tíže? I umírající dítě má tedy život před sebou, pouze bez těla. Radujme se s odtělenými dětmi, provázejme je myšlenkou lásky do duchovního světa a vzdávejme Bohu díky za radost, mír a štěstí, kterým je Bůh naplňuje po jejich odtělení.

Jaké mohou být skryté příčiny dětských úmrtí?

Děti jsou poslové z vyššího světa. (F. M. Dostojevskij). Dítě nezná přetvářku, projevuje se zcela otevřeně. Tím, že jeho Já je do sedmého roku spojeno s životem duchovního světa, proniká za činy lidí – do jejich podstaty. Proto chování a činy rodičů a vychovatelů mají na dítě hluboký vliv. Nikoliv zevní tvářnost dospělých, jak se chtějí jevit, ale jejich mravní podstata. Já dítěte je ještě intuičně spojeno s jeho Andělem Strážcem, proto proniká přirozenou intuicí do příčin tajného myšlení a cítění svého okolí. Pociťuje skutečnou podstatu činů dospělých. A protože je jeho Já ještě v duchovním světě, mnohé jevy jako např. chudoba apod., se ho nedotýkají. Dotýká se ho však pravdivá podstata života jeho rodičů, zejména matky. Proto podle průzkumů kladou děti ve svých přáních na první místo, aby se maminka s tatínkem nehádali. Slyšel jsem o případu, kdy děvčátko chřadlo bez nalezení jakýchkoli lékařských diagnóz. Hlavní životní náplní rozvedené matky bylo střídání partnerů. Na dětském táboře, kde maminka trávila čas hlavně se svou novou známostí, vedoucím tábora, děvčátko náhle zemřelo. Žádná lékařsky zjistitelná porucha se u něho nenašla. Když se šla maminka ptát jasnovidce na důvod smrti dcerky, ten jí vyšel ze dveří vstříc, aniž byla ohlášená, a řekl jedinou větu – že příčinou byla ona sama.

Mnohé si určujeme už před zrozením

Často i hromadné katastrofy sblíží duše, které při nich zemřely, aby mohly v příští inkarnaci cosi dobrého společně podniknout. To pak bývají zharmonizované skupiny se stejným odhodláním a cílem. Pokud zemřou společně děti, jsou tím jejich duše niterně spjaty a mohou vnést do dalšího života navíc i svou nevinnost a stát se nějakou zářící duchovně obrodnou či správně jednající skupinou. To mohou být i případy dětí postřílených ve školách.

"Předčasná" úmrtí nemusí být opravdu předčasná

Občas se leckdo "spravedlivě" rouhá, že Bůh je krutý, nechá-li někoho zemřít brzy, snad i na vrcholu sil. A co když je to jinak? Může to být jak nastřádaná karma z povahových zplodin, do kterých jsme u druhého skrze snad společensky přijatelnou roušku povahy nenahlédli, nebo ochrana před dalším zlem, které by si člověk ještě zasel, ale může to být i něco jiného.

Odchody v raném věku často působí na příští inkarnaci dokonce příznivě, ba bývají proto i z dlouhodobějšího plánu vyvolány. Když nastala brzká smrt v důsledku nemoci či úrazu, pak si člověk odnese s sebou zbytek sil, které by byl využil. Tyto zbytkové síly se přidají v budoucím vtělení k jeho volním, intelektuálním a citovým silám, takže je posílí, umocní. Takový člověk pak vstoupí do pozemského života silnější, ve své vůli charakternější a mocnější, než kdyby nenalezl tak brzkou smrt. Ale to, že se to musí stát právě tak, má souvislosti v minulosti. Často právě velcí vynálezci, vědci, umělci či politici jsou těmi, kteří v dřívějších inkarnacích zahynuli při situacích, kterým říkáme neštěstí a tragédie. Mnohdy se individualita i víckrát za sebou rozhodne před zrozením, že svůj život skončí dříve, a s mohutným nastřádaným kapitálem sil pak jednou mocně zazáří svými schopnostmi pro lidstvo. To bývají často ti, které obdivujeme, že se "přímo zrodili" pro ten či onen obor. Je to tak doslovně.

A samovolné potraty?

Samozřejmě že nevíme, proč některá dušička šla zpět. Může to být nezvládnutí současného (tedy již v těhotenství) nebo do budoucna viděného nesouladu duše s matkou (třeba tíha matčina materialismu či její myšlenky, kterými až příliš pyšně a vlastnicky opřádá tu dušičku, až ji odpudí), couvnutí před těžkým osudem nebo něco jiného, do čeho nevidíme. Z ideálního hlediska by to nemuselo být považováno za tragédii, ač je zcela pochopitelné, že pro matku je to kruté. Snad je to i nabídnutý podnět pro rodiče k zamyšlení právě z duchovního hlediska. Nebyl postoj páru k rodičovství příliš dravě si přivlastňující budoucí dítě, nebo postoj pyšný, potvrzující si svou bezchybnost či prezentující dítě jako důkaz bezvadného zvládání konvenční společenské či profesní role, tedy dítě jako trofej?

Postoj budoucí matky by měl být spíše: "Hle, tady jsem ti k dispozici. Chceš ke mně (k nám)?" Nikoliv: "Tak kde je? Už jsem se rozhodla ho mít, tak ať nezdržuje!" Někdy chybí postoj pokorné prosby budoucích rodičů o děťátko a jeho přijetí jako něco, o čem nerozhodují jen oni. Někteří si chtěli pořídit nástroj, který jim pomůže cosi překlenout, a to je pak ošklivě účelové. Snad si miminkem rozhodli pouze řešit svízelnou pracovní situaci, děťátko nebylo vytouženo, ale jen vykalkulováno. Je dobré si klást otázku, zda rodiče nemysleli víc na sebe než na vtělující se dušičku..., zda dítě nepovažovali za svůj "úspěch", kterým se budou co nevidět honosit před světem, známými, příbuznými. Přijetí a přivítání nové dušičky na Zemi by nemělo být takto sobecky motivováno a tím zneužíváno. Třeba toho egoistického halasu bylo na křehkou dušičku dítěte už příliš. Je pak možné, že rodiče měli projít takovou lekcí právě proto, aby se propříště chovali v nitru tišeji, pokorněji, k dušičce pozorněji, aby nemyslili, že mají všecko – módně řečeno – pod kontrolou. Snad je to trochu zvážní, zpokorní a prohloubí. Může to být ale i jiný případ u dobře připraveného páru – dítě si sem třeba přišlo jen obnovit nevinnost, víc nyní nepotřebuje, a tak "zase jde". Ideální je vědět, že jsme jen služebníky, nástroji k umožnění něčího vtělení. A že máme té dušičce děkovat, že si nás vybrala, a snažit se být toho tiše a vděčně hodni.

Pochovávání dětí bývalo slavností klidu a díkuvzdání

Ba neměli bychom mít ani smuteční háv a černé závoje. Ideální by byly bílé šaty nevinnosti, neboť duchovní barvou smrti je barva bílá. Protože dítě dosud nemá osobní viny, je jeho pobyt v dalších stádiích existence radostný a lehký. Nesdílí naše materialisticky tragické náhledy na smrt. Proto by rozloučení mělo být radostnou slavností a ne obřadem bolesti a pláče. Dítě neztrácíme, nýbrž nabýváme orodovníka u Boha. Vždyť smrt neexistuje. Odtělení je pouze změnou životního stavu, není ztrátou toho, koho jsme milovali. Po políbení Anděla smrti prostoupí lidské tělo běloskvoucí aura Andělova a zahalí odtěleného astrálním světlem. Dítě vnímá vždy toto duševní Světlo. Proto, když se dítě odtělí, odpovídalo by tomu naše oblečení co nejbližší barvě astrálního Světla.

Správná barva smutku je bílá

Dospělý člověk se ocitá po odtělení často v temnotě. Žil-li materialisticky a nevěřil-li v posmrtný život, bude muset duchovní Světlo teprve hledat. Proto se dnes nosí tmavé smuteční šaty, i když si málokdo uvědomuje souvislost šatu se stavem odcházející lidské duše a myslí jen na stav svého smutku. Původně však byl smuteční šat i smuteční hostina symbolem stavu duše, která se odtělila. Až do konce 19. století bývala zejména na venkově barvou smutku barva bílá. Bývala barvou přechodu mezi dvěma stavy – života do smrti a vzkříšení. Modrá byla nejprve barvou smrti a strachu, až se vlivem křesťanství stala barvou naděje a bytosti Panny Marie. Modrý šat, který nosí některé národy, má upomínat na to, že jejich odtělení dlí za blankytem v duchovních světech. Černá byla barvou temných sil. Ta k nám pronikala od 16. století jako barva smutku, na venkově definitivně vytlačila bílou až v první polovině 20. století.

Při pohřbu dítěte se kdysi tančívalo a hodovalo. Tanec byl symbolem radosti a blaha nevinné duše, jež se ve stavu milosti vrátila do duchovna a je nadále účastna nebeské duchovní hostiny. Proto se podávaly sladké pokrmy, ovoce a ovocné nápoje. Neměl se podávat alkohol a maso, protože to je zemská, zabíjením zvířat poskvrněná potrava, která nemůže symbolizovat "nebeskou hostinu". Nebeskou hostinou se vyjadřoval symbolicky stav duchovního naplnění blahem a štěstím, jež duchovně nasycuje duši, která může žít ve Světle duchovního světa.

Odtěleným dětem a vůbec odtěleným se dávají květiny do rakve či na hrob. Květy jsou symbolem duševní harmonie sil vonného dechu Lásky Serafínů a sil duchů Moudrosti, budovatelů květů. Květiny máme dávat na hroby odtělených s přáním, aby jejich duše byla duchovně nasycena vůní a světlem Serafínů a dalších ochranných hierarchií. Věnec symbolizoval koloběh zrození.

K obřadu či modlitbám za odtělené děti by se měly použít převážně bílé květy. Ty odpovídají duchovnímu životu a radosti andělů, kteří vítají dětské duše, jež se po odtělení připojily k jejich svatým sborům a nebeským hymnám díkuvzdání Bohu.

Děti strach nemají

Podle výzkumu Martina Loučky, studenta Masarykovy univerzity v Brně, uveřejněného na internetu, děti "konečnou života" vnímají mnohem přirozeněji než dospělí. Smrtí se zabývají a přemýšlí o ní, nicméně pokud jim to nevsugerují dospělí, nepovažují ji za traumatizující téma. Děti nemají strach o smrti mluvit. Takto to bylo i v dobách minulých. Konstatoval, že "žádné dítě nevyužilo možnosti přerušit rozhovor o smrti, obrázek hřbitova poznaly všechny a nevyjadřovaly žádné zábrany mluvit o mrtvých. Zjištění, že děti se o smrti nebojí mluvit, že si ji uvědomují a reflektují jako součást života, může sloužit jako povzbuzení k otevřenosti a upřímnosti pro rodiče i pomáhající profesionály, kteří se dostanou do situace, kdy bude nutná komunikace tohoto tématu s dětmi", uzavírá student.

Tématu umírání a smrti se rodiče často vyhýbají i v případě, že umírá dítě samo. Někdy však dítě ví i v této věci víc než rodič. Ještě snad plně neopustilo božský svět neznáma, ze kterého sem sestoupilo a nevstřebalo tolik materialistického strachu o sebe.

Blumenthal Barby navrhuje v Kapitolách z thanatologie tato pravidla hovoru s umírajícími dětmi:

− otázky dítěte na povahu jeho nemoci by měly být zodpovězeny způsobem, který odpovídá věku

− dítě by se nemělo dovědět oficiální označení smrtelné nemoci. Je mnoho možností k uklidňujícímu vysvětlení, aniž by se říkala plná nepravda

− informace pro dítě přiměřené snižují úzkosti a zvyšují souhlas dítěte s diagnostickými a terapeutickými zásahy

− otázky ohledně smrti by měly být dítěti zodpovězeny jednoduše a přímo; zde není třeba zamlčovat, že trpí vážnou nemocí, na niž mohou některé děti i zemřít, ale toto konstatování musí zahrnout naději na vlastní uzdravení

− rodiče, sestry a lékaři se musí neustále pokoušet probudit a uchovat v dítěti pocit bezpečí a pochopení pro jeho opakující se trápení, prostřednictvím své náklonnosti a tím, jak se k němu chovají

− základem vzájemné důvěry je pravidelný rozhovor ošetřujícího lékaře s rodiči

− lékař má do svého komplexního postupu zahrnout psychologické vedení dítěte i rodičů

− lidský kontakt mezi nevyléčitelně nemocným dítětem, jeho rodiči a ošetřujícím lékařem je základem pro zachování pocitu života, který i v době největšího ohrožení (a právě tehdy) spočívá ve vzájemnosti jako vlastním smyslu života

Péče o osiřelé rodiče

Reakce rodičů na sdělení lékaře jsou jiné, jestliže jde o delší dobu umírání dítěte, než jde-li o náhlou smrt. V případě dlouhé doby procházejí etapami, které popsala E. Kübler-Ross. Obvykle je to nejprve šok a popření skutečnosti, že jde o nevyléčitelnou nemoc. Dále hněv a kritika všeho a všech kolem faktu nemoci a smrti. Následuje období smlouvání, potom deprese a nakonec smíření se s fakty, aniž by se rodiče vzdali úplně naděje. Lékař, psycholog či duchovní (podle zaměření rodičů) by měl umět přispět rodičům k přijetí skutečnosti onemocnění dítěte, k překonání největšího zármutku a snad i k udržení neporušených rodinných vztahů. Je to těžký úkol, protože v nynější konzumně vyspělé společnosti jsou tradiční podpůrné vztahy k druhým lidem a k příbuzným zeslabeny nebo přerušeny. Soucitný posluchač je nutný i při náhlé smrti dítěte (nehoda, pád, zločin atd.). Po šoku a strnulosti bez pláče obvykle následuje celková apatie a ztráta zájmu o okolí, rodinu, práci, někdy i pocit neodčinitelné viny. Sedativa zde mohou být jen krátkodobým podpůrným řešením. A opět jako i jinde: soucitný posluchač by měl nechat osiřelého rodiče mluvit o jeho pocitech podle potřeby, nevyhýbat se těmto hovorům, projevit pochopení sdílet bolest, ale nesnažit se ji překotně odstraňovat formálními útěchami nebo nabídkami akcí na rozptýlení. Materialistický posluchač sotva utěší materialistického rodiče, protože nemá čím. Může jen naslouchat. Obvykle určitá duchovní výbava činí tuto skutečnost snesitelnější. Posluchač s vyššími hodnotami a znalostmi je však může nabízet jen pozvolna a nezahrnout trpícího rodiče s převahou duchovními moudry. Ta lze dávkovat jen lehkou nabídkou a šetrně.

G. T. Fechner napsal v Knížce o životě po smrti: "Milá přišla o milého, manželka o muže, matka o dítě. Marně hledají ve vzdáleném nebi část svého života, která jim byla vyrvána, darmo obracejí zrak a vztahují ruku do prázdna k tomu, co jim vpravdě vůbec odňato nebylo; toliko nit vnějšího porozumění se přetrhla, neboť styk, jehož prostředníky byly vnější smysly a v němž si obě strany rozuměly, změnil se v bezprostřední vnitřní setkávání zajišťované smyslem vnitřním; a tím se dosud nenaučily rozumět. Viděl jsem kdysi matku, jež po domě a v zahradě plna úzkosti hledala své živé dítě, jež přitom držela v náručí. Oč větší je omyl té, jež zemřelé dítko hledá v dalekém prázdnu, když by jí stačilo pohlédnout do nitra, aby je našla u sebe! A nenajde-li je tam zcela, zdaž je kdy vůbec cele měla, i když je navenek nosila ve své náruči? Výhody vnějšího styku – vnější slovo, vnější pohled, vnější péči – už mít ani dávat nemůže; může teď mít a dávat výhody styku vnitřního, stačí jí vědět, že nějaký vnitřní styk je a že má své přednosti. S tím, o čem se člověk domnívá, že neexistuje, ani nerozmlouvá a nepodává tomu ruku. Máte-li však správné vědění o tom všem, počne se tu nový život živých s mrtvými. A spolu s živými tím získají i mrtví."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2013.