Byť jsem v minulém díle avizoval, že se v tomto čísle Phoenixu společně podíváme blíže na další typy snů, rád bych přece jen tentokrát, na základě své zkušenosti, nakonec představil jev, který ještě není dostatečně zpracován v odborné literatuře a který mnozí z nás zaznamenáváme čím dál častěji v souvislosti s gradující spirituální transformací.

}

Jde o určitou propojenost mezi světem snovým, produktem nevědomí a světem "skutečným" (viz objevy kvantové fyziky), který vnímáme skrze naše vědomí, resp. vědomí operující skrze mozek. V této souvislosti se musíme alespoň v krátkosti zastavit u Junga. Nejen že podle něj existuje dlouhodobá vazba mezi vnitřním a vnějším světem (viz v minulém díle "Projekce"), ale zaznamenal a zkoumal také zvláštní propojenost dvou či více událostí v kratším čase, které nejsou kauzální (příčina-následek), ale mají společného jmenovatele. Tento jev Jung nazval "synchronicita" a mnozí jej známe z každodenního života na rovině vědomí, kdy například na ulici myslíme na osobu, kterou jsme léta neviděli a vzápětí ji potkáme hned za rohem (tedy souhra vnitřního světa s tím vnějším). Na tyto úsměvné a mnohdy vyloženě šokující události často rychle zapomínáme, ale pokud synchronicita sestává z více článků (např. zpráva o dané osobě od známého ten samý den, prohlížení si společné fotky s ním den před nečekaným setkáním apod.), získává trvalejší místo v naší vědomé paměti, a to logicky také proto, že s narůstajícím počtem článků klesá pravděpodobnost náhody (takový zážitek otřese naším rozumem a zanechává v nás tak hluboký dojem).

Podotkněme, že tento jev je charakteristický právě tím, že je statisticky velmi nepravděpodobný; výzkum totiž ukázal, že synchronicitu nelze nazírat jako sérii náhod, nýbrž jako určitý smysluplný jev, resp. jev mající význam pro daného člověka. Ten je tím pádem takovým neuvědomělým tvůrcem své reality (fungujíli tyto souhry detailů, musí být opředen smyslem i život jako celek!). Náhody neexistují a odpovědi někdy přicházejí dříve než otázky.

Nad něčím přemýšlíme v městské hromadné dopravě, pootočíme hlavou a tam to spatříme v podobě nějakého nápisu. Když něco hledáme a pak bezděčně otevřeme knihu a tam to je – to je také synchronicita. Někdy si opravdu uvědomíme, co jsme hledali až v okamžiku, kdy už jsme to našli. Dle mého názoru existují dva typy lidí: jedni říkají "to je ale náhoda!", kdežto druhé příjemně zamrazí.

Synchronicita souvisí s telepatií

Samozřejmě, že synchronicita úzce souvisí s telepatií, jde-li zjevně o přenos mezi dvěma mozky (vysílačem a přijímačem). Zastaví se například hodiny, když je našemu blízkému takříkajíc nejhůř. Otázkou je, kde je hranice: na jedné straně tu máme možnou komunikaci mezi dvěma mozky, ale podle kvantových fyziků informace přece dorazí dříve, než byla vyslána. Kde jsou ony pevné zákony časoprostoru, jež nám byly po staletí předkládány? Tyto představy se již nemají o co opřít, což nahrává spíše druhé teorii o interakci mezi kolektivním nevědomím a osobním vědomím – hmota je sekundární.

Mnozí z nás synchronicity za poslední měsíce zažíváme v souvislosti s čísly: myslíme na něco specifického, a když se bezděčně podíváme na hodiny, je tam "nenáhodná" číselná kombinace typu "11:11", "07:07" atp. jakožto přímá zpráva od nevědomí (nevědomí někdo mimochodem přímo nazývá "Bůh", což je ovšem záležitost jazykového cítění). Zkrátka jednotlivé články synchronicity jsou spojeny takovým způsobem, že je leckdy můžeme nazvat přímo zázrakem.

Sen jako součást synchronicity

Co když jeden článek synchronicity přichází do vědomí skrze sen? V jednom z prvních takových snů, na které si pamatuji, protože jsem si je už zaznamenával, se za mnou plazil růžový had stočený do spirály. Další den ráno v metru naproti mně seděla žena bokem, takže můj pohled směřoval přesně na její ucho, na kterém visela náušnice, jež představovala růžového hada stočeného do spirály. Tenkrát to se mnou pochopitelně silně otřáslo.

V jednom z mých poměrně nedávných snů jsem měl co do činění se "záhadným prvkem" (viz minulý díl) v podobě kelímku s různými pastelkami, ale hlavní roli tam hrály dvě zelené; jedna byla tmavá a druhá světlá, což je již samo o sobě symbolické. Nemusím asi podotýkat, jak silně mi vyrazilo dech, když mi partnerka následující den připravila dvě zelené konve na zalévání květin: jedna byla tmavě zelená a druhá světle zelená. Do té doby jsem je neviděl pohromadě, ale co bylo zvláštnější – odstíny seděly naprosto přesně na pastelky v mém snu.

Určitě stojí za zmínku i následující příklad: nejprve se mi zdálo o hnědé slepici a černém kosu. Sen pro mě díky nadvládě rozumu tenkrát nebyl nijak výrazný a byl bych ho býval i možná přešel. U snídaně jsem ale najednou spatřil, jak na dvoře poskakuje kos, který kdyby mohl, sedl by mi až na parapet, jen aby mi to došlo. Předtím jsem nic takového u nás nezažil, byť se to teoreticky může stát téměř kdykoli. Je však jasné, že pro mě to mělo intenzifikační funkci. Jakmile totiž zjistíme, že náš sen je spojen s něčím za bdělého stavu, čímž se vytvoří synchronistický zážitek, získá najednou vyšší hodnotu a začínáme se jím tudíž konečně více zabývat.

Do paměti se mi vryl rovněž zážitek, kdy jsem se v rámci jednoho dopoledního úklidu probíral svými věcmi a znovuobjevil jsem po letech náramek se štírem. V tu chvíli se mi vybavil sen z noci předtím, v němž jsem měl v teráriu štíra, kterého jsem se bál. Snad nemusím podotýkat, že jsem štíra ve skutečnosti nikdy chovat nechtěl – šlo o symbol, který se mi následujícího dne pro zintenzivnění a hlavně rozpomenutí zhmotnil. To bychom měli i rozpomínací funkci synchronicity, jejíž první článek přichází skrze sen. Na tento sen si máme asi právě takto vzpomenout, abychom s ním mohli vůbec nějak pracovat.

Násobená synchronicita

Někdy se ale nepohneme v dešifraci dál, i když je synchronicita třeba několikanásobná. Jednou jsem takto ve snu potkal jednu ze tří spolužaček, se kterými jsem si měl poslední roky na základní škole co říct. Tuto spolužačku jsem další den skutečně po mnoha letech potkal. Další den jsem ovšem potkal i druhou spolužačku a třetí den i tu třetí, přičemž společné všem situacím bylo, že jsem s nimi nechtěl přijít do kontaktu – o čem po tolika letech mluvit? Každopádně jakmile sen předkládá symbol a denní realita pak tentýž symbol, nabízí se otázka, jak s tímto zážitkem vlastně naložit. Jednou z možností by bylo, že šlo o prorocký sen – jenže jak asi už tušíte, nevědomí neplýtvá svou energií, co se týče předvídání, na něco tak "malého" jako je setkání s někým, s kým se mi ani nechce mluvit a jednoduše bych ho minul. Existuje ale i druhá možnost, že sen mi předložil osobu jako symbol něčeho a denní realita tento symbol zhmotnila, abych sen jen tak nepřešel s tím, že je bezvýznamný, a začal nad ním raději přemýšlet! Pakliže to nezafungovalo, nevědomí zopakovalo to samé další den, dokud to neučinilo třikrát – ani v pohádkách se čtvrtá šance nedává, takže pak už mi to zřejmě mělo dojít. Musím ovšem přiznat, že význam této trojnásobné synchronicity jsem dodnes nepochopil.

Jednu noc, která dělila dny, během nichž vznikal tento text, jsem měl sen o různých dvojčatech. Byla to dvojčata lidská i zvířecí. Další den při náhodném surfování internetem jsem nevědomě "omylem" kliknul na článek pojednávající o duševních dvojčatech.

Zajímavé také bylo, když se mi toto léto zdálo o tom, jak hledám brigádu a nakonec volím přípravu švestkových knedlíků a jejich servírování – byť to tak možná nevypadá, sen zde nebyl motivován žádnou reálnou zkušeností v tyto dny. Velmi úsměvné bylo, když ráno přišla partnerce SMS zpráva od neznámého čísla s nabídkou brigády, která měla spočívat v ochutnávání.

Takových příkladů by jsem mohl uvést více, ale myslím, že je z nich čitelné, o čem je řeč. Nepochybuji, že mnohým z vás, jež pravidelně čtete tento seriál, se od doby prvních dílů jakoby zvýšil počet snů a jejich čitelnost, jelikož jste se jim otevřeli. Pravděpodobně jste si všimli, že sen se nám v rámci objektivity a rovnováhy rád staví do opozice a často různě převrací. V jednom synchronickém/telepatickém snu mě probouzel otec, protože jsem v tom snu zaspal. Vstal jsem však v bdělé realitě tehdy bez problému, ale musel jsem ovšem vzápětí probudit svého otce, protože zaspal on. Sen to tedy předvedl naprosto opačně.

A opět se nabízí otázka, do jaké míry jsou synchronicity, společné dvěma fyzickům mozkům, způsobené vzájemným přenosem a do jaké míry jsou tyto sny vytvořené jedním nefyzickým zdrojem (kolektivním nevědomím). Na základě otcovy vlastní zkušenosti mám však mimochodem ověřené, že jednotlivé osoby mohou mít dokonce velmi podobný sen v jednu noc, a to i přesto, jsou od sebe fyzicky vzdáleni stovky kilometrů.

Výše uvedenými zážitky jsem se snažil nějakým způsobem ilustrovat zkoumaný jev: jak jsme viděli, skrze sen může přijít jeden článek synchronicity a další pak může přijít klasicky skrze denní skutečnost. Synchronicita vzniká vždy až příchodem druhého článku do vědomí – tento článek si spojíme s tím prvním: v našem případě tedy s tím, který přišel formou snu. U tohoto problému je obzvlášť zajímavá úloha času.

Relativita času během spánku

Pro úplnost se proto musíme podívat na relativitu času během spánku, tedy během doby, kdy je vědomí alespoň částečně mimo čas i prostor (a tím se pravděpodobně může propojovat s nevědomím a poté z něj přinést do vědomé paměti potřebné – víme však již z minulého dílu, že plody sklizené z nevědomí mizí za bdělosti z paměti rychle jako led na poledním slunci). Faktem podle Aeppliho je, že to, co se ve snu může zdát jako několik dní, je měřítkem našeho času podle výzkumů většinou půl minuty. Většina z nás tak dobře zná, když k ránu ještě na chvilku usneme a pak ve snu slyšíme nějaké zvonění, které se s naším probouzením mění ve zvonění našeho vlastního budíku. Zatímco ve snu jsme tedy prožili poměrně dlouhou dobu, ve skutečnosti však uběhlo pár minut, přičemž nutno podot knout, že někdy je tento přechod mezi dvěma dimenzemi velmi náročný a trvá, než se "rozkoukáme".

Rád bych v této souvislosti ještě citoval z Aeppliho Psychologie snu, protože naráží tak trochu na naše téma – sny jakožto součást synchronicity: "Jestliže někdo ve spánku spadne z postele, okamžitě se probudí. Krátký sen, který se mu předtím zdál, se bude zcela určitě odehrávat na horské túře nebo na nějakém místě, kde může dojít k pádu, a skutečně k němu dojde."

Na jiném místě čteme: "Velmi často se uvádí vskutku výmluvný příběh jednoho šlechtice z krvavého období Francouzské revoluce. Tomu spadla během spánku na zátylek tyč z tehdy běžných závěsů na postelových nebesích, načež se probudil. Předtím měl ale sen o dlouhých útrapách, které započaly tím, že byl zatčen, postaven před revoluční tribunál, odsouzen k smrti a vyveden na popraviště. Sekyra gilotiny zasvištěla vzduchem – a on se s hrůzou probudil úderem tyče do svého zátylku."

Platí, že čím kratší časová prodleva mezi jednotlivými články synchronicity, tím působivější. Příklady, které ovšem uvádím z Aeppliho, jsou přesně ty, kdy se obě události (snová i skutečná) odehrají současně, tedy bez časové prodlevy. Zajímavé je rovněž v této souvislosti, co Aeppli uvádí dále o zkušenostech svých předchůdců: "Spící rovněž polévali pokusně vodou a ti pak vyprávěli o dlouhém snu, v němž spadli z přístavní hráze do vody". Pomineme-li etickou správnost těchto pokusů, jak je vlastně možné, že někoho polijeme a on pak vypráví o tom, že se mu zdálo o vodě ještě předtím, než jsme se ho rozhodli polít?

Kvantoví fyzici: vesmír je propojen živou neviditelnou sítí

Budoucnost je, jak jsme si řekli vlastně již minule, do jisté míry připravená v nevědomí a nelze vyloučit, že něco z ní třeba čas od času pronikne do vědomí, ale pokud se tak stane skrze sen, tak jedině čistě symbolickým kódem (prorocké sny jsou opravdu vzácnější, než se může zdát).

Míváme zkušenosti s telepatií, synchronicitami, ale třeba i zážitky deja vu (deža vi – již viděné), ze kterých míváme někdy oprávněně pocit, že jako se prý při smrti odvíjí náš život jako film, může se nám možná i před narozením promítnout v obrysech připravovaný život. Během těchto průniků máme někdy na okamžik pocit, že jsme tady, ale zároveň i někde "tam". Jde v podstatě o časové smyčky, ale jak tvrdí vědci nového věku: vědomí není omezeno časem a prostorem, naopak časoprostor je pro vědomí určitá mlha a vědomí se ve své prapůvodní podstatě ocitá teprve tehdy, jakmile mizí čas a prostor, tedy jakmile umírá fyzické tělo.

Když přišel Jung se synchronicitami, podporoval ho sám Albert Einstein na základě svého objevu nelokality. Na nelokalitě staví vlastně kvantová teorie: částice je podle výzkumů fyziků z 20. století schopna být na dvou místech zároveň anebo si předat s jinou částicí nezávisle na fyzické vzdálenosti informaci bez časové prodlevy, tudíž ihned, nebo dokonce i trošku dřív, než byla samotná informace vyslána! Vznikla tak představa spojitého vesmíru, lidskými smysly nezachytitelné propojené živé sítě. Mayové si ji představovali jako posvátnou pavučinu a některé věrouky tuto síť sestávající z neoddělitelných vln o různých frekvencích nazývají prostě "Bůh".

Vše ve vesmíru jsou vlastně vlny (některé jen nejsme schopni měřit). Myšlenka i částice jsou tedy vlny: částice má pouze vyšší hustotu, a tudíž nižší frekvenci než myšlenka. Čas a prostor nejsou překážky, jak se může zdát, když přenos informací v podobě částic anebo myšlenek probíhá okamžitě, nezávisle na fyzické vzdálenosti. Víme nakonec z dějin, že na různé části světa přicházely v jednu a tu samou dobu velmi podobné myšlenky. Jedna myšlenka může přijít do dvou či více různých myslí najednou, paralelně, synchronisticky – z jednoho zdroje. Jeden psychický obsah může přijít různými formami do jedné mysli, přičemž někdy je ani nedělí žádná časová prodleva.

Jaký je tedy vůbec význam synchronicit?

Tímto dílem snového seriálu jsem se pokusil ilustrovat jeden z dosud neobjasněných aspektů snu – s tématem synchronicit se to totiž zajímavě propojuje. Jaký je tedy vůbec význam někdy "absurdních" a někdy "zázračných" synchronicit? Nevím. Dle mého názoru nejde tolik o nějaké konkrétní zprávy jako spíše o jakési kopance nebo mrknutí ze strany nevědomí, Boha, nejvyššího Vědomí – jakkoli to nazveme. Možná jde o povzbuzení, které by se dalo vyjádřit například slovy: "Jsi ve spojení a ani o tom nevíš…"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2012.