Krátce před revolucí jsem pil čaj u jednoho pana biskupa. Zmínil se mi o starém člověku, který mu donesl rukopis. Donesl podivuhodný rukopis. Starý pán si dal úkol: obcházet místa ničených soch světců, zurážených křížů, rozbitých kaplí... Místa, jaká bývala v posvátné úctě. Poseděl v hospodě, pohovořil, zašel na faru, promluvil s lidmi na lavičkách… a co se dozvěděl, sepsal. Po revoluci, …po smrti pana biskupa… jsem se snažil po onom rukopise pátrat. Neobjevil jsem ho.

Možná dobře… Věřil by někdo? Vyprávění byla skoro na stejný způsob. "Jo, vy myslíte tu sochu pod lípou, jak je tam ten Kristus Pán…, co nemá nohy? Tak ty nohy mu otloukl kladivem Pepa. Víte, Pepa… ten, co mu pak traktor přejel nohy…" Nebudu uvádět další historky. Mohly by nudit.

Na knize bylo zvláštní to, že to nebyly "farářské historky", byla to práce exaktního vědce na penzi. Vzal si "zjišťování" jako koníčka. Myslím dokonce, že chtěl dokázat, že lidová víra "v příčinu a následek" má mělký základ. A jejím základem je pověra. Je lepší o těchto věcech příliš nehovořit. Člověk se stává snadno směšným. Copak může být nějaká vazba mezi zlobou v duši a osudem, vlastním osudem? Může? Nemůže? Ale pokud by se v knize uvedla přesná jména invalidů, kteří dělali to, co se později stalo jim… Kdyby se četlo jméno architekta, který rozebral církevní památku pro stavbu své vily, a pak se mu narodilo debilní dítě… Kdyby se četla další a další jména a data a adresy, osudy, …potvrzené pamětníky… Je lepší, že ta kniha zmizela? Objeví se? Je někdo, kdo o ní ví? Má ji doma…? Vydá ji?

Často cituji příběh, který se mi při téhle příležitosti vybavuje. Známý kněz mi vyprávěl o komunistovi, který mu vyhrožoval, že ho nechá zemřít v škarpě jako psa. "A víte, jak skončil? Když šel jednou opilý domů, manželka ho nepustila do domu a on umřel v příkopu jako pes…" Páter se zamyšleně odmlčel. Nemusí jít o církevní památky, může jít o jakékoliv ničení, ubližování, zraňování. Jakoukoliv zlobu, zášť, nenávist…Jde o přeladění duše do tragédie. Je lépe vyprávět o takovýchto věcech tiše, plaše, … večer…Při světle svíček.

Jsou to pohádkové příběhy. Ale když je jich tolik… Kolik sešitů by se jimi dalo popsat, uvádět adresy, uvádět jména, přesná data událostí. Jako by v pohádkách byla zašifrována, zakódována pravda života, odplata, trest…

Poznání, že křivost duše přivábí v zápětí i jiné postižení. Kdo se naladí na tmu, vábí tmu…

Nebo že, řečeno poněkud nevědecky a poněkud pohádkově: kdo zraňuje, bude zraněn.

Vesmírné zákony jsou pojmenovány vědci, ale kdo ví, kolik zákonů, zdánlivě směšných, zdánlivě dětských, je pojmenováno pohádkami…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2013.