Známe svoji budoucnost? Víme, co bude zítra, co nás potká za týden, za pět či za padesát let? Čekají nás pěkné věci, nebo se spíš budoucnosti máme bát? Pan Karel Kříž (www.stromyazivot.cz) o slově budoucnost říká, že je složeno ze slov dvou – a to: bude ctnost. Budoucnost = bude ctnost. V budoucnosti podle něho bude ctnost… A pan Jan Konfršt (www.povidanisjanem.cz) budoucnost popisuje slovy: Není možné nedojít neboli dojít k lepším věcem, nežli jaké žijeme teď. Časem dojdeme všichni. Neexistuje nikdo, kdo by k lepším věcem v budoucnosti nedošel…

Když se však podíváme kolem sebe, ani se nám nechce věřit, že by tito pánové mohli mít pravdu a budoucnost by měla znamenat pro jednotlivce i pro celé lidstvo něco lepšího. Spíš to vypadá, že to s námi jde od desíti k pěti, řítíme se do pekel – a to hodně rychle.

Jak to tedy je? Máme se na budoucnost těšit, anebo se jí bát? Čekají nás pozitivní záležitosti, nebo ještě větší průšvihy? Zkusíme se zamyslet nad otázkami: Odkud jsme na Zem přišli? Proč tu vůbec jsme? A kam jdeme? A sami si uděláme závěr, jak to s tou naší budoucností je.

Odkud jsme na Zem přišli? Proč tu vůbec jsme a kam jdeme?

Abychom si uvědomili, odkud jsme přišli, začneme "od Adama" neboli od počátku člověka jako druhu. Všichni víme, že člověk se vydělil ze zvířecí říše tím, že začal myslet. Co se myšlením událo? Člověka napadla jedna myšlenka, pak druhá, třetí, čtvrtá atd. Začal na svět hledět už ne jenom "zvířecíma očima" (skrze vrozené instinkty), nýbrž o tom, co se dělo, začal přemýšlet. A protože myšlenka je energie, má své určité vlastnosti: nikam nemizí, je nezničitelná, stále je. Dále pak: je pouhým okem neviditelná a je tak drobná, že prostupuje jinou hmotou… atd. Největší dopad na člověka však má její vlastnost, kterou si příliš neuvědomujeme, ale už bychom měli: je to tzv. "optimalizace". Neboli něco, co nejefektivněji funguje tak, aby to mělo co nejsmysluplnější dopad (v literatuře to najdeme pod pojmem Řád).

"Optimalizace" v přírodě

Optimalizaci vidíme všude kolem sebe, veškerá hmota v přírodě optimálně funguje. Stačí se podívat např. na obyčejný déšť. Z mraku se oddělují částečky vody a svou tíhou padají k zemi. Ale neletí jako krychličky nebo jiné – hranaté, špičaté či jinak nesouměrné tvary. Po oddělení od mraku a při průletu vzduchem se optimalizují do co nejvíce smysluplné podoby: do tvaru kapky. A všechny. Ne že by se to některých netýkalo a měly podobu jinou. Týká se to všech, výjimka neexistuje.

Stejný princip platí u myšlenek. Chovají se – podobně jako kousky vody padající k zemi – nejvíc optimálně. Jediný rozdíl mezi kapkami vody a myšlenkami je ten, že déšť vidíme a myšlenky ne. Proč se voda během deště mění do tvaru kapek, to je pro nás pochopitelné. Ale o dopadu myšlenek na člověka nevíme v podstatě vůbec nic.

Teď jsme na Zemi, ale odkud jsme sem přišli?

Přišli jsme ze dvou "rozměrů" – jednak z toho očima viditelného (spermie otce pronikla do vajíčka matky a jako v ostatní živé přírodě nastal proces zrání nového živého tvora) a pak jsme přišli z rozměru očima neviditelného (z rozměru vytvořeného z myšlenek). Myšlenky, jak už jsme si řekli, nikam nemizí. Každý člověk, který se kdy narodil a vypustil ze sebe myšlenku, tak způsobil, že jeho nová myšlenka od té doby existuje a navíc je tak jemná, že automaticky proniká vším. A když člověk v dávných dobách začal ze sebe vypouštět první myšlenky, praxí si ověřoval, jaké myšlenky pomáhají dobrým věcem (slouží jemu osobně, jeho blízkým, dalším lidem, přírodě jako celku, celé planetě) a jaké myšlenky jsou opačné – destruktivní – a je dobré se jim velkým obloukem vyhnout.

Člověk začal dělit myšlenky na prospěšné a nevhodné (jak říkáme: na dobré a zlé). Které myšlenky si kdo vzal za své, ty si k sobě přitáhl a ztotožnil se s nimi. A ony zůstaly v něm, staly se jeho přirozeností, jeho majetkem. Můžeme si představit, že smysluplné myšlenky mají pěkné barvy, nesmysly jsou černé jako noc. A tak hned jak člověk začal mít svůj dobrý či méně dobrý názor, nebyl už jenom tělem očima viditelným (podobným jako mají ostatní tvorové ze zvířecí říše), ale dobrými myšlenkami začalo jeho tělo zářit, nedobrými černat, tmavnout.

"Optimalizace" života člověka… neboli často jsme hloupější nežli kapka vody

Optimalizace v životě člověka spočívá v tom, že nikdo trvale nevystačí s myšlenkami temnými. Proč? Protože nejenom že vliv neřádných rozhodnutí uvidí na lidech kolem – ti se budou víc a víc dostávat do těžkostí, ale myšlenky zářící nebo černé mají přímý dopad na jeho tělo. Nechápeme to a stále se tomuto poznání vyhýbáme, ale před optimalizací není kam uhnout. Buď budeme volit řádné myšlenky a na jejich základě stavět svůj život, potom se nám bude lépe a lépe dařit ve smyslu rčení: Komu Bůh, tomu všichni svatí. Nebo se řádnosti žití vzepřeme, upřednostníme momentální výhody – moc, bohatství apod. a názory budeme mít černé jako noc. Hned v té chvíli se staneme krychličkou vody, která padá k zemi a v kapku se v žádném případě měnit nechce. Jak je pošetilé si myslet, že si s námi život neporadí! Všem nám postupně dojde, že jiné cesty nežli se přestat optimalizaci vzpouzet, není.

Jak žít?

Vyhledávat lidi, kteří nejenom že se optimalizaci nevzpouzejí, ale řádnost žití si zvolili za své životní krédo. S těmi se stýkat, jim pomáhat. Bez meškání se zapojovat do rozhojňování Dobra. Temné lidi nechat, ať si hledají jejich filosofii o budoucnosti. Nikoho nejsme schopni přemluvit, aby se začal zabývat smysluplností žití, když ho zrovna baví podvádět, krást, vyvyšovat se nad ostatními nebo se nechat ponižovat. Na každého jednou dojde. Někdy to chvíli trvá, ale neexistuje jediná myšlenka, která by člověka nedostihla. Myšlenky z nás vycházejí, ale nikam nemizí. Vzdálí se od nás na chvíli, to ano. Ale jenom proto, aby se setkaly s myšlenkami podobnými. Těmi se obalí a vrací se do nás: buď posilněné dobrem, anebo proto, aby nám temnem podrazily nohy a způsobily na těle třeba rakovinu.

Každému jednou dojde, že v budoucnosti jsou skutečně zašifrovaná slova: bude ctnost. Bude. Stejně jako se kus vody optimalizuje do podoby kapky, protože je to pro průlet vzduchem nejsmysluplnější, všichni se životem rovnáme do žádoucí podoby. Rovnáme a srovnáme. Moudřejší lidé ochotněji, vědomě, za osobního aktivního přispění. Hlupáci s šíleným výrazem štvané zvěře neschopni pochopit, kde se zlo v jejich životech stále bere. Anebo uspokojeni tím, že přelstili, okradli, upozadili… nevědouce, že pouze vyslali černou myšlenku a ta se obaluje a obaluje okolním zlem a dříve či později je nekompromisně sejme.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2012.