Při poznávání vyšších světů je důležité setkání se "strážcem prahu." Jsou dva – menší a větší. S prvním se setkáváme, jsou-li uvolněny nitky spojující vůli, myšlení a cítění. Když uvolňování těchto spojů dosáhne až k fyzickému tělu (zejména k mozku), staneme před větším strážcem prahu.

Menší strážce může žáka svým objevením nejprve až polekat. Strážce sám o sobě říká: "Má strašidelná postava je utkána z účetní knihy tvého vlastního života. Bylo pro tebe dobrodiním, že jsi mne v sobě zatím nesl neviditelně. Nyní se však musím změnit v dokonale harmonickou, nádhernou bytost, nemám-li propadnout zhoubě. Kdyby se tak stalo, stáhl bych do zkaženého světa i tebe… když však napravíš vše nespravené z minulosti a očistíš se, pak se má bytost změní do zářící krásy. A pak se opět budu moci s tebou sjednotit pro zdar a spásu tvé další působnosti."

Když překročíme práh

Strážce prahu je vlastně astrální podoba, která se zjevuje vyššímu zření okultního žáka. Činit strážce prahu viditelným i smyslově by byla praktika nižší magie. Kdo je dostatečně připraven pro vyšší zření, nepotřebuje už smyslovou názornost a neměl by o to usilovat. Neviditelný menší strážce prahu varuje i slibuje. "Stojím před tebou, jako jsem vždy stál vedle tebe v hodině smrti. Až překročíš můj práh, vejdeš s plným vědomím do říší, které jsi jinak poznával až po smrti, ale vejdeš do nich s plným vědomím, zatímco navenek budeš dále putovat po Zemi. Zkusíš znovuzrození k nezničitelnému bytí. Trvání v blaženosti bude tvým podílem v této říši. Dříve jsem žil z tvého života, ale teď jsem tvým přičiněním procitl k samostatné existenci a stojím tu jako viditelné měřítko tvých budoucích činů, snad i jako tvá neutuchající výčitka. Byl jsi schopen tvořit, ale tím jsi současně převzal i povinnost, abys mne přetvořil." Následek šťastně absolvovaného setkání se strážcem prahu způsobí, že příští fyzická smrt bude pro žáka už zcela jinou událostí, než byla dřívější úmrtí. Prožije ji tak, že odloží své fyzické tělo jako obnošené šaty. To by ovšem nemohl snést nikdo, kdo ještě není připraven.

Vhodná příprava, která člověku umožní dostat se až na práh, ho zároveň vybaví schopností, aby v příslušném okamžiku nalezl potřebnou sílu. Příprava – "školení" může probíhat tak harmonicky, že zamezí při vstupu do nového života všem rušivým nebo bouřlivým prvkům negativního charakteru. Pocit vlastní svobody bude převažovat nad každým jiným pocitem a nové povinnosti i odpovědnost se budou jevit jako cosi, co člověk nutně přejímá na jistém stupni svého života.

Život a smrt – velký strážce prahu

V malém strážci prahu si člověk uvědomí nadsmyslovou bytost, kterou v jistém smyslu sám vytvořil – vznikla v důsledku jeho vlastních skutků, pocitů a myšlenek, z toho, co pro něj bylo dosud neviditelné, ale co se nyní stalo příčinou jeho osudu i jeho povahy. Člověk si ujasňuje, jak v minulosti položil základy pro svou přítomnost, a proč se u něj vytvořily jisté sklony a návyky, poznává, odkud pocházejí jisté údery osudu, jež ho snad zasáhly. Objevuje, proč jedno miluje a druhé nenávidí, proč ho něco činí šťastným nebo nešťastným. Viditelný život se mu stává více srozumitelným díky neviditelným příčinám. Pozoruje, že dokonce už v době před narozením utkal příčiny, jež ho zase musely nutně dovést do pozemského života. Zná nyní onu bytost v sobě, která je vytvořena nedokonalým způsobem v tomto viditelném světě a již je možné dovést k dokonalosti zase jen v tomto viditelném světě. V žádném jiném se totiž nenaskýtá příležitost na stavbě této bytosti pracovat. Chápe také, že smrt ho od tohoto světa nemůže navždy oddělit.

K nejdůležitějším zážitkům zasvěcence totiž patří, že se naučí znát a oceňovat viditelnou přirozenost světa v její pravé hodnotě víc, než toho byl dříve schopen. Kdo pouze tuší, že by nadsmyslové oblasti snad mohly být cennější, může svět smyslů podceňovat. Kdo však do něho nahlédl, ví, že bez zážitků ze smyslové skutečnosti by byl v nadsmyslové sféře úplně bezmocný. Schopnost vidění "vyššího" světa se vytváří prostřednictvím zážitků v tom "nižším". Není možné, aby se někdo v duchovním světě narodil s duchovníma očima, tak jako se dítě nemůže narodit s fyzickýma očima, kdyby se nevytvořily už v matčině těle.

Z nižších sfér se rodí vyšší svět

Proto je také práh k nadsmyslovému světu střežen "strážcem". Člověku nemůže a nesmí být dovoleno, aby nahlédl do vyšších oblastí, dokud nezíská nezbytné schopnosti. Má jej spatřit teprve tehdy, až se k tomu stane plně zralým. Život získává pro žáka vyššího poznání nový smysl. Ve smyslovém světě začíná spatřovat půdu, z níž vycházejí zárodky pro vyšší svět. V jistém smyslu svět ještě nebyl (teorie, že by se nadsmyslový svět vyvinul ze smyslového, je již překonána) a vidí, že on sám kdysi k nadsmyslovému světu patřil. Bylo však nutné projít smyslovou existencí, protože další vývoj by bez tohoto průchodu nebyl možný. Nadsmyslový svět může pokračovat ve svém vývoji, teprve až se ve smyslové sféře vyvinou bytosti s určitými schopnostmi – lidé. Ti jsou pak ve svém nynějším nedokonalém stupni vedeni k oné dokonalosti, jež je učiní použitelnými pro práci ve vyšším světě. Tady navazuje výhled budoucnosti. Ukazuje k vyššímu stupni nadsmyslového světa, v němž se projeví plody ze světa smyslového. Ten bude překonán, avšak jeho výsledky budou včleněny do vyššího.

Nyní můžeme lépe rozumět nemoci a smrti ve smyslovém světě. Smrt totiž není nic jiného než důsledek toho, že nadsmyslový svět dospěl k bodu, kde nemohl pokračovat dál vlastní silou. Kdyby nezískal nový oživující podnět, hrozila by mu všeobecná smrt. Takto však ze zbytků odumírajícího vykvétají zárodky nového. To je umírání a život, kde věci přecházejí pomalu jedna do druhé. Nejzřetelněji se to odráží právě na člověku. Je bytostí dvojitou. Co je v něm smrtelného, je ve svém závěrečném stavu, zatímco nesmrtelné je ve stavu počátečním. Je jeho úkolem, aby sám z říše smrtelného bytí vydobýval plody pro nesmrtelnost. Kdyby v hodině umírání mohl mluvit s plným vědomím sám k sobě, musel by si říci: "To, co nyní umírá, bylo mým učitelem a mistrem. Na poli smrtelnosti mi dozrávaly zárodky nesmrtelnosti. Ty si ponesu s sebou do jiného světa." Doba mezi zrozením a smrtí je jen výrazem toho, kolik byl nový život schopen vyzískat svým zápasem s odumírající minulostí. A nemoc není nic než další působení odumírajících částí této minulosti.

Tím je dána i odpověď na častou otázku, proč se člověk jen pomalu propracovává od klamu a nedokonalosti k pravdě a dobru. Jeho skutky, city i myšlenky jsou zatím pod nadvládou toho, co zaniká a umírá. Z toho byly vytvořeny i jeho fyzické orgány. Instinkty, pudy, vášně a orgány, které k nim patří, jsou právě ono pomíjivé, zatímco nepomíjivé bude teprve to, co se jeví jako dílo těchto orgánů. První "strážce prahu" tak představuje člověka v jeho dvojí přirozenosti, směs živlu pomíjivého a nepomíjivého. Ukazuje se na něm, co mu ještě chybí, aby dosáhl stupně, kdy bude hoden obývat ryze duchovní svět.

Osvobození od světa smyslů K setkání s druhým strážcem prahu dochází, až když se vyšší vědomí oddělí od fyzických podmínek. Orgány myšlení, cítění a vůle se stanou nástroji ve službách lidské duše vládnoucí z nadsmyslových oblastí. Před touto duší zbavenou smyslových pout stojí nyní větší strážce prahu a promlouvá asi takto: "Osvobodil ses ze světa smyslů a získal jsi domovské právo v nadsmyslovém světě. Pokud jsi chtěl získat schopnost pouze v něm přebývat, nemusíš se už vracet. Nyní však nadejde doba, kdy tvé osvobozené síly mohou ještě dále pracovat ve světě smyslů. Dosud jsi pracoval pro osvobození sebe sama, nyní však můžeš přispět k osvobození všech svých druhů. Všichni jsme přece spolu spjati a kdyby ses oddělil, zneužil bys síly, které jsi mohl vyvinout ve společenství s nimi. Kdyby nebyli sestoupili, nebyl bys sestoupil ani ty. Bez nich by se ti nedostávalo sil k nadsmyslové existenci. O tyto síly, které jsi spolu s nimi vydobyl, se nyní musíš zase podělit. Proto ti bráním ke vstupu do oblastí nadsmyslového světa, dokud veškeré své síly nevynaložíš na vykoupení světa, k němuž patříš. S tím, cos dosud získal, prodlévej klidně v nižších oblastech nadsmyslového světa. Před vstupem k vyšším však budu stát já jako "cherub s plamenným mečem před rájem, dokud nepoužiješ svých sil, jež zůstaly ve smyslovém světě nepoužity. A nebudeš-li jich chtít použít, přijdou jiní, kteří je použijí. Ty však ztratíš půdu, se kterou jsi během věků srostl. Očištěný svět se bude vyvíjet dále a přeroste tě. Ocitneš se na černé stezce, zatímco ti, od nichž ses odloučil, půjdou po bílé…" Zasvěcení vědí zcela přesně, co by je čekalo, kdyby podlehli vábení předčasného vstupu do nadsmyslového světa. Rozhodnouli se splnit požadavky světelné postavy (strážce), přispějí k osvobození lidského rodu. Dají-li však přece jen přednost vlastnímu předčasnému povznesení do nadsmyslového světa, pak se proud vývoje lidstva převalí přes ně. Rozhodnutí pro bílou stezku není však něco samozřejmého; závisí na tom, zda žádný skrytý hlas sobectví nepřesvědčí člověka, že vábení blaženosti je to, co je pro něj nejvíce žádoucí. Na druhé straně ho nebude vábit vůbec nic, bude-li mu chybět láska k tomuto světu. Kdo si žádá blaženost jen pro sebe, dá jistě přednost černé stezce, ale nechť neočekává od svých přátel na bílé stezce, že mu dají návod k rozvoji jeho sobeckého Já. Urychlovat jeho vývoj není jejich úkolem.

Proto nad všemi jinými schopnostmi stojí nezištná oddanost a vůle k oběti. Jistěže i největší egoista může pracovat na své očistě, ale musí změnit své postoje, jinak se připravuje sám o případnou podporu. Proto kdo dbá návodu dobrých učitelů, porozumí po překročení prahu pokynům velkého strážce. Kdo se však těmito pokyny neřídí, nechť nedoufá, že mu velký strážce nebo učitelé okultizmu mohou pomoci. Vést někoho k sobecké blaženosti a k pobývání v nadsmyslovém světě, to leží za hranicemi jejich úkolů. Proto žák není vpuštěn do nadpozemského světa, až konečně vkročí s vůlí k láskyplné a oddané spolupráci.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.