Skalní město Petra, ležící v hřebeni hor Eš-Šara na jihu dnešního Jordánska, patří ke skvostům světového kulturního dědictví. Proto bylo v nedávné době zařazeno mezi sedm novodobých divů světa. Toto ocenění přivábilo zástupy turistů, kteří povětšině chvatně procházejí hlavní tepnou starobylého města, aniž by ve svém spěchu stačily zaregistrovat veškerou jeho rozlehlost a posvátnost. K tomu je třeba více usebranosti a několik dnů výstupů horskými srázy v srdci pouštní krajiny.

Následující reportáž nabízí doplňující informace k textu Petra Vokáče z květnového čísla Phoenixu.

Potomci Nabájotovi a Abrahámovi

Metropole Nabatejského království se rozvíjela téměř 600 let, od 4. století př. Kr. do 2. století po Kr. Petra ležela na křižovatce významných obchodních cest, tzv. Horské cesty králů, která vedla od Nilu přes Sinaj a severo-arabské hory do Sýrie, pověstné Kadidlové cesty, jejíž karavany převážely z Jemenu kadidlo a myrhu a napojovaly se na slavnou Hedvábnou cestu, která směřovala od Středozemního moře do Indie a Číny. Město, jehož jméno pochází od slova "skála", bylo původně vystaveno legendárním kmenem Nabatejců. Tento kočovný kmen se označoval za syny Nabájótovy. Neboť jejich společným otcem byl Nabájót, syn Izmailův, který byl synem biblického Abraháma, jenž je považován za praotce všech beduínů – kočovníků arabské pouště. Pro své sídelní město zvolili Nabatejci strategicky dokonalé místo nejen svou polohou v blízkosti důležitých obchodních cest, ale též přístupem k vydatnému vodnímu zdroji i vzhledem k možnosti kontroly každého návštěvníka, vstupujícího úzkým kaňonem do jejich skryté metropole ve skalách. Osídlili údolí, nesoucí jméno biblického Mojžíše (Wadi Musa), který tudy vedl vyvolený národ Izraelitů z egyptského otroctví a který právě na samém okraji údolí udeřil holí do skály, odkud vytryskl životodárný pramen čisté vody (Ajn Musa). Tento pramen vyniká bohatstvím vody do našich časů. Nabatejci odtud vedli do města složitý zavlažovací systém, jehož rozvody jsou patrné dodnes. Původně byli obyvatelé Petry jacísi čestní pouštní lupiči. Lov, loupení koní a velbloudů i okrádání karavan mělo svá pevná pravidla – bylo pro kočovníky ctí, zatímco práce hanbou. V Arábii těch časů nebyly pevné hranice, a tak divocí muži na koních, arabských klisnách, se pohybovali zcela volně. V současnosti jsou naopak hranice států pevně dány a existuje i pouštní policie. Z lupičů se postupně stali výběrčí daní, kteří vybírali poplatky za ochranu četných karavan, které se ubíraly jimi ovládaným územím, nazývaným Arabia Petraea. Pro bezpečný odpočinek na karavanních cestách postavili na vzdálenosti jednodenního putování karavansaráje, kde nalezli dostatek vody, potravu i útočiště nejen vůdci karavan a obchodníci, ale též jejich koně a velblbloudi.

Hrobka, pokladnice či chrám

Synové Nabájótovi zbudovali město, které na přelomu našeho letopočtu, v době svého největšího rozkvětu, čítalo na čtyřicet tisíc lidí. Za vlády nejmocnějšího panovníka Areta IV. (r. 9 př. Kr. - 40 po Kr.) ovládali rozsáhlé území až k syrskému Damašku. Není divu, že budili zájem velké Římské říše. Římané se od r. 63 př. Kr. několikrát marně pokoušeli podrobit si nabatejské hlavní město a s ním i celé království. Podařilo se jim to až v roce 106 n. l. bitvou u dnešní syrské Bosry, která patřila do skupiny deseti významných římských měst v provincii Arábie, zvané Dekapolis. Nabatejci své město doslova nepostavili, ale spíše vytesali do skal, jejichž podivuhodné vybarvení stále obdivujeme. Najdou se zde odstíny žluté, temně hnědé, načervenalé až růžové. Pozůstatky domů, chrámů a zejména hrobek mění své barvy s plynoucím dnem. Snad nejkrásnější jsou po ránu a s nadcházejícím večerem, kdy sluneční svit přináší boční světlo a to dodává stavbám převážně růžový nádech. Odtud také pochází pojmenování "růžové město".

Jedinou cestou do Petry byla v nabatejských dobách úzká průrva ve skalách, dlouhá jeden a půl kilometru se strmými bočními stěnami o výšce 70 až 100 metrů, pojmenovaná El-Siq. Každý, kdo vstupoval do města, mohl být viděn, aniž by spatřil pozorovatele. I dnes vstupujeme do města tímto kaňonem, v nejužší části širokým jen jeden a půl metru, buď pěšky či taženi natřásavou koleskou s koníkem. Tajemný kaňon byl prý kdysi poutní cestou, o čemž svědčí niky ve skalních stěnách se zbytky soch nabatejských bohů, které sem umísťovali zbožní poutníci. El-Siq náhle končí a zrakům návštěvníků se zjeví stavba mimořádné až nadpozemské krásy. Je to Al-Khazneh, 30m široké a 43m vysoké dílo lidských rukou vtesané do skály, zdobené sloupovím, sochami a na samém vrcholu krásně vytesanou urnou. Pochází z 1. stol. našeho letopočtu. Nikdo dnes neví, k čemu původně sloužila. Byla to hrobka, pokladnice či chrám? Odborníci se kloní k názoru, že jde o hrobku jednoho z nabatejských králů. V sochách byli rozpoznáni bohové smrti i andělé spolu s koňmi, doprovázejícími pozemšťana na onen svět. Později snad byla rozlehlá vnitřní místnost užívána jako svatyně k uctění královské památky. Stavba je však také nazývána Khazneh Faraon. To souvisí s legendou, že na její špici v urně je uložen faraónův poklad. Po mnoho let, až do přísného zákazu, na ni beduíni stříleli s představou, že se otevře a vydá své bohatství. Ještě dnes můžeme rozeznat stopy po ostřelování. Svá tajemství tento architektonický poklad však stále ještě skrývá. V nedávné době byly v podzemí objeveny další prostory a archeologický průzkum pokračuje dál. Město je ostatně plné hrobek a pohřebních komor, mezi nimiž vynikají na východní straně hrobky královské, vytesané do hory Jebel Khubtha, ale najde se tu též šachtový hrob zavrženců.

Běh času zanechal v Petře také velkolepé římské památky. Středem města vede "římská cesta", pojmenovaná po císaři Trajánovi, její bránu, z které zůstala jen zřícenina, nechal vystavět císař Hadrián. Velkou kolonádu zdobí mohutné sloupoví, které směřuje do míst, kde bývala tržiště s kašnami a pitnou vodou, lázně i Nymphaeum, zasvěcené vodním nymfám. Římské divadlo zbudované ve svahu má třiatřicet řad kamenných sedadel a pojalo kdysi až sedm tisíc diváků. Dnes tu můžete spatřit římské vojáky v dobových kostýmech, kteří se pro navození atmosféry potýkají ve strojených osobních soubojích. Široce rozevřenou římskou cestou prochází nejvíce turistů. Jdou pěšky, nebo se vezou na oslících, koních i velbloudech. Tři restaurace s obrovskými kuchyněmi produkují za velký peníz dostatek jídla pro nasycení zástupů. V nedaleké vesničce Eldži byly donedávna dva hotely, v současnosti jich slouží návštěvníkům z celého světa pětaosmdesát. Je to jakýsi konzum cestovatelské vášně. Věřme, že zbytky starobylé krásy potěší jejich dychtivou mysl i srdce.

Cesty k sídlům proroků a bohů

Kdo chce zažít dobrodružství, spojené s trochou soukromí, vydá se bočními cestami a soutěskami do odlehlejších míst, tam, kde byly přinášeny oběti nabatejským bohům. Nejvyšším božstvem byl Dušára, podle legendy zrozený z panny. Byl pánem hvězd, nebe i země. Jeho ženským protějškem byla bohyně matka Al-Lát, spojovaná s Venuší. Byla též vládkyní vodních pramenů. K jejich obětním místům vede nedlouhá, zato strmá stezka na horu Jebel Madhbah do nadmořské výšky 1035m. Z hlavní cesty odbočujeme vpravo na jih, nedaleko za Al-Khazneh. Na samém vrcholu spočívá obětní oltář a kruhové obětiště se žlábkem pro odtok krve obětovaných zvířat. Při obětech a hostinách sám král prováděl oběti a rozdával hostům posvátný pokrm. Ještě dnes je u Nabájótových potomků výsadou pána obsluhovat hosty. Přivírám oči a v duchu se účastním obětního obřadu. Jako dar bohů se pak přede mnou rozevře úchvatný pohled na pozůstatky města v údolí i okolní horstvo vůkol. Je to nejprve protější stolová hora Umm al Biyara, přezdívaná Matka studní, neboť na ní tryská sedm vodních pramenů. Místní beduíni si vyprávějí pověst o zlatém hřebci s černou hřívou, jehož jméno zní Šams – wakamar (Slunce a Měsíc). Je to syn slunečního hřebce a měsíční klisny a čas od času se zjevuje vyvoleným na samém vrcholu Matky studní. Odtud také pochází občasný název kraje – Údolí koní. V dálce směrem na západ je možné na hřebeni spatřit obrysy bílého stanu. Je to hrob starozákonního proroka Árona, kterého tam nechal pohřbít jeho bratr Mojžíš. Šestihodinovým výstupem, ukončeným 226 schody, k němu směřují kroky obětavých poutníků od biblických dob do naší současnosti.

Na hoře Jebel al Deir se nachází jedna z nejpůsobivějších staveb Petry, které se říká "klášter" (AlDier). Svou mohutností, 45m šíře a 50m výšky, i celkovým architektonickým pojetím s urnou na vrcholu připomíná známý a obdivovaný Al-Khaznech. O jejím původu a účelu panují opět jen dohady. Po Nabatejcích se totiž dochovalo jen málo písemných památek, i když je známo, že jejich jazyk byl příbuzný aramejštině – jazyku, jímž hovořil Kristus, a písmo bylo podobné hebrejskému. Občasné nápisy se dochovaly při karavanních cestách, v blízkosti pramenů a obětišť s prosbami k Dušarovi či bohyni Al-Lát. O nabatejských stavbách i historii však podávají zprávy pouze řecké a římské texty a starozákonní část bible. Víme však, že ve 4. stol. byla stavba přeměněna v raně křesťanský byzantský chrám a že k němu vedla poutní cesta. Svědčí o tom řada křížů vytesaných v její zadní stěně. Je známo, že v té době byla Petra sídlem biskupa. Za objevováním těchto památek se vydáme na sever od hlavní cesty a Muzea asi třičtvrtěhodinovým výstupem. Co krok, to zajímavý pohled či setkání. Obdivujeme Chrám okřídlených lvů nebo Poustevnu, až dojdeme k širokému prostranství před klášterem, kde se shromažďovala posvátná procesí.

Dobrodružství znovuobjevení

S příchodem muslimů v 7. a 8.století Petra postupně upadla v zapomenutí. Souviselo to též se změnou karavanních cest. Zbytky domů a zádušních chrámů, které mnohde zničilo zemětřesení, osídlil kočovný beduínský kmen B‘dúlů. Tam, kde kdysi plály bohaté oběti, zůstala jen světélka večerních ohňů a kolem nich vypravěči příběhů o zašlé slávě. Město se na dlouhá staletí ztratilo z povědomí cestovatelů. O jeho znovuobjevení se zasloužil v roce 1812 anglo-švýcarský badatel a dobrodruh Johan Ludwig Burkhardt alias Ibrahim ibn Abdalah. Na své cestě z Káhiry do Damašku zaslechl zvěst o ztraceném městě a vypravil se ho hledat. Dal si arabské jméno a převlékl se za muslima. Svému domorodému průvodci řekl, že chce na vrcholu Jebel Hárúnu obětovat kozu u hrobu proroka Árona. Když prošli soutěskou k Al-Khazneh, nemohl uvěřit svým očím a tajně pod beduínským pláštěm namaloval udivující stavbu, kterou viděl. Jeho obrázek i sepsané vyprávění vzbudily v Evropě nebývalý zájem. Tak následovaly další průzkumné cesty.

Mezi ty, kteří se zasloužili o novodobé objevy v Petře, patřil i český vědec Dr. Alois Musil (1868 - 1944), specialista v oboru biblistiky, arabistiky a zeměpisu, který byl po určitý čas farářem v Olomouci. Podnikl dobrodružné cesty do zemí Blízkého východu a roku 1896 poprvé navštívil Petru. Své zážitky popsal v knize V roklích Edomských a výsledky systematického výzkumu shrnul do čtyřech svazků Arabia Petraea. A jak kázal tehdejší mrav, své iniciály neopomněl zvěčnit do stěny Al-Khazneh. Až se tam vypravíte, pokuste se je najít.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.