Důvodů, proč lidé umírají, je celá řada. Málokdy se ale mluví o takzvané iatrogenní příčině, která přitom hraje v mnoha případech stěžejní roli. Pokud nevíte, co tohle zvláštní slovo znamená, pak vězte, že jde o příčinu vyvolanou lékařem – například jeho neuváženým jednáním, špatným vyšetřením či chybným léčením. A dlužno ještě dodat, že velmi často také jeho neetickým postojem.

To je něco, o čem většina lékařů jen nerada mluví, případně ani nevěří, že je to možné. Někteří z nich ale naštěstí už prohlédli a na pacienta pohlížejí především jako na člověka, bytost, která má své pocity, touhy a přání, ale prožívá i strach a chvíle beznaděje. Takový pacient je pak zároveň učitel a nám se tak nabízí otázka: Kdo je uzdravující a kdo uzdravovaný? Na to se ptá i německý lékař Bernie Siegel ve své knize Mír, láska a uzdravení.

Slova vládnou obrovskou mocí

Slova mají nesmírnou sílu. Dokážou uzdravit, ale i zabít. Siegel zde uvádí celou řadu případů, kdy lékaři své pacienty doslova a do písmene odsoudili na smrt tím, že jim nevhodným způsobem sdělili diagnózu, že s nimi mluvili naprosto chladně a necitlivě, beze stopy jakýchkoliv emocí či aspoň stínu naděje.

Jeden příběh za všechny. Žena s maligním nádorem mozku navštívila svého lékaře, který jí naprosto věcně sdělil, že jí zbývají nejvýše tři měsíce života. Žena v zoufalství odjela na venkov, kde se jí částečně ulevilo. Od základu poté změnila svou životosprávu, denně meditovala, prováděla vizualizační cvičení a snažila se své tělo přemluvit, aby žilo. A podařilo se. Postupem času se tato žena uzdravila. Dokonce natolik, že se vrátila do práce a začala znovu řídit auto. Až dosud je tedy všechno v pořádku. Byla prostě jedním z těch silných lidí, kteří spoléhají na svou intuici a sílu své mysli, jež mnohdy dokáže skutečné zázraky. Ten případ má však tragickou dohru. Po nějaké době, když se vrátila zpátky do města, potkala onoho lékaře, který ji kdysi "poslal na smrt". Velice se podivil, když ji uviděl, a samozřejmě se zeptal, co celou tu dobu dělala. Když mu po pravdě převyprávěla svůj příběh, strašně se rozčílil a vynadal jí, že se tehdy nedržela jeho pokynů, a obvinil ji z šarlatánství. Křičel na ni, že jí může poskytnout důkazy o tom, že už by měla být dávno mrtvá. Co následovalo poté, si již asi snadno domyslíte. Ještě téhož večera ta žena zemřela.

Tento otřesný případ je pouze důkazem toho, jak nebezpečný nástroj mají lékaři v rukou. Nástroj mnohem nebezpečnější než nejostřejší skalpel – slova, úsudky a soudy, které leckdy příliš lehce vynášejí nad životy svých pacientů. Místo toho, aby je, jak říká Bernie Siegel, inspirovali k uzdravení (a to bez ohledu na prognózu). Co proboha mají proti tomu, aby i zdánlivě nevyléčitelní lidé zůstávali naživu?

Víra je prvním krokem k uzdravení

Někdy to však může fungovat právě naopak, i když to lékař myslí ve skutečnosti úplně jinak. V této souvislosti uvedu ještě jeden, poněkud kuriózní případ lékařem nezamýšleného vyléčení.

Při jedné vizitě ukázal lékař na vážně nemocného pacienta, který trpěl tím, co kardiolog nazval "pořádný, velmi hlasitý trojozvový cval" na srdci. V lékařské terminologii to znamená, že srdce selhává, neboť srdeční sval je rozšířený a velmi těžce poškozený. V očích lékařů ten člověk prostě neměl šanci na přežití. Přesto se o několik měsíců později téměř zázračně uzdravil. A víte proč? Jakmile totiž zaslechl, jak lékař popisuje, že má jeho srdce "pořádný cval", představil si, že má v sobě velkou sílu, že je zdravé a odolné jako závodní kůň, a na svůj momentální stav se začal dívat optimisticky. V tu chvíli začal věřit, že se uzdraví, což se později také stalo.

Naděje pomáhá za všech okolností

Chce to velmi silného a sebevědomého pacienta, který bude schopen ignorovat destruktivní slova lékaře. Mnoho lidí to ovšem nedokáže. Je pak tedy pouze na lékaři, dá-li svému pacientu šanci. Možná by namítl něco v tom smyslu, že dávat druhým "falešnou naději" je neetické a neprofesionální, ale "odsoudit na smrt" zoufalého pacienta, to snad etické je? Bernie Siegel v tomto směru nemá žádné předsudky a zcela otevřeně přiznává, že používá všechny nástroje, které má k dispozici k tomu, aby pomohl lidem žít. A to včetně naděje.

Totéž se týká i lékařských zpráv. Viděli jste někdy protokol o chemoterapii? Najdete v něm samé destruktivní informace, ani slovo o tom, že vám tahle procedura pomůže. Není ani divu, že i mnoho statečných a vnitřně silných lidí, kteří ji podstoupí, začne brzy trpět všemi popisovanými vedlejšími příznaky, které jim ve zprávě tak barvitě vylíčili. Tytéž informace lze přitom umístit i do kontextu s pozitivními tvrzeními tak, aby se tento protokol stal mnohem více nástrojem naděje a uzdravování.

Jak tvrdil už Carl Jung: Vše závisí na tom, jak se na věci díváme, a ne na tom, co jsou samy o sobě.

Mysleme na to, až se třeba někdy ocitneme v situaci, kdy si budeme muset vyslechnout z úst lékaře něco nepříjemného. Člověku totiž lze vzít všechno, až na jedinou věc, a tou je možnost svobodně se rozhodnout pro svůj vlastní postoj k jakékoliv skutečnosti, možnost zvolit si svou vlastní cestu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2013.