Shrbená bolestí, o dvou holích, téměř bez schopnosti se pohybovat pro nesnesitelné bolesti kyčlí a dalších kloubů, mě vyhledala pětapadesátiletá žena v invalidním důchodu (svobodná matka dvou dospělých synů). Nemocná je již přes třicet let. A i když oba její rodiče jsou lékaři a vyzkoušeli na ní za poslední roky úplně všechno, co uměli a co šlo, bolest se jí drží jako přibitá.

Proč se lékařům nepodařilo Anně pomoci? Jak to, že ani její nejbližší – oba věhlasní lékaři – nebyli schopni zbavit ji bolestí? Vždyť ji léčili fundovaně, podle posledních poznatků vědy, do léčení dali úplně všechno – a přesto bolesti přetrvávaly a stav se nelepšil.

Mně je hloupé napsat, že odpověď je snadná, ale je tomu tak. Ano, odpověď je velice snadná: nemoc přetrvávala, protože nedošlo k odstranění její příčiny. Příčina nemoci po celé roky v nezměněné podobě existovala, proto existovala i nemoc.

Nikdo nepomůže – pokud člověk sám nechce

Nemoc paní Anny trvala, protože nebyla odstraněna příčina. A kdo že měl příčinu nemoci odstranit? Při vší úctě k lékařům a k celé lékařské vědě musím konstatovat, že na příčinu byli lékaři krátcí. Příčina, ta je v hlavě pacientky, v jejích myšlenkách, a tam nejde vlézt a přehodit výhybku z koleje vedoucí do nemoci na kolej směřující ke zdraví. A tak je bohužel jedno, že její oba rodiče jsou vynikající lékaři. I kdyby takových odborníků měla Anna ve své blízkosti sto, neuděláli ona sama vstřícné kroky ke zdraví, nikdo jí zvnějšku nemůže.

A jak uslyšíte z jejího příběhu, celou dobu kroky vedoucí ke zdraví nedělala. Ne že by volala: "Já chci nemoc! Já chci nemoc!", tak to nebylo. O všem ale přemýšlela takovým způsobem, kterým nemoci nahrávala. A k tomu dělala, že je všechno v pořádku. Neptala se, kde a čím nemoc vznikla, ani jak se má propracovat ke zdraví. Zvolila si ublíženeckou pózu. To je stejné, jako kdyby si kolem sebe postavila vysokou kamennou zeď a přilívala olej do ohně. Oheň (nemoc, bolest) neměla šanci ustat. A lékaři (hasiči)? Ti bezmocně obíhali kolem a nebyli schopni vysokou zeď překonat. Vody k uhašení bylo dost. Ale vůle ze strany pacientky žádná.

Každý žije to, co ho baví?

Když jsem poprvé od p. ing. Konfršta (www.povidanisjanem. cz) uslyšela slova, že žijeme to, co chceme, "co nás baví", nadskočila jsem nesouhlasem na židli, jako by do mě píchl špendlíkem. Co to je za hloupost? To chceme trpět ve vztazích a být nemocní? To přece nechce nikdo! Určitě se mýlí!, myslela jsem si tenkrát. Jenže s jeho dalšími slovy: "Kdybyste to skutečně nechtěli, tak by výslednice vypadala jinak…" se nedalo dělat nic jiného, nežli s nimi souhlasit.

Jak dále pochopíte z příběhu paní Anny, ona je zářným příkladem, že měl pravdu. Tolik ji bavilo žít podle "nepravidel", k ničemu lepšímu se pohnout nechtěla! Co všechno jsme my lidé ochotni udělat, jaké nesmyslné postoje si v sobě roky pěstovat, jen aby bylo po našem. Jenže v duchu slov písně Zlatky Schindlerové (www.zlatka. cz) – "a pamatuj: co děláš, se ti vrací…" se nemstíme druhým, když k nim vysíláme nemoudré a nelaskavé myšlenky. Nenávistí a neodpuštěním ubližujeme nakonec jenom sami sobě.

Naše myšlenky – to je naše nezničitelné a neodložitelné dílo. Nikdy se jich nezbavíme. Je to energie, ze které se ani milimetr ani gram nikdy nikam neztratí. Když své myšlenky ze sebe vypustíme, jen na chvíli se od nás vzdálí, aby se obalily myšlenkami souhlasnými. K dobrým se přidají dobré, ke zlým zlé. Když jsme ze sebe vyslali myšlenku moudrou a smysluplnou, vrátí se rozhojněna myšlenkami podobnými a svou září podpoří naše zdraví. Anebo – jako v případě paní Anny, když měla myšlenky černé jako uhel, tak tělo neposilovala, naopak odnímala mu životní energii a umírala v bolesti.

Za každou nemocí se skrývá životní příběh

A jaký příběh se ukrývá za bolestmi paní Anny? Zdánlivě bizarní, bohužel však nikterak výjimečný. Všichni prožíváme nebo jsme prožívali něco velmi podobného: jsme zranění, a tudíž považujeme za nemožné druhému člověku odpustit.

Paní Anna žila v menší obci, kde se všichni navzájem znali, jak se říká: viděli si do talíře. Vedle obchodu, školy, několika bytovek a rodinných domků, tam bylo i JZD a v něm paní inženýrka Anna pracovala. Když otěhotněla a chystali svatbu, nebylo to pro nikoho žádným tajemstvím. Jenže partner se začal scházet s její kamarádkou, v osmém měsíci těhotenství Annu opustil a ze svatby sešlo. Neobešlo se to bez tahanic, výčitek a scén, ale k Anně se už nevrátil. Nesmírně ji to zasáhlo a ona mu neodpustila. Jenže to nebylo všechno. K této bolesti brzy přibyla další. Když porodila a měla jít se svými dvojčátky domů, sdělili jí, že oba chlapečky musí umístit do kojeneckého ústavu, protože otec dětí na ni podal stížnost, že je blázen a že není schopná se o děti postarat. Vůbec nechápala, co se děje. To nestačilo, že už jí jednou ublížil? Šílená hrůzou odešla domů z nemocnice skutečně bez svých dětí a pár týdnů trvalo, nežli jí je z kojeneckého ústavu vrátili. Taková ostuda na malé vesnici! Samozřejmě, že mu neodpustila ani v tomto případě. Zůstala sama s dětmi, po celý život si jiného partnera nenašla.

Jak vypadal život chlapců s matkou, která si prožila takové dvě velké křivdy a neodpustila, to si můžeme jenom domýšlet. Nasazovala před syny na otce, vzpomínala, jak jí ublížil? To přesně nevíme, ale faktem je, že když synové dosáhli věku osmnácti let, tak matce řekli, že už s ní nechtějí být, oba odešli trvale bydlet k otci a úplně se s ní přestali stýkat. Pro ni to byla snad největší rána ze všech. Nechápala vůbec nic – a zase neodpustila… A když jsem se s ní setkala? Nebavil se s ní vůbec nikdo z celého příbuzenstva, raději přešli na druhou stranu chodníku, aby ji nemuseli ani pozdravit.

Každé utrpení má řešení

Anna ze sebe vysílala negativní myšlenky, ty se obalily dalšími negativy a černé jako uhel se k ní vracely. Je evidentní, co měla udělat: odpustit. Měla to udělat hned, jak jí muž nechal v těhotenství na holičkách. Protože mu ale neodpustila, dostala další příležitost: v porodnici, když zajistil, aby jí odebrali děti. Ale ani tam odpuštění nezvládla, tak přišla příležitost další – v den osmnáctých narozenin jejích synů, když jí řekli, že už s ní nechtějí žít. Bolest kloubů začala po prvním neodpuštění během těhotenství, vystupňovala se v porodnici a ode dne, kdy ji opustili synové, už chodí pouze o berlích – sama neudělá ani krok. Je to tak průhledné a evidentní, jak její myšlenky přímo korespondují s jejím zdravotním stavem, že se divíme, že ji to někdo dávno neobjasnil.

Jenže lékaři k příčině nejdou, neléčí příběh, který je schovaný za každou nemocí. A tak jí dlouhá desetiletí nepomohl vůbec nikdo. A rodiče, také lékaři? Pokud ji litovali (stejně jako Anna nadávali nebo naříkali), prokazovali jí tím medvědí službu: stavěli kolem ní vysokou zeď a přilívali oleje do ohně.

Chtělo by to odpustit…

Když mi Anna dovyprávěla svůj příběh, nastalo ticho. Byla zvyklá na projevy lítosti a očekávala je i ode mne. Ale já jsem tu nebyla od toho, abych ji udržovala v nevědomosti. Věděla jsem moc dobře, co jí celé roky chybí a bez čeho se nikdy nevyléčí, a to jsem jí také řekla. Když ode mne uslyšela slova: "Chtělo by to odpustit," zmateně se ke mně obrátila a zakřičela, co měla sil: "Vy jste neslyšela, co mi udělal? Celou dobu vám to tady říkám! Tomu neodpustím nikdy!"

Stejně jako se nikdo nenaučí během půl hodiny plynule francouzsky, trvá nám lidem nějaký čas, nežli do sebe vstřebáme nové postoje, často úplně opačné k našemu původnímu přesvědčení. S Annou to bylo jako s dítětem ve škole. Studijním materiálem se stala moje první kniha a postupně i všechny čtyři další. Poznávala zákonitosti, se kterými se prostě nedá nic dělat, protože byly, jsou a budou. Uvědomovala si sílu myšlenek a jejich uzdravující či destruktivní vliv na lidské tělo. Došlo jí, v čem se "lapila", a i to, co se měla ze všech situací naučit: odkládat tvrdohlavost a potřebu vtloukat lidem do hlavy, jak se mají chovat, potřebu mít všechno pod kontrolou a velet rukou pevnou a neomylnou jako generál. Chyběla jí základní lidská slušnost: respektování názoru druhého člověka. A tu se teď – na prahu důchodového věku, učila. V duchu cvičení z mojí první knihy se vracela do minulých situací a dovolovala všem zúčastněným, aby měli svůj názor. Stálo ji to mnoho slz, ale pochopila, proč od ní partner utekl, že se s ní fakt nedalo žít. Jako tvůrce situací (jediného "viníka", kvůli kterému toto vše bylo) najednou začala vidět sebe. Opět potoky slz – teď pro změnu pro svůj zmařený život, který zmařila sama sobě. Opět hora odpouštění, smiřování se a dovolování… čímž došlo k tomu, co měla udělat už v těhotenství: k přijetí všeho bez domáhání se. A po přijetí se ke slovu dostávalo láskyplné a moudré rozhodování a následovat měl smysluplný čin.

Ani nemusím dodávat, že nemoc začala ustupovat a Anna se chystala kontaktovat své nejbližší. Nabídnout jim ruku ke smíru, netlačit na ně, dovolit jim, aby byli sami sebou, umožnit jim, aby uviděli její proměnu.

Příčiny všech nemocí jsou stejné

Za každou nemocí jsou stejné věci: někoho (či sebe) viníme, někomu (či sobě) nedokážeme odpustit. Tlačíme se, kam nemáme, domáháme se toho, co si nezasloužíme, chybí nám pokora, láskyplnost, shovívavost… Nemoc nevznikne nikdy z ničeho jiného nežli z tlaku, kterým se nerozumně snažíme vytlačit Boha (dobro, moudrost, láskyplnost, laskavost a jiné smysluplné záležitosti) z našich životů. A vůbec nezáleží na tom, že se nám ve škole nedostalo těchto základních znalostí. Nedostalo se jich, musíme si je dostudovat sami. Naštěstí máme kde. Stačí jen chtít.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2012.