Tentokrát se vydáme na pouť do Santiaga de Compostela od portugalsko – španělských hranic, které jsme překročili po Mezinárodním mostě přes řeku rio Minho, spojujícím dvě v historii znepřátelená, a dnes přátelská města, portugalskou Valencu a španělské Tui. Naši pomyslnou poutní cestu, vycházející z Porta, si poněkud zkrátíme a výňatky z deníku poutnice si připomeneme etapy, které nás přivedly na mnohá pozoruhodná místa.

Vítá nás španělská Galicie, Valenca – Tui – Porriňo

Pouhé čtyři kilometry dělí Valencu od Tui a něco málo přes sto kilometrů nás bude dělit z Tui od Santiaga de Compostela. Stoupáme středověkými uličkami na kopec, kde stojí katedrála, připomínající pevnost. S její výstavbou se začalo ještě v románském období na počátku 12. století, dostavěna byla už v gotice, která jí vtiskla svůj určující ráz. Uvádí se, že má první gotický portál na Iberském poloostrově. Je vyzdoben sochami známých starozákonních i novozákonních postav, počínaje Mojžíšem a Izaiášem přes svatého Petra a Jana Křtitele po královnu ze Sáby s králem Šalomounem. Naši velkou pouť nám připomene socha svatého apoštola Jakuba, umístěná na jednom ze zdobných barokních oltářů. Mše svatá je tu denně v deset hodin dopoledne. Je sloužena zejména pro ty poutníky, kteří začínají svou pouť v Tui, právě v místě, které je svou kilometráží a potřebou ujít alespoň sto kilometrů důležité pro uznání určitého statutu Svatojakubského poutníka. Nebudeme čekat na mši a svou pobožnost si v katedrále, jejíž gotická rozeta ještě dychtivě očekává hru paprsků dopoledního slunce, vykonáme ve svém srdci každý sám.

Procházka městem nás přivádí ke zbytkům starých hradeb a bran. Noblesním starým palácům dávají vyniknout zejména tři ulice Sanz, Cuenca a San Telmo. Hned vedle katedrály stával kdysi špitál pro chudinu a poutníky Hospital de pobres e peregrinos, dnes ho nahradilo muzeum a místní archiv. Ubytovny pro novodobé poutníky, zpravidla citlivě opravené staré budovy, jsme objevili hned na třech místech, přitom první z nich se nachází také poblíž katedrály. Množství poutníků v poslední době houstne, byly zřízeny i letecké linky, které je sem přivážejí z celého světa.

Začíná španělské značení Svatojakubské cesty. Keramické mušle, žluté šipky a kamenné kilometrovníky. Procházíme vesničkou se starobylým kostelíkem, zasvěceným Panně Marii, ochránkyni poutníků. Je zavřeno, a tak si alespoň u zdi na kamenné lavici odpočineme a pojíme něco ze skromných zásob poutníka. Projdeme lesíkem a asi po šesti kilometrech stojíme před křížem s památníkem svatého Telma. Před osmi sty lety tu na své cestě světec onemocněl, vrátil se do Tui a tam zemřel. Opodál se klene přes říčku rio Louro most s příznačným názvem Most horečky (Ponte das Febres). Vzpomeneme starého poutníka a střelná modlitba k němu zalétá s prosbou o posilu pro nás a všechny nám podobné a blízké lidi na cestě.

Nacházíme se v ekologicky významném území Gandaras de Budiňo. Blízké jezero a jeho okolí je místem odpočinku ptactva, které táhne každoročně ze severní Evropy na jih do Afriky. Oblast je však stále více devastována průmyslem. Mnohé druhy opeřenců se do nenávratna ztrácí. Čeká nás nejtrudnější úsek pouti, dlouhý šest kilometrů. Před Porriňem začíná průmyslová zóna se vším, co k tomu patří. Hangáry, tiráky, fabriky na zpracování červené žuly z nedalekého obřího lomu. Zdánlivě nekonečná prašná silnice. A my, postranní chodci, hltáme pod slunečním oparem její prach.

Místo prvního Jakubova pohřbu, Caldes de Reis – Padron – Teo

Během tří dnů jsme z Porriňa prošli do lázeňského místa Caldes de Reis, kde jsme si znamenitě odpočinuli, až se konečně příjemným pochodem malebnou krajinou ocitneme ve starobylém městě jménem Padron. Ve svém středu má úzké uličky s honosnými podloubími a domy z 11. a 12. století. Významnou budovou je i biskupský palác z 18. století. Své nejdůležitější pamětihodnosti však spojuje se Svatojakubskou tradicí. Právě tady se podle legendy zastavil svatý Jakub, syn Zabedeův, na své cestě do Galicie. Sem také původně přenesli jeho následovníci apoštolovy ostatky, potom, co je někdy v sedmém či osmém století ze strachu před Saracény převezli lodí z Arabského poloostrova na španělské pobřeží. Vzácné relikvie umístili do nádoby ve tvaru kamenné lodi a položili na velký kámen "pedron". Ten se dodnes uchovává pod oltářem místního kostela, zasvěceného svatému Jakubovi.

Apoštolovy ostatky byly potom uloženy v paláci pohanské princezny Lupy, která se stala křesťankou. Načas se záhadně ztratily a později je objevil prostý pastýř podle svitu velké hvězdy nad místem zvaným Hvězdné pole (Campo Stela). Zrodilo se tak jedno z nejvýznamnějších poutních míst křesťanské tradice Santiago de Compostela. Jsme ale v Padronu a nemůžeme vynechat posvátný pramen "fonte de Carmen", který prý nechal vytrysknout ze skály sám svatý Jakub. Na památku této události je na fontánce umístěn kamenný reliéf s apoštolovou lodí a nad ním křest pohanky Lupy. Okusím dobré vody a svlažím čelo i ruce. Je to jako bych přijala požehnání. Potom nás zlákají schody sousedního klášterního kostela Convento do Carmen. Stojí na kopci s pěkným výhledem do dálky. Pohled sleduje město, které bylo svědkem mnoha památných událostí. Říká se, že právě odtud pronesl apoštol Jakub první kázání po příchodu do španělské Galicie.

Nebudeme čekat, než se otevře návštěvníkům poutnická ubytovna, a rozhodujeme se jít dál. Procházíme několika vesničkami a jsme rázem v jiném světě. Malé kamenné domky se tisknou jeden k druhému, okna jako škvírky a uzounkou uličkou sotva projdeš. Každý kout má své kouzlo. "To je středověk," říká můj syn s uspokojením a obdivem. Znova si připomínám, jak jsem ráda, že jde se mnou. Sdílené prožitky radosti jsou ve dvou silnější a pocity únavy lehčí. Ve vsi Vilar, kde všechno staré končí moderní silnicí, si dáme v baru vynikající občerstvení. K vínu se podává fazolová polévka s drštkami a nakrájenou klobásou. Barmanka dostane tučné spropitné a já ve fazolovém opojení zapomínám na místě nepromokavý kryt na batoh. Hned následující den poznám, jak moc mi chybí. Potom v A Escravitude u kostela najdeme prodejnu Spare. Zde nakupujeme "železné zásoby" pro případ, že v Teo, kam protentokrát směřujeme, nenajdeme obchod s potravinami. Vskutku se tak stalo, stejně jako v Portugalsku i ve Španělsku je proti Česku obchodů poskrovnu a supermarkety nejsou už téměř vůbec, objevují se zřídka jen ve větších městech.

Nějakou dobu trvá, než najdeme v Teu ubytovnu. Je schovaná pod silnicí na kraji obce. Podle starého zvyku Svatojakubských poutníků pereme zpocené a špinavé prádlo se stopami daleké pouti a celkově se očisťujeme. Vždyť do cíle zbývá už jenom 13 km, máme tam dojít čistí nejen na duchu, ale také na těle. Syn vytahuje z batůžku dokonce sice zmuchlanou, ale ještě čistou košili. Říkám si, jak málo stačí člověku, aby měl vše potřebné.

Mše u svatého Jakuba, Teo – Santiago de Compostela

Z Tea vycházíme s rozedněním v sedm hodin ráno, abychom stihli včas slavnostní nedělní mši pro poutníky, která má vždy mimořádnou atmosféru. Po celou noc i ráno lije jako z konve. Syn hned na začátku nasazuje ostré tempo a já se snažím, seč mohu, abych stačila. Cíl je na dosah a přitahuje. Promáčí mi boty i ponožky v nich. Jsem mokrá potem unaveného těla, navlhlou pláštěnkou i vodou všude kolem sebe. Předměstí Santiaga nás vítá všeobecnou prázdnotou. Málokomu se chce do nepohody. Míjíme osamělý, pomalu kráčející manželský poutnický pár, žena kulhá a je zřejmě na pokraji sil. I já poprvé naplno prožívám pokoru a oběť poutníkovu.

Všechny cesty tu vedou do středu města, kde stojí slavná katedrála, zasvěcená svatému Jakubovi, Většímu. Ostatně název města je jen španělský překlad jeho jména. Máme ještě čas, abychom vyhledali poutnickou kancelář na ulici rúa doVilar, kde se vydává tzv. Compostela, osvědčení o vykonané pouti. Každý si přeje mít na památku tento glejt, psaný v latině a podepsaný kanovníkem Svatojakubské kapituly. Ušli jsme nějakých 250 km, a to nám dává plné oprávnění takový dokument získat. Kostelní zvon svolává k bohoslužbě. Katedrála se začala zaplňovat už po desáté hodině. V jedenáct se najde místo k sedění jen na zemi nebo na výstupcích sloupů, podpírajících mohutnou klenbu. Naše místo je u sloupu poblíž oltáře. Slavná mše svatá začíná. Kostelem prochází průvod vedený trubači, za nimi jdou kněží v čele s biskupem a nakonec je nesen relikviář v podobě pozlacené hlavy s poprsím svatého Jakuba. Svatozář světce září zlatistým světlem a jeho paprsky míří na všechny strany. Pedelové tlučou rytmicky do země holemi, ozývá se jímavý zpěv ženského sboru. Pak kostelní pomocníci ve fialovém rouchu stáhnou od chrámové klenby obrovskou kadidelnici, přivázanou na laně, odklopí ji, vloží a zapálí kadidlo. Vůně z rozhoupané kadidelnice se line posvátným prostorem. Ve středověku měla zajišťovat dezinfekci a překrývat pach poutníků, bytujících přímo v postranních lodích katedrály. Dnes je to vůně přivádějící přítomné k nebeskému povznesení.

Biskup vítá poutníky z celého světa. Podle posledních záznamů z kanceláře kapitily jsou z Austrálie, Jižní Koreje, Jižní Afriky, Brazílie, USA a celé Evropy. Vybraní zástupci čtou posvátné texty ve francouzštině a němčině. Kázání se nese v duchu víry a lásky, připomíná se svatý Jakub, který jako první křesťanský mučedník, kterému byla useknuta hlava, neváhal obětovat svůj život pro radostnou zvěst. Latinsky odříkávaný Otčenáš, podávání rukou a přijímání posvátného chleba zdánlivě nekonečnou řadou věřících patří k nejdojemnějším chvílím. Ještě v průběhu mše vystupuji po schůdcích k soše svatého Jakuba, kterou je zvykem objímat a přitom prosit za splnění poutníkova přání. Mé přání je prosté a zároveň velké. Kéž jsou všichni lidé, na které shlížím průhledem s oltářní stěny, naplněni Duchem přátelství, lásky a radosti. Zbývá ještě sestoupit do krypty se stříbrným relikviářem, ve kterém je uložena podstatná část apoštolových ostatků. Poklekám na klekátko, skláním hlavu a cítím pronikavou sílu, která do mne vstupuje. Moje srdce se chvěje.

V katedrále i na rozsáhlém náměstí před ní potkáváme většinu kamarádů, s nimiž jsme se na naší poutní cestě potkávali. Je to dojemné objímání a loučení. Dostala jsem od nich pojmenování "matka poutníků" a k tomu rozkvetlou růži. Jsem za vše moc vděčná.

Navečer konečně přestává pršet. Místní lidé i poutníci vyrážejí do ulic. Kavárničky a vinárny pod širým nebem se plní. Vždyť je neděle, den odpočinku. Jsme ubytováni v apartmánu s výhledem na katedrálu a zeleň sousedního parku. Pokoj sdílíme se dvěma cyklisty, jeden je poutník ze Švédska, druhý z Německa. Stejně jako my suší promoklé věci. Na cestě se potkali a jedou na čas společně. Je pěkné to náhodné setkávání i rozchody lidí, kteří jsou si blízcí a zároveň se ani neznají. Myslím, že je v tom kus svobody. Příště se uvidíme se Švédem až na nejzazším výběžku evropské pevniny, zvaném Konec světa, kam se ještě chystáme doputovat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2013.